ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.1045.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1045/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. L., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 84.983,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 489/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2006, č.j. 51 Co 48/2006-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 11. 2006, č.j. 51 Co 48/2006-53 potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 24. března 2006, č.j. 31 C 489/2005-24, kterým Okresní soud v Ostravě uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 84.983,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,75% ročně od 4. 8. 2005 do 31. 12. 2005 a dále po dobu trvání prodlení žalovaného s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platnou pro první den příslušného kalendářního pololetí a zvýšené o 7% bodů, a to až do zaplacení a náklady řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém namítá nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatel spočívá v posouzení otázky, zda výzva podle §114b o. s. ř., musí být učiněna formou samostatného usnesení nebo zda může být součástí platebního rozkazu, a pokud je součástí platebního rozkazu, jaký důsledek pro její existenci, a tím splnění jedné z podmínek vydání rozsudku pro uznání dle ustanovení §153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) má podání odporu. Podle dovolatele nemůže být výzva obsažena ve výroku platebního rozkazu a tudíž nebyly splněny předpoklady vydání rozsudku pro uznání, neboť absentovala výzva dle ustanovení §114b o. s. ř. Dovolatel namítá, že žalobní návrh byl formulován neurčitě a nebyl tak způsobilý k projednání. Navíc tvrzení žalobce neprokazují oprávněnost nároku na náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Rovněž požadavek na přiznání příslušenství byl formulován neurčitě, když v žalobě nebylo formulováno, zda se jedná o úrokovou míru denní, týdenní, měsíční či roční a tento nedostatek svévolně odstranil soud prvního stupně. V doplnění dovolání žalovaný uvádí, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5% z celkové ceny díla za každý den prodlení je neplatná, neboť je jednoznačně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §39 občanského zákoníku, k čemuž měl soud prvního stupně při vydání rozsudku pro uznání přihlédnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 , 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu shledává v řešení otázky, zda usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. musí být vydáno samostatně, nebo zda takové usnesení může obsahovat platební rozkaz. Tato otázka byla řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. září 2003 sp. zn. 32 Odo 616/2003 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. sešitu 7/2005 tak, že usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu a proto řešení této otázky nemá zásadní právní význam.
Dovolací soud názoru dovolatele, že odvolací soud postupoval v rozporu s právem, pokud nepřihlédl k jeho námitce o nedostatku předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání spočívajícího v tom, že žaloba je neurčitá a neodůvodněná, nepřisvědčil. Odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou, neboť při vydání rozsudku pro uznání (§153a o. s. ř.) soud k výsledkům provedeného dokazování nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 100).
V daném případě se žalobce žalobou domáhá vůči žalovanému zaplacení 84.983,70 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo na rekonstrukci objektu na pozemku par. č. v O., žalovaný byl v prodlení s předáním díla v období od 16. 11. 2003 do 8. 4. 2004, pro toto porušení povinnosti byla mezi účastníky dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,5% denně z ceny díla, jejíž celková výše činila 413.000,- Kč. Na pohledávku z titulu smluvní pokuty žalobce započetl pohledávku žalovaného na doplatek ceny za provedené dílo ve výši 390.766,30 Kč. V důsledku opožděného předání díla vznikla žalobci další škoda 39.000,- Kč, představující ušlý zisk za pronájem nebytových prostor a ve výši 23.750,- Kč, což je suma žalobcem vynaložená na nájem za nebytové prostory v O. – M. H. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že skutková tvrzení obsažená v žalobě umožňovala projednatelnost žaloby uplatňující nárok na náhrady škody z důvodu porušení smluvní povinnosti a nároku na zaplacení smluvní pokuty.
Nastane-li fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř., jak tomu bylo podle rozsudků soudů obou stupňů v posuzovaném případě, je soud povinen rozsudek pro uznání vydat (srov. §153a odst. 3 o. s. ř.).
Podle uznání nebo fikce soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku, nebo zda se jeví požadavky žalobce jako neodůvodněné (srov. např. Bureš, J. – Drápal, L. – Krčmář, Z. – Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, Praha: C. H. Beck., 2003, str. 581). Rovněž námitka dovolatele, že žalobce neurčitě formuloval požadavek na přiznání příslušenství žalované pohledávky, když neuvedl o jakou úrokovou míru se jedná, zda denní, týdenní, měsíční či roční, a toto bylo doplněno teprve soudem prvního stupně, je neoprávněná. V případě, že u úroků z prodlení není uvedeno, o jakou úrokovou míru se jedná, vychází se z toho, tak jak správně dovodil soud prvního stupně, že jde o úrok z prodlení roční.
Lze uzavřít, že odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou, přičemž ani z jiných okolnosti nedospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení byl rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. dubna 2007
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu