ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1141.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1141/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. r. – M. f., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, proti žalované B., a. s., zastoupené Mgr. L. S., advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 87/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 19 Co 187/2007-130, takto:
I. Dovolání proti výroku o nákladech řízení se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, k rukám JUDr. J. K., advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 11.1.2007, č.j. 27 C 87/2006-111, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemků ve výroku popsaných, zapsaných na LV pro k. ú. L., obec Š. M., u Katastrálního úřadu pro K. kraj, katastrální pracoviště T. (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že shora označené pozemky byly ve vlastnictví F. d. a m., přičemž usnesením ze dne 28. 1. 2004 Vláda České republiky (dále jen „vláda“) schválila podmínky pro tzv. třetí kolo výběrového řízení k bezúplatným převodům nemovitostí dosud náležejících do správy F. d. a m. „v likvidaci“ (dále jen „Fond“) na nové nabyvatele, do něhož likvidátor Fondu v souladu s článkem II bodem 1 usnesení zařadil předmětné nemovitosti. Komise ustavená pro třetí kolo výběrového řízení (dále jen „komise“) uchazeče o bezúplatný převod nemovitostí pro nesplnění podmínek tohoto výběrového řízení vyřadila. Následně likvidátor Fondu kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2004, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 27. 9. 2004, převedl na základě veřejné soutěže (kterou vypsal na prodej majetku již předtím vyřazeného z výběrového řízení) vlastnictví předmětných nemovitostí na žalovanou, jež v této soutěži uspěla. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“) usnesením ze dne 2. 11. 2004 nevyslovila souhlas s bezúplatným převodem předmětných nemovitostí. Dnem 1. 1. 2005 přešla veškerá práva a povinnosti Fondu, včetně práv a povinností z neskončených právních sporů, na Českou republiku.
Soud prvního stupně dovodil, že likvidátor Fondu byl oprávněn sjednat smlouvu o úplatném převodu sporných nemovitostí na žalovanou. Uvedený právní úkon nijak nevybočoval z rozsahu jednatelských oprávnění likvidátora uvedených v ustanovení čl. I. bodu 4 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „zákon č. 364/2000 Sb.“, příp. jen „zákon“), jež je „v zásadě obsahovou obdobou“ obecné úpravy obsažené v ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dle ustanovení části první čl. I. bodu 1 zákona č. 364/2000 Sb., pak na likvidátora přešla oprávnění ředitele Fondu, jenž je dle §14 odst. 1 zákona č. 113/1993 Sb. oprávněn jednat a rozhodovat jménem Fondu ve všech věcech týkajících se Fondu, není-li jednání nebo rozhodování dle uvedeného zákona svěřeno jiným orgánům. Vláda a Poslanecká sněmovna měly při rozhodování ve věcech týkajících se záležitostí Fondu „faktické postavení orgánů Fondu“, přičemž jejich rozhodnutí neměla v daných souvislostech „charakter právního předpisu“, z čehož nelze dovodit jejich závaznost „mimo rámec Fondu či strukturu orgánu výkonné moci“. Poslanecká sněmovna dle závěru soudu prvního stupně neměla žádnou pravomoc ve vztahu k hospodaření se zbývající částí majetku ve správě Fondu ve smyslu ustanovení čl. I. bodu 5 písm. c/ zákona č. 364/2000 Sb.V tomto smyslu pak vyložil i písm. f/ věty poslední citovaného ustanovení zákona, jehož účelem bylo, aby v rámci úplatných převodů nebylo zasaženo do pravomocí Poslanecké sněmovny; uvedené zákonné omezení se tudíž vztahovalo toliko na majetek navržený vládou k bezúplatným převodům a nebylo možné je vykládat tak, že po celou dobu rozhodování Poslanecké sněmovny o návrhu vlády má být zastavena zákonem nařízená likvidace Fondu. Likvidátor tedy nemusel vyčkávat rozhodnutí Poslanecké sněmovny, pokud se jednalo o dispozice s majetkem neuvedeným v návrhu vlády o bezúplatném převodu, jenž byl předložen Poslanecké sněmovně ke schválení. Za nedůvodné označil námitky žalobkyně ohledně průběhu veřejné soutěže a výše kupní ceny, neboť zákon nestanoví, že by majetek měl být prodán na základě znaleckého posudku, stanovícího výši ceny; cenu dosaženou ve veřejné soutěži lze nepochybně pokládat za cenu obvyklou.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I.), jakož i ve výroku o nákladech řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s právním posouzením soudu prvního stupně v otázkách věcné legitimace účastníků a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dospěl však k odlišnému právnímu závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro převod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované a o platnosti uzavřené kupní smlouvy. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, se přiklonil k výkladu článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., podle kterého nebylo možné úplatně převádět majetek ve správě Fondu (jenž byl vyloučen z bezúplatného převodu na zákonem vymezené subjekty), dokud o tomto majetku nerozhodla Poslanecká sněmovna (v daném případě po 2. 11. 2004). Dovodil, že ustanovení zákona upravující postup při likvidaci majetku, se kterým Fond hospodařil, jsou nepochybně kogentní a jedině v jejich rámci byl likvidátor oprávněn při provádění likvidace postupovat. Nelze přehlédnout, že šlo o majetek, o jehož dalším využití si vyhradil právo rozhodovat zákonodárce, takže nebylo vyloučeno, aby rozhodoval např. na základě poslanecké iniciativy i o návrzích na bezúplatný převod, které podle závěrů komise nevyhověly podmínkám výběrového řízení a které z tohoto důvodu vláda nepředložila Poslanecké sněmovně. Jednání likvidátora, spočívající v převodu sporných nemovitostí ještě před rozhodnutím Poslanecké sněmovny, tak přivodilo absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 17. 9. 2004 ve smyslu §39 obč. zák., neboť tento právní úkon odporoval zákonu, event. jej obcházel. Žalovaná proto nemohla na jeho základě nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem a jejich vlastníkem zůstala žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „v celém rozsahu“, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka akcentuje, že v posuzovaném případě likvidátor Fondu řádně vypsal v souladu s čl. I. bodem 5 písm. f) zákona III. kolo výběrového řízení na bezúplatný převod majetku, a to v souladu s podmínkami stanovenými usnesením vlády č. 98 ze dne 28. 1. 2004, podle nichž výběrová komise projedná všechny v termínu přihlášené projekty a vyřadí ty, které neobsahují všechny předepsané podmínky. Za situace, kdy byly předmětné nemovitosti výběrovou komisí vyřazeny z III. kola výběrového řízení, komise nepředložila návrh na schválení jejich bezúplatného převodu a následně ani nebyly vládou navrženy Poslanecké sněmovně k vyslovení souhlasu s jejich bezúplatným převodem, dostaly se tyto nemovitosti do režimu úplatných převodů ve smyslu čl. I. bodu 5 písm. c) zákona jako zbývající majetek k úplatnému převedení na jiné osoby na základě veřejné soutěže. V daném případě žalovaná jako zájemce získala majetek ve veřejné soutěži a uzavřela poté kupní smlouvu.
Dovolatelka nesouhlasí s doslovným výkladem čl. I. bod 5 písm. f) zákona, že úplatný převod předmětných nemovitostí byl možný až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, jak jej zastávají soudy prvního stupně a odvolací.
Dovolatelka důrazňuje, že sama vláda ČR stanovila v čl. 3 písm. j) přílohy č. 1 usnesení ze dne 28. 1. 2004, že s majetkem, o který nikdo v rámci bezplatných převodů neprojevil zájem, automaticky přecházejí do skupiny majetku určeného k jinému způsobu vypořádání podle čl. I. bodu 5 písm. c) zákona. Není důvodu, proč by se mělo ohledně majetku, vyřazeného výběrovou komisí z výběrového řízení a z bezúplatného převodu, postupovat jinak. Povinnost likvidátora vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny se logicky týká pouze majetku, který byl k bezúplatným převodům schválen vládou a o němž Poslanecká sněmovna rozhodla. Opačný postup by podle názoru dovolatelky nejen odporoval smyslu a účelu zákona, ale i právní jistotě nabyvatelů jsoucích na základě výsledku veřejné soutěže v dobré víře.
Dovolatelka má za to, že nenavrhla-li vláda sporné nemovitosti k bezúplatnému převodu, nemohla o nich Poslanecká sněmovna rozhodovat. Nemovitosti k bezúplatným převodům byly vládou Poslanecké sněmovně navrženy už dne 16. 6. 2004, tedy před tím, než likvidátor Fondu vyhlásil veřejnou soutěž ohledně zbývající části majetku, přičemž ve vládním návrhu, v souladu se stanoviskem výběrové komise, nebyly předmětné nemovitosti uvedeny.
Dovolatelka považuje ze nesporné, že činnost likvidátora Fondu byla řízena nejen zákonem č. 364/2000 Sb., v platném znění, ale také ust. §70 až §75 obch. zák., jak to stanoví čl. I. bod 9 zák. č. 364/2000 Sb. Zvláštní ustanovení čl. I. bod 5 písm. c) cit. zákona ukládá likvidátorovi zbývající část majetku ve správě Fondu úplatně převést na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Z tohoto pravidla byly zákonem stanoveny pouze dvě výjimky v souvislosti s I. a II. kolem bezúplatných převodů, kdy bylo likvidátorovi nařízeno již plánované veřejné soutěže a připravované úplatné převody zrušit. Těmito tzv. blokačními ustanoveními, obsaženými v zák. č. 364/2000 Sb., měl likvidátor dosud probíhající soutěže zrušit ke dni 1. 3. 2000 a 1. 10. 2003. V souvislosti s III. kolem bezúplatných převodů, probíhajících od 31. 1. 2004, však již žádné blokační ustanovení nebylo do zák. č. 364/2000 Sb., žádnou novelou začleněno. Uvedená blokační ustanovení se však nijak nedotýkala obecné zákonné povinnosti ohledně majetku ve správě Fondu, který nebyl určen k bezúplatným převodům, nebo ohledně majetku, o který nikdo neprojevil zájem, provádět dále nové úplatné převody.
Ze všech těchto důvodů je dovolatelka přesvědčena, že kupní smlouva ze 17. 9. 2004, uzavřená s likvidátorem Fondu, je platná, neodporuje zákonu a žalovaná se stala v dobré víře vlastníkem předmětných nemovitostí.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání za nedůvodné. Blokační ustanovení čl. I., bodu 5, písm. f) zákona je ustanovením kogentním. Likvidátor byl oprávněn nakládat se zbývajícím majetkem až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny, až poté mohlo dojít k úplatným převodům. Pouze v tzv. I. kole výběrového řízení na bezúplatné převody podle zákona č. 364/2000 Sb., mohlo dojít k souběhu bezúplatných a úplatných převodů. Další zákony, na jejichž základě byly opakovaně vyhlašovány nabídky na bezúplatné převody, tj. zák. č. 79/2002 Sb. (II. kolo výběrového řízení) a zák. č. 428/2003 Sb. (III. kolo výběrového řízení), již tento souběh neumožňovaly a výslovně určovaly, že do rozhodnutí Poslanecké sněmovny nesměl likvidátor nemovitosti k úplatným převodům nabízet. Likvidace Fondu byla likvidací specifickou, likvidátor byl při nakládání s majetkem Fondu povinen řídit se především předpisy o nakládání s majetkem státu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněným účastníkem zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě zakotvené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání však není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě dovolatelka napadla právní výklad ustanovení čl. I., bodu 5. písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jak jej provedl soud odvolací.
S tímto výkladem se dovolací soud ztotožňuje, poněvadž plně odpovídá pravidlům právního výkladu. Pro závěr odvolacího soudu svědčí v daném případě zvláště výklad gramatický a logický.
Oba soudy vyšly z nesporných zjištění, že předmětné nemovitosti byly na žalovanou úplatně převedeny smlouvou ze dne 17. 9. 2004, avšak ohledně všech bezúplatných převodů bylo Poslaneckou sněmovnou rozhodnuto až usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004.
Podle článku I., bodu 5, písm. f) poslední věty zákona v rozhodném znění (tj. ve znění zákona č. 428/2003 Sb. s účinností od 12. 12. 2003) pro zbývající část majetku – tj. pro tu část, která nebyla převedena bezúplatně na v tomto písmenu vypočtené subjekty – se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně. V čl. I. bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. bylo stanoveno, že zbývající část majetku (po bezúplatných převodech na oprávněné subjekty vyjmenované pod písm. b) cit. ustanovení) ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných právnických osobách, úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže.
Tato ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími ustanoveními cit. předpisů, nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém majetku vláda podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně. Zákon evidentně a jednoznačně přiznává Poslanecké sněmovně právo o bezúplatných – a tedy vice versa o úplatných – převodech rozhodnout. Tomu nasvědčuje i logický výklad – nebylo možno provést jakýkoli úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech jako celku.
Jelikož Poslanecká sněmovna rozhodla usnesením ze dne 2. 11. 2004 č. 1324, byly až do tohoto data úplatné převody blokovány, pod sankcí neplatnosti. Kupní smlouva, uzavřená se žalovanou dne 17. 9. 2004, je tudíž pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§39 obč. zák.) a vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou nemohlo přejít a nadále zůstalo České republice.
Výklad rozhodných ustanovení provedl odvolací soud správně a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v rozporu s hmotným právem a proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovaná podala dovolání rovněž proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Tento výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238, §238a a §239 o. s. ř. Žádné z těchto ustanovení občanského soudního řádu však nezakládá přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a proto Nejvyšší soud dovolání žalované, směřující proti výroku o nákladech řízení, odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, je povinna nahradit žalobkyni, jež byla při podání vyjádření k dovolání zastoupena advokátem JUDr. J. K. náklady právního zastoupení ve výši 12.257,-Kč, spočívající v odměně za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve výši 10.000,- Kč, za použití §10 odst. 3 a snížené podle §18 odst. 1 cit. vyhlášky, a dále z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši Kč 300,- Kč podle §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, a z částky 1.957,- Kč odpovídající 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., kteroužto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky JUDr. J. K.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu