ECLI:CZ:NS:2001:32.CDO.1338.2000.1
sp. zn. 32 Cdo 1338/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně A. -S. , a.s. proti žalované JUDr. I.P., správkyni konkursní podstaty úpadce I., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 211/99, o určení pravosti pohledávky, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2000, č.j. 13 Cmo 246/99-26, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2000, č.j. 13 Cmo 246/99-26 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. září 1999, č.j. 50 Cm 211/99-15 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28.9.1999, č.j. 50 Cm 211/99-15, kterým tento soud určil, že žalobce má pohledávky ze směnek vystavených dne 15.5.1995 na částku 10,863.652,- Kč a 9,928.655,- Kč vůči úpadci a že pohledávky z uvedených směnek jsou pravé.
Při rozhodování o potvrzení výroku soudu prvého stupně o pohledávce žalobkyně za žalovanou odvolací soud vycházel z toho, že podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.(ZKV) se mohou konkursní věřitelé pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, domáhat určení svého práva. Žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci, smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v ní uvedené. Podle ustanovení §24 ZKV je správce oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním věřitelem, jeho výši nebo právní důvod.
Odvolací námitka žalované spočívala především v tom, že popření pravosti její pohledávky správcem, jejíž důvod spatřovala v jí vystavených, úpadcem akceptovaných a v době přihlášení nezaplacených směnkách, vystavených na viděnou dne 15.5.1995, nelze považovat za podání námitek ve smyslu §175 odst. 3 o. s. ř., protože žalobkyně podala určovací žalobu podle §24 odst. 1 ZKV. Dále dovozovala, že soud měl přihlášené pohledávky přezkoumat z hlediska jejich věcné správnosti a právního důvodu.
Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že přisvědčuje žalované, že v tomto řízení lze namítat proti směnce a bránit svá práva stejnými prostředky jako v řízení podle ustanovení §175 o. s. ř. Žalovaná také námitky proti uplatněným pohledávkám ze směnek vznesla. Soud prvního stupně proto také posuzoval žalovanou vznesenou námitku promlčení, založenou na tom, že žalobkyně neprovedla protest pro neplacení směnek a námitku, že směnky neobsahují jasný termín splatnosti. V tom směru soud prvního stupně odkázal na právní prostředky, které může občan použít v podaných námitkách proti směnečnému a šekovému rozkazu a které jsou upraveny v ustanovení §175 o. s. ř.
Z obsahu odůvodnění rozsudku však nevyplývá, že by soud postupoval podle ustanovení §175 odst. 3 o. s. ř., považoval žalobu za podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a jako takovou ji projednal, jak se žalovaná snaží vykonstruovat v odvolání. Soud prvního stupně v odůvodnění zcela vyčerpávajícím způsobem posoudil z jakého důvodu nepokládá směnečné právo vyplývající z předmětných směnek proti přímému dlužníkovi - úpadci za promlčené. Vyčerpávajícím a správným způsobem se vypořádal též s námitkou žalované, že směnečná práva žalobkyně zanikla v důsledku neprotestování směnky podle §44 odst. 2 a 3 zákona č. 191/1950 Sb. (ZSŠ) a zcela správně se vypořádal i s námitkou žalované spočívající v jí tvrzené nejasné době splatnosti směnek. Odvolací soud se s těmito právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil.
Žalovaná v přezkumném jednání popřela žalobkyní přihlášenou pohledávku co do její pravosti, tedy namítala, že pohledávka ve skutečnosti nikdy nevznikla. Kromě tohoto tvrzení však neuvedla jediný důvod, pro který se domnívá, že jím lze napadnout samotnou existenci pohledávky co do jejího vzniku a trvání, pouze vznesla nejasné pochybnosti o vzniku pohledávky. Z obsahu spisu však vyplývá, že právním důvodem vzniku pohledávky je právo žalobkyně ze směnek, které jsou dlužnickými cennými papíry vystavenými ve formě zákonem stanovené, kterými se úpadce zavázal zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase určitou sumu. Práva a povinnosti ze směnečných vztahů jsou definována právě jen směnečnou listinou, zápisy na ní uvedenými a mohou existovat jen spolu s touto listinou. Odvolací soud považuje za podstatné pro určení, jaká práva a povinnosti ze směnky vyplývají, právě její skripturní obsah, tedy formu, jakou se účastníci směnečného vztahu na směnce vyjádřili. Odvolací soud považuje za nadbytečné a odporující samotné právní podstatě směnky, zabývat se pochybnostmi žalované o vzniku pohledávky žalobkyně ze směnky, případně i možnou neexistencí závazkového vztahu mezi žalobkyní a úpadcem jako směnečníkem. K těmto námitkám žalobkyně ostatně ani nic konkrétního neuvedla a z obsahu spisu ani nevyplývají taková skutková vylíčení věci, která by měl odvolací soud v souvislostí s odvolací námitkou žalované zkoumat.
Proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Současně však připustil podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. dovolání, když zásadní význam celého rozhodnutí po právní stránce spatřuje v posouzení, zda v případě, že správce podstaty popře přihlášené pohledávky, jejichž právním důvodem je co do právního důvodu směnka, postačí k prokázání vzniku a trvání nároku přihlašovatele pohledávky pouhá existence směnky se všemi jejími náležitostmi a zda v případě uplatnění popřeného nároku určovací žalobou je nezbytné se zabývat též hmotněprávním důvodem vzniku závazku vyjádřeného ve směnce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v otevřené lhůtě dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §238 odst. 2 písm. a), co do důvodu na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
V dovolání uvedla, že řízení před soudy obou stupňů bylo stiženo vadou spočívající v tom, že žádný z obou rozhodujících soudů se před vyslovením závěru o existenci nároku ze směnky podle §23 a 24 ZKV nezabýval zjišťováním, zda vystavení směnek nepředcházel kauzální vztah a zda právě k zajištění tohoto kauzálního vztahu nebyly směnky vystaveny, když z okolností i předložených důkazů to jednoznačně vyplývá a o tomto kauzálním vztahu se zmiňuje i žalobkyně v žalobě. Oba soudy nevzaly v úvahu, že obě směnky byly vystaveny k zajištění závazku úpadce, že závazek vyplýval ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a úpadcem o dodávce technologie čerpacích stanic, a že směnky sloužily pouze k zajištění úhrady ceny. Soudy rovněž nevzaly v úvahu, že žalovaná ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 ZKV popřela nejen platnost obou směnek, ale i existenci nároku z kauzálního vztahu, který jejich vystavení předcházel, neboť žalobkyně jej řádně ve smyslu ustanovení §20 ZKV nedoložila a ze stejného důvodu popřela i výši nároku žalobkyně.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku, době kdy mělo poběhnout přezukumné jednání (6. 4. 1999) a k době podání žaloby je pro další závěry rozhodný výklad zákona č. 328/1991 Sb., ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.
V průběhu dovolacího řízení zaslala žalobkyně Nejvyššímu soudu smlouvu o úplatném postoupení žalované pohledávky se směnky na částku 9,928.655 Kč na M.B. a. s., a ta následně zaslala smlouvu o úplatném převodu pohledávek z téže směnky na C. s. r. o. Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb. o cenných papírech se k převodu listinného cenného papíru na řad vyžaduje kromě uzavření smlouvy o převodu též rubopis. Závazek zaplatit směnečný peníz je inkorporován do směnky a nelze jej od ní oddělit a převádět jej samostatně. To platí obecně o všech právech inkorporovaných do cenných papírů (i když u některých cenných papírů zákon samostatný převod konkrétního práva spojeného s cenným papírem umožňuje - to však neplatí pro směnky). Proto Nejvyšší soud uzavřel že předloženými smlouvami nedošlo a ani nemohlo dojít ke změně v osobě věřitele ze směnky, která zakládá nárok uplatněný v projednávané věci a tedy ani v osobě věřitele pohledávky z této směnky vyplývající. Žalobce v projednávané věci se tedy nemění.
Dovolací soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu, že v incidenčním sporu týkajícím se závazků ze směnky lze uplatňovat stejné námitky, jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, tedy jak námitky proti platnosti směnky, tak i kauzální námitky, je správný. V incidenčním sporu se však neuplatní zásada koncentrace řízení, proto může žalovaný uplatňovat námitky v průběhu řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím bez časového omezení, vyplývajícího z ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. V tom směru soudy obou stupňů nepochybily, neboť zkoumaly všechny námitky, které vznesla žalovaná před soudem prvního stupně na jednání dne 7. a 28. 9.1999 a ve vyjádření k žalobě ze dne 23.9.1999, založeném na č.l. 12 spisu.
Kromě námitky, že v incidenčním sporu nelze postupovat podle §175 odst. 1 o. s. ř. a námitky, že se soud prvního stupně nezabýval jejím tvrzením, že v konkursním řízení lze přezkoumat i závazky ze směnek (které ovšem tento soud nijak nezpochybnil), se kterými se odvolací soud vypořádal, žalovaná žádné další námitky, kterými by se musel odvolací soud zabývat, nevznesla ani v odvolacím řízení. V tomto řízení si již pouze stěžovala, že nemá sama možnost nároky žalobkyně přezkoumat. Uvedla, že i z toho důvodu popřela projednávanou pohledávku. Žádné kauzální námitky proti uplatněným pohledávkám ze směnek však nevznesla.
Námitku neexistence pohledávky ze směnek, na kterých žalobkyně zakládá uplatněný nárok, vznesla žalovaná až v dovolacím řízení. Protože tuto námitku neuplatnila v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení před odvolacím soudem, soudy obou stupňů se jí nemohly zabývat, a proto se nemohl touto námitkou zabývat ani dovolací soud.
To, že žalovaná popřela podle §24 odst. 1 ZKV nejen platnost obou směnek, ale i existenci nároku z kauzálního vztahu, přitom není pro projednávání věci podstatné, neboť v incidenčním sporu může vzít soud v úvahu pouze ty námitky proti posuzované pohledávce, které žalovaná v tomto sporu uplatnila.
Správná není ani představa dovolatelky, že by se soud měl zabývat právním důvodem a existencí pohledávky ze směnky z moci úřední. Směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno. Soud proto může poté, co zjistil, že směnka je platná a žalobce je jejím majitelem, zkoumat existenci závazků z ní plynoucích pouze k námitce žalovaného, nikoli z moci úřední, jak se domnívá žalovaná.
Až potud je tedy rozsudek odvolacího soudu správný. Odvolací soud a rovněž soud prvního stupně však pochybily, když pominuly, že z ustanovení §23 odst. 2 KV vyplývá, že konkursní věřitelé, kteří se domáhají určení svého práva incidenční žalobou, se v této žalobě mohou dovolávat jen právního důvodu posuzované pohledávky uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše uvedené v přihlášce. Splnění této podmínky ani soud prvního stupně ani soud odvolací nezkoumaly, důkazy přihláškou vůbec neprovedly a rozhodly věc bez zjištění, že to, co věřitel přihlásil do konkursu, následně také žaluje. Potud je právní posouzení věci z jejich strany také neúplné a tudíž i nesprávné, neboť bez kladného závěru v uvedeném směru lze mít rozvedené úvahy, jakkoli obecně správné za předčasné. Jediný důkaz, který soudy ve věci učinily, byl důkaz směnkami a protokoly k nim (srov. č. l. 13 - 14), přitom ovšem soud prvního stupně činí v rozsudku "zjištění" z usnesení o prohlášení konkursu, a (co do včasnosti žaloby) i zjištění o obsahu výzvy k podání incidenční žaloby.
Při provádění důkazů v této věci nebyly respektovány zásady upravené v §129 o. s. ř. Řízení je tedy postiženo vadou, která mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a proto Nejvyššímu soudu nezbylo než rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které se zrušuje rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová