ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1367.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1367/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce A. S. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Chebská 355/49, proti žalované COAIN s.r.o. , se sídlem v Karlových Varech, Jižní 1421/3, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 25228676, zastoupené Patimat Kashkaevou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Lázeňská 19/1, o zaplacení 186 790 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 170/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2012, č. j. 48 Cm 170/2008-217, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č. j. 1 Cmo 263/2012-258, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2012, č. j. 48 Cm 170/2008-217, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č. j. 1 Cmo 263/2012-258, v části výroku I., v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, se zamítá .
III. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č. j. 1 Cmo 263/2012-258, ve zbývajícím rozsahu se odmítá .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2012, č. j. 48 Cm 170/2008-217, v bodech I., II. a III. výroku, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 42 248 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 144 542 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok III.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobce domáhal po žalované doplatku ceny díla za dodávku montovaných skříní.
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů nedošlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o dílo, a to především pro absenci dohody o ceně a pro neurčitost vymezení díla. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu postupoval správně, posoudil-li uplatněný nárok [v souladu s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 23. května 2011, č. j. 1 Cmo 51/2011-131, jímž byl zrušen (v pořadí první ve věci) vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. prosince 2010, č. j. 48 Cm 170/2008-113, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení] jako plnění poskytnuté bez právního důvodu podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. S ohledem na nemožnost vrácení vzájemného plnění má žalobce právo na „obvyklou“ cenu díla (peněžitou náhradu), jelikož po provedení příslušných listinných důkazů, výslechů účastníků i výslechů řady svědků nebylo možné (ani v hrubých rysech) stanovit výši této peněžité náhrady. Odvolací soud uvedl, že žalobce neunesl důkazní břemeno o hodnotě jím poskytnutého plnění, protože jím předložené důkazy jsou jen obecné povahy a k ocenění konkrétního plnění nemohou sloužit. Rovněž tak žalovaná neunesla důkazní břemeno o svém tvrzení, že hodnota plnění žalobce činí jen 100 000 Kč, kterou mu zaplatila na částečnou úhradu faktury č. 07/07. Její návrh na vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení obvyklé ceny díla odvolací soud označil za bezpředmětný, jelikož s ohledem na přemístění příslušného vybavení prodejny žalovanou do jiného objektu by případně ustanovený znalec nemohl mít k dispozici relevantní výchozí podklady pro znalecké šetření.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí rekapituloval, jakým postupem soud prvního stupně dospěl vlastní úvahou za aplikace §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k výši bezdůvodného obohacení. Metoda, kterou použil soud prvního stupně pro zjištění výše peněžité náhrady, je sice podle jeho mínění poněkud neortodoxní, nicméně jí neupřel jisté racionální jádro a soulad s právními závěry Nejvyššího soudu, který se například v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 697/99 vyjádřil k postupu při stanovení výše peněžité náhrady. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně použil pro tuto úvahu všechny faktury, jimiž byl proveden v řízení důkaz a jimiž bylo účtováno vybavení obdobných obchodů v Karlových Varech v přibližně stejném období. Zohlednil obě faktury žalobce, jak na daný obchod, tak na obchod předchozí, přičemž nepominul ani faktury vystavené svědkem H. Měl tak k dispozici celkem čtyři faktury, jimiž bylo účtováno vybavení pěti obchodů v celkové výši 711 240 Kč, přičemž z přehledu jednotlivých účtovaných cen je zjevné, že částka 268 790 Kč, která je předmětem řízení, se ostatním účtovaným obnosům vymykala. Soud prvního stupně si byl podle svého vyjádření vědom možných rozdílů ve vybavení i ve velikosti obchodů, ale jiná vodítka, jak uvedl, pro svoji úvahu neměl. Znalecké zkoumání, které označil za obtížné, by podle jeho názoru nevedlo k přesnému závěru, protože dodané dílo již neexistovalo. Soud proto zvolil pro výpočet výše bezdůvodného obohacení prostý aritmetický průměr všech účtovaných částek, tj. celkovou částku 711 240 Kč vydělil počtem pěti obchodů a dospěl k částce 142 248 Kč představující hodnotu poskytnutého plnění běžnou v daném místě a době. Pakliže žalovaná již žalobci uhradila 100 000 Kč, zbývá jí doplatit částku 42 248 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku, a výslovně i rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku napadl žalobce dovoláním. Nesprávnost napadených rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení §136 o. s. ř. způsobem, jímž „porušily jeho základní právo na legitimní očekávání nabytí majetku.“ Dovolatel podrobuje kritice postup soudů, pokud jako podklad pro svou úvahu použily výši odměn za díla zcela jiného, nepoměrně menšího rozsahu, u nichž byla výsledná cena podstatně nižší. Jestliže se soudy rozhodly ve své úvaze vyjít z odměn za díla spočívající ve vybavení obchodů v jiných případech, měly podle dovolatele zohlednit i rozsah prací (zakázek), cenu materiálu, případně další specifika. Jestliže tak neučinily a výsledné ceny děl pouze zprůměrovaly, jde podle dovolatele o zcela nesouměřitelné položky. V situaci, kdy bylo zjištěno, jaký byl nejmenší rozsah díla, a kdy bylo prokázáno, že žalovaná kvalitu ani trvání díla nereklamovala, bylo podle dovolatele na soudu prvního stupně, aby si opatřil podklady o rozsahu zakázek na vybavení jiných obchodů, pokud chtěl z cen těchto jiných zakázek vyjít v rámci úvahy dle §136 o. s. ř. Tvrdí, že teprve s přihlédnutím k rozdílům v rozsahu zakázek bylo možné úvahou soudu dospět k výši nároku žalobce. Poukazuje na to, že ani úvaha soudu nemůže být libovolná, nýbrž se musí opírat o zjištění vyplývající z provedených důkazů.
Dovolatel rozporuje i rozhodnutí soudů o nákladech řízení, má-li na náhradě nákladů řízení zaplatit protistraně více než 81 000 Kč oproti doplatku ceny díla ve výši 42 248 Kč bez příslušenství, na který mu soudy přiznaly nárok. Podle dovolatele nemělo být v otázce nákladů řízení rozhodnuto podle úspěchu ve věci, nýbrž v situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, mělo být využito možnosti dle §142 odst. 3 o. s. ř. a měla mu tak být přiznána plná náhrada nákladů řízení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadených částech a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z dovolání žalobce se podává, že dovolatel jím výslovně napadl v záhlaví označené rozsudky soudů obou stupňů.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2012, č. j. 48 Cm 170/2008-217, v napadené části podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí druhý ve věci) rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (v pořadí prvním ve věci) vyhovujícím rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Byť dovolatel své námitky neoznačil žádným z možných dovolacích důvodů, lze jeho výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podstatou kritiky dovolatele je tvrzení o pochybení odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) při aplikaci §136 o. s. ř.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nenamítal, že ustanovení §136 o. s. ř. neměly soudy v souzené věci aplikovat, nýbrž jim pouze vytýkal jeho nesprávné použití na danou věc, poukazoval-li na to, že ve své úvaze měly zohlednit i rozsah prací (zakázek), cenu materiálu, případně další specifika a že bylo na soudu prvního stupně, aby si opatřil podklady o rozsahu zakázek na vybavení jiných obchodů. S tímto názorem dovolatele dovolací soud nesouhlasí.
Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, podrobně a přiléhavě odůvodnil předpoklady a způsob aplikace ustanovení §136 o. s. ř., podle něhož lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li je zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Dovolatel při své kritice postupu soudů při určení výše nároku z bezdůvodného obohacení přehlíží, že použití ustanovení §136 o. s. ř. zapříčinil sám tím, že neměl k dispozici dostatečné důkazy o rozsahu a výši bezdůvodného obohacení, které měla získat žalovaná na jeho úkor, přičemž nedostatky dovolatele v unesení tohoto důkazního břemene zdůraznily a popsaly ve svých rozsudcích soudy obou stupňů. Vytýká-li dovolatel soudu prvního stupně, že si neopatřil podklady o rozsahu zakázek za účelem určení výše žalobního nároku, pak pomíjí, že v tomto sporném řízení neplatí zásada vyšetřovací, nýbrž projednací, a proto „legitimní očekávání nabytí majetku“ ze strany dovolatele není slučitelné s jeho nepřipraveností prokázat výši svého nároku.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud vybočil z výkladového a aplikačního rámce ustanovení §136 o. s. ř., uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v předmětné věci naplněn.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Pokud dovolatel podrobil kritice i rozhodnutí soudů o nákladech řízení, patrně přehlédl, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývající části odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo zčásti zamítnuto a ve zbývající části odmítnuto (a řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno), nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu