ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1404.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1404/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované Maersk Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3219/4, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 18 62 77 06, zastoupené Mgr. Peterem Compeľem, advokátem se sídlem v Praze 9, Podnikatelská 553, o zaplacení částky 35.469,66 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 60/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2012, č. j. 12 Cmo 383/2008-119, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2012, č. j. 12 Cmo 383/2008-119, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2008, č. j. 3 Cm 60/2006-52, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. června 2008, č. j. 3 Cm 60/2006-52, zamítl návrh žalované na zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Vyšel z toho, že žalobce se domáhá náhrady škody v souvislosti s přepravou zboží, které koupil od společnosti Midwestern Pet Foods Inc sídlící ve Spojených státech amerických (dále jen „prodávající“). Smlouvu o přepravě zboží uzavřel prodávající jako zasílatel s dánskou společností A. P. Moeller - Maersk A/S jako dopravcem (dále též jen „dopravce“). Zboží bylo přepravováno na základě dokladu Bill of Lading (B/L) č. SJ1568604 ze dne 5. února 2005 (dále též jen „konosament“). Žalobce je podle konosamentu příjemcem zásilky. Žalovaná jako zástupce dopravce pro území České republiky zboží žalobci nevydala s tím, že žalobce má vůči žalované, resp. vůči dopravci, dluh a zásilka bude vydána až po úhradě tohoto dluhu.
Soud prvního stupně uvedl, že zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu procesním a soukromém, upravuje vztahy s tzv. mezinárodním prvkem, tj. vztahy, ve kterých je vždy jeden z účastníků cizincem, ať už cizí fyzickou osobou nebo zahraniční právnickou osobou. V dané věci jsou však oba účastníci řízení podnikateli se sídlem v České republice a předmětem řízení je nárok žalobce na náhradu škody vzniklé na území České republiky. Nadto ani jeden z účastníků sporu není stranou zasílatelské smlouvy, v níž si strany zvolily cizí právo a jurisdikci cizího státu. Pravomoc českých soudů je tak při absenci mezinárodního prvku v řízení založena podle ustanovení §7 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že je dána věcná [§9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.] i místní (§85 odst. 3 ve spojení s §85a o. s. ř.) příslušnost Městského soudu v Praze.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. března 2009, č. j. 12 Cmo 383/2008-97, zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud dovodil, že předmětem řízení je právo žalobce na náhradu škody z přepravy, prováděné v režimu Úmluvy Organizace spojených národů o námořní přepravě zboží, která byla vyhlášena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 193/1996 Sb. (dále též jen „Úmluva“ nebo „Hamburská pravidla“), a kterou je nutno podle ustanovení §756 obchodního zákoníku na daný vztah aplikovat. Podle čl. 1 bodu 6 Úmluvy konosament je dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě. Z čl. 2 bodu 1 písm. d) a e) Úmluvy vyplývá, že ustanovení Úmluvy se použijí na všechny smlouvy o námořní přepravě, jestliže konosament nebo jiný dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě, je vydán ve smluvním státě, nebo konosament nebo jiný dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě, stanoví, že se tato smlouva má řídit ustanoveními Úmluvy, nebo právním řádem některého státu, jenž je přijal. Ustanovení Úmluvy se použijí bez zřetele na státní příslušnost lodi, dopravce, dalšího dopravce, odesílatele, příjemce, nebo kterékoli zainteresované osoby (čl. 2 bod 2 Úmluvy).
Z konosamentu č. SJ1568604 odvolací soud zjistil, že odesílatelem zboží byl prodávající, dopravcem A. P. Moeller - Maersk A/S a příjemcem zboží žalobce. Žalobce je majitelem tohoto konosamentu, jde o cenný papír na řad žalobce. Přijetím konosamentu žalobce akceptoval smluvní podmínky v něm uvedené, a to i ujednání o právu a jurisdikci upravené v čl. 26 smluvních podmínek, podle něhož kdykoli bude platit odstavec 6.2 (d), anebo kdykoli bude platit US COGSA, ať na základě přepravy zboží do nebo ze Spojených států amerických nebo jinak, takové stádium přepravy se bude řídit právem Spojených států a Federální soud Spojených států Jižního distriktu New Yorku bude mít výlučnou jurisdikci pro vedení všech sporů ve vztahu k tomuto. Ve všech ostatních případech se bude tento konosament řídit a vykládat v souladu s anglickým právem a všechny spory vzniklé podle tohoto dokumentu rozhodne Vrchní soudní dvůr v Londýně s vyloučením jurisdikce soudu jiné země.
Odvolací soud uzavřel, že bylo-li uplatněno právo na náhradu škody na přepravovaném zboží, o němž se pojednává v odstavci 6.2 (d) čl. 26 smluvních podmínek obsažených v konosamentu, rozhoduje všechny spory vzniklé z tohoto dokumentu Vrchní soudní dvůr v Londýně, který byl účastníky smluvního vztahu zvolen jako soud daný na výběr ve smyslu čl. 21 Úmluvy již dohodou ve smlouvě o námořní přepravě, o jejímž obsahu a uzavření konosament svědčí (čl. 1 bod 7 Úmluvy).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud zrušil výše citované rozhodnutí odvolacího soudu usnesením ze dne 21. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 2934/2009, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným názorem, podle něhož odvolací soud pominul, že konosament č. SJ 1568604 ze dne 5. února 2005 byl vystaven dopravcem A. P. Moeller - Maersk A/S se sídlem v Dánském království pro odesílatele zboží, jímž byl prodávající, se sídlem ve Spojených státech amerických, a že je tak průkazem o uzavření smlouvy o námořní přepravě zboží mezi těmito subjekty. Za této situace je pro posouzení, zda se na projednávanou věc podle čl. 2 bodu 1 písm. d) a e) Úmluvy (rozsah použití) použijí ustanovení Úmluvy, a to i ustanovení čl. 21 o volbě soudu (když odvolací soud nezjistil, že by konosament stanovil podřízení smlouvy o námořní přepravě Úmluvě), významné zjištění, zda se Spojené státy americké a Dánské království staly smluvními státy Úmluvy ve smyslu čl. 30 bodu 2 a 3 v návaznosti na ustanovení čl. 31 o výpovědi jiných úmluv, jimiž jsou Mezinárodní úmluva o sjednocení některých pravidel ve věci konosamentů podepsaná v Bruselu 25. srpna 1924 a Protokol podepsaný 23. února 1968, jímž se tato úmluva mění. Odvolací soud se zjištěním, podle jaké úmluvy byla smlouva o námořní přepravě zboží uzavřena, s ohledem na subjekty, jež tuto smlouvu uzavřely, nezabýval, jeho posouzení nedostatku pravomoci českých soudů k projednání věci je neúplné a tím i nesprávné.
Vrchní soud v Praze poté usnesením označeným v záhlaví opět zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud rekapituloval své předchozí rozhodnutí ve věci a jsa vázán právním názorem dovolacího soudu zjistil, že Spojené státy americké i Dánské království se staly smluvními státy Úmluvy podpisem této Úmluvy, a to Spojené státy americké dne 30. dubna 1979 a Dánské království dne 18. dubna 1979. Úmluva nahrazuje tzv. Haagská pravidla, popř. Haagsko-Visbyská pravidla, obsažená v mezinárodní Úmluvě o sjednocení některých pravidel ve věci konosamentů, podepsaná v Bruselu dne 25. srpna 1924, popř. v Protokolu ze dne 23. února 1968 o změně této úmluvy z roku 1924.
Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že vztah mezi účastníky je vztahem ze smlouvy o námořní přepravě podle Úmluvy Organizace spojených národů o námořní přepravě zboží, tzv. Hamburská pravidla z roku 1978. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k těmto zjištěním a již uvedeným důvodům nemá co měnit na závěru o nedostatku pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu, že se Dánské království a Spojené státy americké staly smluvními státy Úmluvy, je nesprávný a neodpovídá skutečnosti. Naopak jmenované státy Úmluvu kvalifikovaným způsobem nepřijaly a neratifikovaly, nejsou jí tudíž vázány a v praxi námořního obchodu a přepravy používají Haagská pravidla, případně jejich modifikaci Haagsko-Visbyská pravidla. Nicméně daný spor nemá s Hamburskými pravidly nic společného, neboť konosamentní podmínky (i kdyby byly pro spor relevantní, což dovolatel popírá) obsahují úpravu, podle níž se řídí Haagskými, případně Haagsko-Visbyskými pravidly, nikoli Hamburskými pravidly. Skutečnost, že Česká republika je členskou zemí Úmluvy, neznamená, že zahraniční partneři jsou, případně musí být, ochotni akceptovat Hamburská pravidla. Nelze proto ani aplikovat ustanovení §756 obchodního zákoníku, ale je třeba vycházet z ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, které odkazuje na „obecně uznávaná pravidla mezinárodního práva“, jimiž jsou Haagská a Haagsko-Visbyská pravidla.
Dovolatel zdůrazňuje, že spor není sporem z přepravy zboží, nýbrž o náhradu škody podle českých předpisů. Ujednání v čl. 26 konosamentu stanoví anglickou jurisdikci a příslušnost Vysokého soudního dvora v Londýně pro případ sporu vzniklého „ve všech dalších případech“ („all other cases“), než při přepravě zásilky. Spor o náhradu škody vzniklé svévolným jednáním subjektu, jenž ani není stranou uvedenou v konosamentu, takovým sporem není. Je skutečností, že dánská společnost A. P. Moeller - Maersk A/S, konosament potvrdila, ta však zboží žalobce nezadržela a neprodala, to učinila žalovaná, jež je českým právním subjektem. Dánská společnost škodu nezpůsobila, a proto není ve sporu o náhradu škody pasivně legitimovaná. České soudy přesto nutí žalobce k přijetí anglické jurisdikce a určují Vysoký soudní dvůr v Londýně pro řešení sporu dvou českých subjektů, kdy předmětem sporu není přeprava, ale nevydání zásilky ani výtěžku z jejího prodeje bez souhlasu vlastníka.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil „soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce přijetím konosamentu akceptoval jeho podmínky, za správný. Podstatné pro závěr o soudní pravomoci je ujednání v čl. 26 konosamentu, které vylučuje pravomoc soudů České republiky. Úvaha odvolacího soudu o Úmluvě zmíněná v odůvodnění rozhodnutí, nebyla pro posouzení pravomoci českých soudů nijak významná. Tvrdí, že při jednání se žalobcem vždy jednala a vystupovala pouze a jen jako zástupce - agent dopravce a tuto činnost prováděla na základě mandátní smlouvy uzavřené s dopravcem dne 4. února 1997, tedy jako přímý zástupce dopravce. V otázkách spojených s úhradou za přepravní služby, zadržením a prodejem zboží jednala vždy na základě pokynů dopravce a jeho jménem. Účastníkem právních vztahů se žalobcem tak byl vždy jen dopravce. Veškeré právní vztahy související s přepravou zboží proto spadají pod konosamentní podmínky, včetně ujednání o soudní pravomoci. Zabývajíc se jednotlivými ustanoveními konosamentu, dospívá žalovaná k názoru, že bez konosamentu nemá žalobce žádný vztah k dopravci, ani k jeho zástupci, tj. k žalované.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Proto se zabýval správností právního posouzení věci zpochybněnou dovolatelem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud předně uvádí, že odvolací soud se právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v předchozím zrušovacím rozhodnutí neřídil, neboť opětovně dospěl k závěru, že právní vztahy založené konosamentem - v situaci, kdy nezjistil, že by tento dokument stanovil podřízení smlouvy o námořní přepravě zboží Úmluvě - se budou přesto řídit Úmluvou s ohledem na čl. 2, neboť Spojené státy americké i Dánské království jsou členskými státy Úmluvy, a že účastníky smluvního vztahu byl zvolen jako soud daný na výběr ve smyslu čl. 21 Úmluvy k projednání sporu o náhradu škody na přepravovaném zboží High Court of London s tím, že rozhodným bude anglické právo.
Závěr odvolacího soudu není správný, neboť Spojené státy americké sice Úmluvu podepsaly 30. dubna 1979, dosud ji však neratifikovaly a rovněž Dánské království Úmluvu podepsalo 18. dubna 1979, ale neratifikovalo. Posouzení pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci podle Úmluvy je proto nesprávné.
Pro posouzení pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci je určující, zda jde o řízení ve věci s mezinárodním prvkem. O věc s mezinárodním prvkem jde tehdy, má-li soukromoprávní vztah, z něhož je v řízení uplatněno právo, v některém svém prvku vztah k zahraničí. Mezinárodní prvek v soukromoprávním vztahu je dán tehdy, jestliže je vztah k zahraničí u subjektu právního vztahu, u předmětu právního vztahu, u skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu nebo u právního vztahu, který právně souvisí nebo je právně závislý na jiném právním vztahu, jestliže se základní právní vztah řídí cizím právem (srov. Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. opravené a doplněné vydání, Doplněk, Brno, 2004, str. 17 a 18). Zjistí-li rozhodující soud přítomnost mezinárodního prvku v řízení, je povinen se kromě otázky své pravomoci (§103 o. s. ř.) zabývat rovněž otázkou, podle jakého právního řádu a podle jakých konkrétních norem je třeba právní vztah posoudit.
V projednávané věci jsou žalobce i žalovaná českými právními subjekty s bydlištěm, resp. se sídlem, v České republice, mezinárodní prvek je však dán předmětem sporu, kterým je nárok na náhradu škody z práva ke konosamentu v mezinárodní námořní přepravě. Podle žalobních tvrzení smlouvu o přepravě zboží uzavřel americký prodávající jako zasílatel s dánskou společností jako dopravcem a zboží bylo přepraveno na základě nákladního listu pro námořní dopravu č. SJ1568604, v němž je žalobce uveden jako příjemce zásilky, zásilka však nebyla žalobci vydána, čímž došlo k porušení smluvní povinnosti plynoucí z konosamentu žalovanou jednající jménem dopravce a žalobci vznikla škoda ve výši zaplacené ceny přepravovaného zboží a ušlého zisku, kterého by dosáhl prodejem zboží.
Podle zjištění odvolacího soudu konosament obsahuje ve smluvních podmínkách ujednání o rozhodném právu i soudní pravomoci. Tím je pro posouzení příslušnosti soudů relevantní mezinárodní prvek v řízení o náhradu škody, byť mezi českými právními subjekty, dán. Soud prvního stupně zabývaje se otázkou pravomoci soudů České republiky k projednání věci, vycházel pouze z té skutečnosti, že strany sporu jsou českými právními subjekty s bydlištěm, resp. žalovaná se sídlem v České republice, a předmětem sporu je náhrada škody vzniklé na území České republiky, takže k aplikaci zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním chybí mezinárodní prvek. Dodal, že ani jeden z účastníků není stranou zasílatelské smlouvy, v níž si smluvní strany zvolily cizí právo a jurisdikci cizího státu. Závěr soudu prvního stupně o neexistenci mezinárodního prvku v řízení s ohledem na výše uvedené je nesprávný.
Pro další úvahy o soudní pravomoci a použití rozhodného práva je významné, zda žalobce jako třetí osoba držící konosament je vázán smluvními podmínkami v něm obsaženými. Odvolací soud zjistil, že dohoda o volbě soudu a rozhodném právu obsažená v čl. 26 smluvních podmínek konosamentu směřuje za splnění určitých předpokladů ve prospěch soudů Spojených států amerických a bude se řídit právem Spojených států amerických, a ve všech ostatních případech se budou práva a povinnosti z nákladního listu řídit a vykládat v souladu s anglickým právem a všechny spory vzniklé podle tohoto dokumentu rozhodne High Court of London s vyloučením jurisdikce soudu jiné země.
Vzhledem k tomu, že jde o posouzení, zda žalobce mající bydliště v České republice, tedy v členském státě Evropské unie, jako třetí osoba držící konosament, je vázán dohodou o volbě soudu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska obsažené ve smluvních podmínkách konosamentu, je nutno postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), a to podle článku 23 upravujícího ujednání o příslušnosti.
Z článku 23 nařízení Brusel I vyplývá, že dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením nebo b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí (odstavec 1). Uzavřou-li takovou dohodu strany, z nichž žádná nemá bydliště na území členského státu, nemohou soudy ostatních členských států rozhodovat, ledaže by zvolený soud nebo soudy příslušnost odmítly (odstavec 3).
Otázkou, zda doložka o soudní pravomoci obsažená v konosamentu, jež je považována za platnou ve vztahu mezi dopravcem a odesílatelem, je rovněž závazná pro jakoukoliv třetí stranu držící konosament, a tedy výkladem a použitím článku 17 Úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 1968 (dále jen „Bruselská úmluva“) [nyní článek 23 nařízení Brusel I], se Soudní dvůr Evropské unie zabýval v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, ve věci C-387/98, Coreck Maritime GmbH proti Handelsveem BV a ostatní. V něm učinil závěr, že doložka o soudní příslušnosti sjednaná mezi dopravcem a odesílatelem, která se nachází v konosamentu, je vykonatelná vůči třetí straně držící konosament, pokud tato vstoupila do práv a povinností odesílatele podle použitelného vnitrostátního práva, když získala konosament. Pokud nikoliv, musí se posoudit, zda přijala doložku s ohledem na požadavky kladené prvním odstavcem článku 17 Bruselské úmluvy (nyní článek 23 nařízení Brusel I).
V projednávané věci je podle smluvních podmínek konosamentu rozhodným právem anglické právo (srov. čl. 3 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, uveřejněné pod č. 64/2006 Sb.m.s., resp. §9 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ve smyslu závěrů citovaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie je proto třeba posoudit podle anglického práva, zda žalobce jako držitel konosamentu vstoupil do práv a povinností odesílatele. Vstoupil-li do těchto práv a povinností, zavazuje žalobce i dohoda o volbě soudu.
Poněvadž odvolací soud se posouzením, zda žalobce jako třetí osoba držící konosament, vstoupil do práv a povinností odesílatele podle rozhodného anglického práva a je vázán dohodou o příslušnosti soudu, nezabýval a závěr o aplikaci Úmluvy Organizace spojených národů o námořní přepravě zboží na provedenou přepravu zboží je nesprávný, je jeho právní posouzení nedostatku pravomoci soudů České republiky k projednání věci neúplné a tím i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 věty první §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu