ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1419.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1419/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Agrobanky Praha, a. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Opletalova 958/27, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00 41 18 50, zastoupené JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Velehradská 26, proti žalovanému M. D. , zastoupenému Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 9, o zaplacení částky 11,510.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 279/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. května 2009, č. j. 22 Co 714/2009-162, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou 26. září 2003 domáhala zaplacení částky 11,510.000,- Kč s příslušenstvím z titulu úvěru poskytnutého žalovanému na nákup a rekonstrukci hotelu.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 6 C 279/2003-62, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 11,510.000,- Kč s příslušenstvím k 31. srpnu 2003, to je úroky z úvěru ve výši 2,358.828,71 Kč, smluvní úroky z prodlení ve výši 20,355.107,60 Kč a úrok ve výši 20 % z částky 11,510.000,- Kč od 1. září 2003 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 11,540.000,- Kč na základě smlouvy o úvěru č. R-1/95 uzavřené 13. února 1995, v níž se žalovaný zavázal úvěr spolu s úroky dohodnutými ve smlouvě vrátit do 31. ledna 1996. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, jednotlivé splátky úvěru byly po lhůtě splatnosti převedeny na účet splátek nesplacených ve lhůtě. Žalobkyně uzavřela se společností Optimus Consult a. s. (dále jen „společnost“) 22. ledna 2002 mandátní smlouvu o správě a vymáhání pohledávek (dále jen „mandátní smlouva“), v níž zmocnila společnost k právním úkonům a jiné činnosti směřující k maximalizaci dobytnosti pohledávek žalobkyně, k vymáhání pohledávek a k jednání s dlužníky o způsobu uspokojení pohledávek. V čl. V bodu 2 mandátní smlouvy se strany dohodly, že žalobkyně jako mandant udělí společnosti jako správci potřebné plné moci, podle bodu 3 téhož článku správce má právo vést jednání s dlužníky nebo třetími osobami (ručiteli) o způsobu uspokojení pohledávek a činit úkony k zajištění uspokojení pohledávek. K uzavření smluv s těmito osobami udělí mandant správci plnou moc ad hoc. Podle zápisu ze dne 27. ledna 2003, resp. 11. února 2003, proběhlo jednání mezi společností a žalovaným o závazcích žalovaného vůči žalobkyni vyplývajících z několika smluv o úvěru (mimo jiné i ze smlouvy č. R-1/95) k 31. prosinci 2002 v celkové výši 115,348.470,89 Kč, jež byla v zápise z jednání z 11. února 2003 opravena na správnou výši 78,634.245,18 Kč, a tuto částku žalovaný uznal co do rozsahu a výše jako svůj závazek vůči žalobkyni z titulu smluv o úvěru uvedených v zápise.
S odkazem na ustanovení §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) soud prvního stupně dovodil, že žalovaný závazek ze smlouvy o úvěru č. R-1/95 uznal, neboť závazek z této smlouvy byl v zápise z jednání, který žalovaný podepsal, jednoznačně identifikován a zákonem není stanoveno, jakým způsobem má být závazek určen a není tak nezbytné, aby byl „v tomto určení“ uveden rozsah závazku. O jaký závazek jde, bylo určeno „odkazem na určitou smlouvu“, a to smlouvu o úvěru č. R-1/95. Uznáním závazku nastala právní domněnka, že k 27. lednu 2003 závazek žalovaného z této smlouvy o úvěru trval. Námitku žalovaného, že závazek nebyl jednoznačně určen rozsahem, a proto jde o neplatný úkon podle ustanovení §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nepovažoval za důvodnou. Výše závazku byla prokázána, pokud jde o jistinu, úroky i smluvní úroky z prodlení výpisy z účtů žalobkyně.
Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce, že uznání závazku jako úkon adresovaný věřiteli může přijmout jen věřitel, a to se nestalo. Žalovaný uznal svůj závazek vůči žalobkyni při jednání se společností, jež jednala za žalobkyni na základě mandátní smlouvy. Konkrétní plné moci k tomuto jednání nebylo potřeba, neboť společnost za mandanta neuzavírala se žalovaným žádnou smlouvu, uznání závazku je jednostranný právní úkon.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za odvolání (třetí výrok).
Odvolací soud opakoval dokazování originálem zápisu z jednání s klientem z 27. ledna 2003, vyhotoveným společností, a fotokopií zápisu z jednání s klientem z 11. února 2003 a zjistil, že v pořadí druhý zápis byl pořízen proto, že v prvním zápise byla nesprávně uvedena výše závazku částkou 115,348.470,89 Kč, když její správná výše podle druhého zápisu měla činit k 31. prosinci 2002 78,634.245,18 Kč. V zápise z 11. února 2003 žalovaný prohlásil, že ve vztahu k žalobkyni uznává závazek ve výši 78,634.245,18 Kč co do rozsahu a výše „přičemž součet jistin úvěru po splatnosti vzniklých ze smluv o úvěru registrační číslo S-339/94, R-13/95, R-9/95, S-22/95, R-12/95, R-1/95 je ve výši 29,341.815,69 Kč a úroky z prodlení k 31. prosinci 2002 jsou ve výši 49,292.429,49 Kč“.
Odvolací soud uvedl, že řízení ve věci bylo přerušeno prohlášením konkursu na majetek žalovaného, konkurs byl následně zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Žalobkyně pohledávku přihlásila do konkursu, pohledávka byla evidována pod pořadovým číslem 11.
Při posouzení platnosti uznání závazku žalovaným dospěl odvolací soud k závěru odlišnému od závěru soudu prvního stupně. Zdůraznil, že žalovaný učinil uznávací prohlášení z 11. února 2003 nikoliv pouze k úvěru ze smlouvy č. R-1/95 ze dne 13. února 1995, ale i ve vztahu k dalším úvěrům (ze smlouvy č. S-339/94, R-13/95, R-9/95, S-22/95 a R-12/95). Částka 78,634.245,18 Kč zmíněná v uznávacím prohlášení jako správná výše dluhu žalovaného k 31. prosinci 2002 představuje součet jistin všech uvedených úvěrů k tomuto dni ve výši 29,341.815,69 Kč a úroků z prodlení v částce 49,292.429,- Kč. Podmínkou platnosti uznání závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. je skutečnost, že musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně identifikován. Způsob identifikace zákon neurčuje, avšak závazek musí být vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem. Pouze tak zakládá existenci vyvratitelné právní domněnky trvání uznaného závazku v okamžiku jeho uznání. Uznání závazku žalovaným v listině ze dne 11. února 2003 nelze shledat za určité, neboť z ní není zřejmé, jaký konkrétní závazek žalovaný uznává, když nelze zjistit ani za pomocí výkladových pravidel, v jakém rozsahu žalovaný uznává svůj závazek ve vztahu ke smlouvě o úvěru č. R-1/95. Žalovaným byl uznán závazek ve výši, která je součtem jistin z celkem šesti úvěrů i úroků z těchto úvěrů. I když jsou v listině úvěry označeny, nelze dovodit, jaký konkrétní závazek žalovaný uznává ve vztahu k tomu kterému úvěru, zda se uznání týká části či celé jistiny toho kterého úvěru, části či všech úroků z prodlení toho kterého úvěru.
Je-li uznání závazku žalovaným neplatné, neuplatní se ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. o běhu nové čtyřleté promlčecí doby od tohoto uznání a námitka promlčení vznesená žalovaným je důvodná, neboť čtyřletá promlčecí doba určená ustanovením §397 obch. zák., jež začala plynout od doby splatnosti závazku (úvěr byl splatný do 31. ledna 1996), podle ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. uplynula k 31. lednu 2000. Byla-li žaloba podána 26. září 2003, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že námitka žalovaného, podle níž důvodem neplatnosti uznání závazku je i skutečnost, že toto uznání nebylo učiněno vůči věřiteli, není opodstatněná, neboť z obsahu uznávacího prohlášení vyplývá, že žalovaný toto prohlášení učinil ve vztahu k pohledávce žalobkyně, bylo tedy adresováno žalobkyni a jelikož jde o jednostranný úkon, není významné, že za žalobkyni prohlášení podepsal JUDr. P. H. jako zástupce společnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti uznání závazku pro neurčitost rozsahu, v jakém byl závazek žalovaným uznán. Namítá, že způsob identifikace závazku zákon neurčuje a lze ji provést jakýmkoliv jednoznačným způsobem tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem. Určitost závazku pak nelze zaměňovat s jeho výší. Obchodní zákoník nevyžaduje, aby závazek byl určen důvodem a výší a je-li dostatečně identifikován jinými vlastnostmi, než výší, pak není-li rozsah uznání nijak omezen, lze dovodit, že byl uznán v celém rozsahu i bez toho, že by byla uvedena jeho výše. Zdůrazňuje, že uznání závazku z 11. února 2003 odkazuje na příslušné smlouvy o úvěru, v nichž jsou závazky, které jsou předmětem uznání, dostatečně určeny. Zároveň z uznání vyplývá, že žalovaný je učinil ve vztahu k pohledávce žalobkyně, bylo tedy adresováno žalobkyni. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že uznávací prohlášení obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je určité a platné a k promlčení práva nedošlo. Na podporu tohoto názoru uvádí, že pohledávku ze smlouvy o úvěru č. R-1/95 přihlásila do konkursu prohlášeného na majetek žalovaného a pohledávka byla zjištěna, když byla zcela uznána správcem konkursní podstaty a nikým nebyla popřena.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, jsa jím v zásadě vázán, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady nejsou v dovolání namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybněnou dovolatelkou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Otázkou náležitostí uznání závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku (zmíněném odvolacím soudem) ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V něm učinil závěr, že citované ustanovení vyžaduje, vedle písemné formy tohoto právního úkonu, aby byl uznán určitý závazek, přičemž požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, lze konkretizovat např. uvedením právního důvodu vzniku závazku, odkazem na listinu, ve které je specifikován, apod. Určitost závazku tudíž nelze ztotožňovat s jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením §323 odst. 1 obch. zák.
Potud uznávací prohlášení ze dne 11. února 2003 náležitostem vyžadovaným citovaným ustanovením vyhovuje, neboť z něj jednoznačně vyplývá, že předmětem uznání byly závazky ze smluv o úvěru č. S-339/94, R-13/95, R-9/95, S-22/95, R-12/95 a R-1/95 uzavřených mezi žalobkyní a žalovaným.
K náležitostem uznání závazku však patří i určení rozsahu, v němž je závazek uznán, neboť v uznaném rozsahu se má za to, že závazek v době uznání trvá. Je-li uznán závazek odkazem na listinu, v němž je jeho výše uvedena, nemusí být rozsah uznávaného závazku uveden v samotném uznávacím prohlášení. Je-li však uznáváno několik závazků ať už ze stejného právního titulu nebo z různých právních důvodů, musí být rozsah určitých uznávaných závazků, tedy závazků, jež jsou náležitě specifikovány, zjistitelný z uznávacího prohlášení, nevyplývá-li z listin, na něž je odkazováno. Neurčitost uznávacího prohlášení tak může spočívat i v tom, že není zřejmé, v jakém rozsahu - v jaké výši - dlužník uznává svůj určitý závazek (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004 - in www.nsoud.cz ).
Je-li v uznávacím prohlášení z 11. února 2003 uvedeno, že dlužník uznává své závazky celkem ze šesti smluv o úvěru, které jsou označeny příslušnými čísly s tím, že součet jistin úvěru po splatnosti ze všech označených smluv o úvěru představuje částku 29,341.815,69 Kč a součet úroků z prodlení k 31. prosinci 2002 částku 49,292.429,49 Kč, je uznání závazku neurčité co do rozsahu, v jakém byly uznány závazky z každé smlouvy o úvěru, tedy i ze smlouvy č. R-1/95. Přitom nejde o situaci, kdy by tento rozsah uznaného závazku byl určen odkazem na listinu, tj. na smlouvu č. R-1/95, protože výše částky poskytnuté jako úvěr uvedená ve smlouvě je odlišná od částky, o níž žalobkyně tvrdí, že byla žalovaným uznána. Výše úroků z prodlení konkrétní částkou ve smlouvě o úvěru č. R-1/95 není vyčíslena a logicky ani vyčíslena být nemohla. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti uznání závazku pro neurčitost podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., když z uznávacího prohlášení není zřejmé, v jakém rozsahu byl závazek ze smlouvy o úvěru č. R-1/95 uznán, je proto správný. Za této situace není významné, vůči komu bylo uznání závazku učiněno.
Námitka, že pohledávka, jejíž zaplacení je předmětem sporu, byla v konkursu uznána správcem konkursní podstaty, není opodstatněná a pro závěr o neplatnosti uznání závazku a promlčení pohledávky významná, protože uznání pohledávky správcem konkursní podstaty podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, nemá účinky hmotněprávního uznání závazku (srov. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. března 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu