ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1432.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1432/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) D. Š. , a b) Mgr. P. Š. , zastoupených JUDr. Anetou Bendovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, S. K. Neumanna 725, proti žalované V. H. , zastoupené Mgr. Stanislavem Kadečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova tř. 1000, o zaplacení částky 124.766,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 67/2004, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2009, č. j. 20 Co 74/2009-293, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2009, č. j. 20 Co 74/2009-293, se v té části výroku ve věci samé pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. prosince 2007, č. j. 19 C 67/2004-184, v části výroku pod bodem II, jíž byla zamítnuta žaloba žalobce b) o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25% za každý den z prodlení z částky 92.466,- Kč od 2. dubna 2002 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech odvolacího řízení pod body II a III v částech týkajících se žalobce b), a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. prosince 2007, č. j. 19 C 67/2004-184, v části výroku pod bodem II, jíž byla zamítnuta žaloba žalobce b) o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25% za každý den z prodlení z částky 92.466,- Kč od 2. dubna 2002 do zaplacení, jakož i ve výroku o nákladech řízení pod bodem IV a v té části výroku o nákladech řízení pod bodem V, jež se týká žalobce b), zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. prosince 2007, č. j. 19 C 67/2004-184, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala po žalované zaplacení částky 32.300,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5% (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, jíž se žalobce b) domáhal po žalované zaplacení částky 92.466,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5% od 2. dubna 2002 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 6,5% z částky 48.666,- Kč od 1. února 2002 do 31. března 2002 a smluvní pokuty ve výši 0,25% za každý den z prodlení z částky 92.466,- Kč od 2. dubna 2002 do zaplacení (výrok pod bodem II), přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni a) [výrok pod bodem III] a vůči žalobci b) [výrok pod bodem IV] a uložil žalobcům nahradit náklady státu ve výši 12.523,- Kč (výrok pod bodem V).
Soud prvního stupně dovodil, že smlouva o tichém společenství, o niž opírala své žalobní žádání žalobkyně a), je neplatná a že žalobkyně a) neprokázala, že by žalované podle této smlouvy plnila. Vyšel dále ze zjištění, že mezi žalobcem b) a žalovanou byla uzavřena podnájemní smlouva na nebytové prostory v domě v Hradci Králové, Palackého č. p. 80, podle níž měla žalovaná žalobci b) platit částku 292.000,- ročně a v níž byla pro případ prodlení s placením podnájemného sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5% denně z dlužné částky, žalovaná od 1. února 2002 toto podnájemné neplatila a dne 20. května 2002 uznala (písemně) svůj dluh z titulu podnájemného ve výši 135.000,- Kč za měsíce únor až květen 2002 s tím, že dluh uhradí do konce měsíce května 2002. Soud prvního stupně shledal ujednání o smluvní pokutě neplatným, jednak pro neurčitost z hlediska rozsahu smluvní pokuty, neboť její výše je určována teprve dodatečně a nahrazuje tak v podstatě úrok z prodlení, jednak pro rozpor s dobrými mravy, neboť její výše je nepřiměřená. Po zhodnocení provedených důkazů vzal za prokázané, že žalovaná dne 30. května 2002 dlužnou částku 135.000,- Kč žalobci b) zaplatila.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou žalobců v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky pod body II a III). Odvolací soud se poté, co doplnil dokazování, ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadl žalobce b) dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a v němž co do uplatněných dovolacích důvodů poukázal na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel vytkl napadenému rozhodnutí, že je stiženo vadou při provádění dokazování, v důsledku čehož soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a v návaznosti na to k nesprávnému právnímu posouzení věci. Argumentoval, že některé z navržených důkazů nebyly provedeny a některé z provedených důkazů nebyly řádně hodnoceny, a obsáhle polemizoval se způsobem, jímž soud důkazy vyhodnotil.
Za nesprávný dovolatel označil (blíže neurčený) závěr soudu o platnosti smluvního ujednání. Z napadeného rozhodnutí podle jeho mínění nevyplývá, zda odvolací soud vyhodnotil smluvní ujednání jako neplatné. Nájemní i podnájemní smlouvu shledává dovolatel platnými; kdyby tomu tak nebylo, postrádalo by smysl dokazování k platbě, neboť by šlo o plnění z neplatné smlouvy.
Konečně dovolatel s poukazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu zpochybnil správnost závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádřila mínění, že dovolání je nepřípustné, a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se výlučně žalobkyně a) a jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně a) k náhradě nákladů odvolacího řízení, se žalobce b) netýkají a v jeho poměrech tak nepřivodily žádnou újmu, jež by mohla být odstraněna rozhodnutím dovolacího soudu. Pokud proto žalobce b) napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části, která se týká žalobkyně a), je jeho dovolání v této části podáno neoprávněnou osobou a tedy subjektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je (bylo podáno oprávněnou osobou ve smyslu shora vyloženém), zbývá však posoudit, zda je přípustné též z hlediska objektivního (věcného). Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu [v části týkající se žalobce b)] je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Právní závěr odvolacího soudu o tom, že jeho žalobou uplatněná pohledávka vůči žalované z titulu podnájemného zanikla splněním (srov. §559 odst. 1 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“), dovolatel zpochybňuje toliko prostřednictvím kritiky procesního postupu soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů a prostřednictvím polemiky se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, z nichž právní posouzení odvolacího soudu vychází. Přehlédl zřejmě, že dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), ani dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod které je možno jeho výhrady proti procesnímu postupu soudů a proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ). K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí tedy nemůže oproti očekávání dovolatele vést argumentace vztahující se k platnosti nájemní smlouvy a podnájemní smlouvy, neboť soudy nižších stupňů závěr o neplatnosti těchto smluv (vyjma ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o podnájmu) neučinily a jejich úvahy o zániku pohledávky žalobce b) z titulu podnájemného splněním naopak implikují posouzení podnájemní smlouvy (a tudíž i smlouvy nájemní) jako platné. Posouzení platnosti smlouvy o tichém společenství, jež mělo význam toliko pro nárok uplatněný žalobkyni a), pak předmětem dovolacího přezkumu není.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily zásadně právně významným napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce b) o zaplacení částky 92.466,- Kč s úrokem z prodlení, nelze než uzavřít, že dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. i v této části odmítl.
V části, v níž dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení, na němž je založen rozsudek odvolacího soudu v té části výroku ve věci samé pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem II, jíž byla zamítnuta žaloba žalobce b) o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,25% za každý den z prodlení z částky 92.466,- Kč od 2. dubna 2002 do zaplacení, dovolání přípustné je, neboť toto posouzení je v rozporu s ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu, od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit. Z týchž důvodů je pak dovolání v této části též důvodné, neboť uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Judikatura Nejvyššího soudu je především již dlouhodobě ustálena v názoru, že ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti, např. procentní částkou za každý měsíc prodlení, není neplatné (srov. např. rozsudek uveřejněný pod číslem 6/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V otázce souladu sjednané výše smluvní pokuty s dobrými mravy (§39 obč. zák.) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat toliko z její výše, popřípadě z její celkové výše či z výše dosažené za určité období, nýbrž je třeba zejména přihlédnout k účelu smluvní pokuty, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k výši zajištěné částky, ke vzájemnému poměru výše hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti smluvního ujednání věřitele a dlužníka v konkrétní věci odpovídalo obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti. Za určitých okolností Nejvyšší soud neshledal nepřiměřenou smluvní pokutu ani ve výši 1% denně z dlužné částky (srov. např. rozsudek ze dne 13. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007, in www.nsoud.cz ). Je tedy zřejmé, že závěr soudu prvního stupně, akceptovaný soudem odvolacím, o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5% denně z dlužné částky, založený pouze na takto sjednané výši smluvní pokuty, nemůže obstát.
Právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se smluvní pokuty, tedy správné není, Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v této části podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v příslušné části i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení bude třeba nejprve zvolit postup podle ustanovení §43 o. s. ř. a vyzvat žalobce b) k doplnění žaloby, neboť tak, jak byla podána, je v části týkající se smluvní pokuty neprojednatelná. Nárok na smluvní pokutu není, na rozdíl od úroku z prodlení, příslušenstvím pohledávky odpovídající zajištěnému závazku (srov. §121 obč. zák.), nýbrž jde – přes jeho akcesorickou povahu – o nárok se samostatným skutkovým základem. V žalobě (v jejím petitu) proto musí být vyčíslen konkrétní peněžitou částkou, a je-li smluvní pokuta sjednána ve vazbě na plynutí času (na dobu prodlení), musí být z žaloby (z jejích důvodů) též patrno, za kterou konkrétní dobu je nárok uplatňován (v bližším srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, in www.nsoud.cz ).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu