ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1438.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1438/2010-139
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Syndikát novinářů České republiky , se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 978/23, identifikační číslo osoby 00408123, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení částky 302.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 285/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2009, č. j. 35 Co 380/2009-115, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2009, č. j. 35 Co 380/2009-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 13 C 285/2005-89, že nárok žalobce na zaplacení částky 302.000.000,- Kč je opodstatněn (výrok pod bodem I) a že o výši plnění a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi Svazem československých novinářů (dále též jen „SČSN“) a Československým státem, zastoupeným Obvodním národním výborem, finančním odborem v Praze 1, byla dne 15. února 1967 uzavřena smlouva, podle níž SČSN převedl bezplatně do vlastnictví státu budovy č. p. 501 a 528 v katastrálním území Královské Vinohrady (určené k demolici za účelem výstavby veřejných staveb), spolu se stavebními pozemky, a stát se zavázal, že „náhrada předaných nemovitostí bude podle usnesení NVP č. 30 ze 7. února 1967 dána Svazu čs. novinářů výstavbou nové budovy v proluce u Jiráskova mostu na rohu Jiráskova náměstí a nábřeží Bedřicha Engelse, na přechodnou dobu budou Svazu čs. novinářů odevzdány bezplatně do trvalého užívání adaptované domy č. p. 67 a 68 v Praze 1, Pařížská 9 a 11“. Hospodářskou smlouvou ze dne 5. dubna 1968 byly domy v Pařížské ulici č. 9 a 11 odevzdány do bezplatného trvalého užívání SČSN. Tajemník SČSN sdělil dopisem z 28. prosince 1967 předsedovi ONV Praha 2 (mimo jiné), že pokud by se náhradní budova stavěla na parcele u Jiráskova náměstí, přicházely by v úvahu dvě alternativy. Primátor hlavního města Prahy dopisem z 20. června 1968 nabídl možnost umístění náhradní budovy na volném pozemku v Nekázance, s čímž SČSN dopisem ze 7. listopadu 1968 vyslovil souhlas. V dopise z 28. května 1984 adresovaném primátorovi SČSN konstatoval, že pro jeho potřeby měla být nejprve postavena budova v proluce u Jiráskova mostu, následně byla nabízena proluka v Nekázance, kterou pak získaly organizace zahraničního obchodu, později se jednalo o budovu nově postavenou nad stanicí metra Můstek, která byla přidělena ČKD; SČSN žádal o řešení neúnosné situace. Náhradní budova na místě určeném ve smlouvě ani jinde SČSN, popřípadě žalobci jako jeho právnímu nástupci, poskytnuta nebyla. Arbitrážní žádost, jíž se žalobcův právní předchůdce domáhal splnění smlouvy o výstavbě nové budovy v proluce u Jiráskova mostu, eventuálně převedení vlastnictví k domům č. 9 a 11 v Pařížské ulici v rámci privatizace nebo zaplacení finanční náhrady, byla rozhodnutím Státní arbitráže pro hlavní město Prahu ze dne 13. ledna 1991, č. 9311190/9, zamítnuta s odůvodněním, že smlouva je průběžně plněna, neboť žadatel dosud bezplatně užívá domy v Pařížské ulici a pro výstavbu nové budovy není ve smlouvě stanoven čas plnění. V roce 2002 bylo právo hospodaření k domu č. p. 68 v Pařížské 9 převedeno Státnímu památkovému ústavu v Praze, dne 14. dubna 2004 bylo vlastnictví k tomuto objektu převedeno na společnost COLUMBIA s. r. o. a dne 19. května 2005, poté co tato společnost podala proti němu žalobu o vyklizení domu, s ní žalobce uzavřel dohodu o vyklizení za odstupné ve výši 900.000,- Kč.
Soud prvního stupně dovodil poté, co se s kladným výsledkem vypořádal s otázkou žalobcovy věcné legitimace, že stát svou povinnost vystavět pro žalobce novou budovu v proluce u Jiráskova mostu nesplnil a ani splnit nemůže, neboť na sjednaném místě stojí v současné době jiná stavba, a že poté, co stát pozbyl vlastnictví k domům č. 9 a 11 v Pařížské ulici, zaniklo žalobci právo výpůjčky (dříve právo trvalého užívání) nebytových prostor v těchto domech. S odkazem na závěry rozhodnutí státní arbitráže uzavřel, že zánikem práva výpůjčky přestal stát žalobci poskytovat plnění z předmětné hospodářské smlouvy a teprve tehdy se žalobce mohl domáhat, aby stát plnil svůj závazek postavit budovu na určeném místě. Protože toto plnění bylo nemožné, má žalobce podle ustanovení §129b a §§145 až 150 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) právo na náhradu škody ve výši částky, které by bylo třeba ke stavbě budovy. Námitku promlčení soud prvního stupně odmítl jako nedůvodnou, neboť promlčecí doba počala podle jeho názoru běžet okamžikem, kdy žalovaná přestala žalobci poskytovat plnění v podobě užívání domů v Pařížské ulici, tj. v roce 2004.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2009, č. j. 35 Co 380/2009-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Poté, co doplnil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v tom ohledu, že „Tančící dům“ na rohu Jiráskova náměstí byl dokončen v roce 1996, odvolací soud dovodil, že zastavěním proluky u Jiráskova mostu jinou budovou se plnění ze smlouvy v podobě výstavby nové budovy stalo nemožným, čímž závazek státu podle ustanovení §129b hosp. zák. zanikl a žalobci vzniklo právo na náhradu škody. O škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobce dozvěděl nejpozději v roce 1996, dvouletá promlčecí doba podle ustanovení §131b odst. 2 věty první hosp. zák. tedy uplynula v roce 1998 a žaloba podaná v roce 2005 byla podána po jejím uplynutí. Na základě této úvahy odvolací soud zamítl žalobu z důvodu promlčení, aniž se zabýval ostatními otázkami.
Rozsudek odvolacího soudu, a to sice výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu dovolacích námitek však jen ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel především podrobil kritice právní závěry odvolacího soudu v otázce vztahu mezi závazkem žalované k vybudování náhradního objektu a závazkem k poskytnutí objektů k přechodnému užívání. S odvoláním na rozhodnutí státní arbitráže argumentoval, že povinnost postavit novou budovu vznikla žalované až dne 15. září 2005, kdy pozbyl právo bezplatně užívat náhradní budovy.
Za nesprávný dovolatel označil též závěr odvolacího soudu o zániku závazku žalované pro nemožnost plnění. Vyslovil názor, že „místní nemožnost“ neměla za následek zánik závazku jako celku, neboť žalovaná mohla i nadále plnit a postavit budovu jinou v jiném místě, v době podání žaloby 12. prosince 2005 tedy její závazek postavit novou budovu trval. Plnění se podle jeho mínění stalo „absolutně nemožným“ až v den, kdy mu žalovaná sdělila, že na území městských částí Praha 1 a Praha 2 nemá k dispozici objekt, který by mu bylo možno nabídnout. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při úvahách o počátku běhu promlčecí doby nezohlednil, že došlo ke změně smlouvy v části týkající se lokality pro výstavbu nové budovy, a to na ulici Nekázanka, že poté, když ani tam nebylo možno stavbu provést, byla část závazku žalované modifikována tak, že postaví pro dovolatele novou budovu, případně na něho převede vlastnická práva ke vhodné budově v obvodu Prahy 1 nebo Prahy 2, a že v roce 1984 se začalo jednat o převodu budovy nad stanicí metra Můstek. Z těchto skutečností dovolatel dovozuje, že místo pro postavení budovy nebylo sjednáno „zcela přesně“ a že výběr místa, případně převedení již postavené budovy bylo závislé na možnosti žalované v uvedených pražských obvodech.
Závěrem dovolatel namítl rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy a vytkl odvolacímu soudu, že nerespektoval jeho legitimní očekávání k nabytí majetku. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť je jím napaden měnící rozsudek odvolacího soudu.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §129b hospodářského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991, závazek zaniká, stane-li se jeho plnění nemožným (§21 odst. 1); organizace, která způsobila nemožnost plnění, se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu, která v důsledku toho vznikla (odstavec 1). Stane-li se nemožnou pouze část plnění, zaniká závazek pouze co do této části. Vyplývá-li však z povahy smlouvy anebo z účelu plnění, který byl organizacím znám při vzniku závazku, že plnění zbytku by bylo hospodářsky neodůvodněné, zaniká závazek v celém rozsahu (odstavec 2).
Odvolací soud se při úvaze, zda se zastavěním proluky na rohu Jiráskova náměstí v Praze stalo plnění žalované dodatečně nemožným, opomněl vypořádat s otázkou, zda se toto plnění nestalo nemožným toliko v části, co do umístění budovy právě v uvedené proluce. Z povahy smlouvy ani z účelu sjednaného plnění, jenž byl ve smlouvě výslovně a zcela zřetelně vyjádřen, se přitom rozhodně nenabízí jako jediný možný závěr, že postavení budovy na jakémkoliv jiném než ve smlouvě sjednaném místě by bylo hospodářsky neodůvodněné (srov. §129b odst. 2 hosp. zák.), a podle zjištěného skutkového stavu věci právní předchůdce dovolatele již v roce 1967, kdy byla smlouva uzavřena, zmiňoval stavbu budovy v této proluce toliko jako možnost (srov. slovní spojení „pokud by se náhradní budova stavěla na parcele u Jiráskova náměstí“ v dopise z 28. prosince 1967) a že v následujících letech bylo jednáno o stavbě budovy na jiném pozemku, popřípadě o převodu stávající budovy v jiné lokalitě.
Nezbývá tedy než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného práva, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Zkoumání zbývajících dovolacích námitek zpochybňujících tento závěr by bylo za tohoto stavu nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Bude-li i další rozhodnutí odvolacího soudu měnící, pak odvolací soud tentokrát nepřehlédne ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. srpna 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu