ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1596.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1596/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně FLOCKTON INVESTMENTS CORP. , se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street Wickhams Cay I, Road Town, Tortola, British Virgin Islands, zastoupené JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, K Safíně 669, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, IČ 00001350, o určení neplatnosti projevu vůle, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 63/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2008, č. j. 5 Cmo 534/2007-305, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2007, č. j. 4 Cm 63/2002-259, určil, že projev vůle žalované ze dne 11. června 2002 směřující k odstoupení od rámcové smlouvy o postupném postoupení pohledávek ze dne 1. února 2000 ve znění dodatku č. I a jeho dodatku č. 1 je neplatný (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako postupníkem a právní předchůdkyní žalované (IPB, a.s.) jako postupitelem byla dne 1. února 2000 uzavřena rámcová smlouva ve znění dodatku č. I a přílohy č. 1 k dodatku č. I o postupném postoupení pohledávek, jehož předmětem byly dvě pohledávky IPB, a. s. za PKP Medico s.r.o. vzniklé ze smluv o úvěru. Celková výše pohledávek včetně příslušenství činila částky 296 816 771,93 Kč a 24 577 754,59 Kč, přičemž úplata za postoupení ve výši 110 000 000 Kč měla být uhrazena ve třech částech. První část úplaty ve výši 40 000 000 Kč se žalobkyně zavázala uhradit formou započtení pohledávek, které jí vzniknou v souvislosti se smlouvou o zajištění poskytování zdravotních služeb dle dodatku č. I k rámcové smlouvě. Druhá část úplaty ve výši 30 000 000 Kč byla splatná do 1. srpna 2001 na účet IPB, a.s., který IPB, a.s. žalobkyni sdělí, a třetí část úplaty ve výši 40 000 000 Kč byla splatná dne 1. února 2003 na účet IPB, a.s. s možností dohody o její úhradě formou započtení pohledávek vzniklých žalobkyni v souvislosti se smlouvou o poskytování zdravotních služeb. Dále bylo sjednáno, že pohledávky budou postupovány po částech s tím, že dnem, kdy postupník zaplatí jakoukoli částku ze sjednané úplaty, přejde na něj odpovídající poměrná část postupovaných pohledávek. Podle zjištění soudu bylo sjednané písemné odstoupení od smlouvy ze strany žalované doručené žalobkyni podmíněno prodlením žalobkyně se splněním peněžitého závazku delším než 15 dnů a jeho nezaplacením ani v dodatečné lhůtě 5 pracovních dnů.
Ze smlouvy o zajištění poskytování zdravotních služeb, která je obsahem dodatku č. I k rámcové smlouvě o postoupení pohledávek, soud prvního stupně zjistil, že jejím předmětem je závazek žalobkyně poskytnout určitým osobám, které jí IPB, a.s. písemně sdělí, určité zdravotní služby za podmínek stanovených touto smlouvou a závazek IPB, a.s. zaplatit odměnu za tyto zdravotní služby způsobem a ve výši dohodnuté ve smlouvě. Součástí smlouvy je i závazek žalobkyně zajistit vydání karet, které budou opravňovat osoby určené žalovanou k čerpání služeb v rozsahu určeném pro jednotlivé druhy karet.
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že žalobkyně v dopisu ze dne 1. srpna 2001 adresovaném žalované potvrzuje jednak doručení výzvy žalované k provedení úhrady části úplaty za postoupení pohledávek v částce 30 000 000 Kč a dále skutečnost, že je jí známo číslo účtu, na který má provést úhradu, přičemž v něm rovněž informuje o zřízení notářské úschovy z důvodu obav o možné zpochybnitelnosti rámcové smlouvy o postupném postoupení pohledávek ve znění jejího dodatku č. I a přílohy č. 1 ze strany žalované. Z protokolu sepsaného dne 1. srpna 2001 notářkou Mgr. Marií Hájkovou soud vzal za zjištěné, že žalobkyně požádala o přijetí listin (příkaz k úhradě na částku 760 500 USD ve prospěch účtu žalované a kopie faxové zprávy, že na účtu č. 100320323 je dostatek finančních prostředků k provedení příkazu a že banka provede převodní příkazy, budou-li podepsány k tomu oprávněnou osobou) do notářské úschovy za účelem jejich vydání další osobě. V zápise jsou uvedeny podmínky, při jejichž splnění budou listiny z notářské úschovy neprodleně vydány osobě či osobám, které jsou oprávněny jednat za žalovanou.
Podle názoru soudu bylo z jednání žalované při přípravě k plnění závazku, pokud jde o čerpání zdravotních služeb a poskytování služeb buněčné banky, zřejmé, že svůj závazek nesplní. Žalobkyně proto deklarovala žalované schopnost plnit druhou splátku a současně odepřela plnění až do doby, kdy jí bude plnění poskytnuto nebo alespoň dostatečně zajištěno. Tvrdila-li žalovaná, že plnění do notářské úschovy nemá účinky splnění závazku, neboť se nejedná o úschovu soluční, soud neshledal tuto její obranu důvodnou, neboť žalobkyně složením uvedených listin do notářské úschovy neměla v úmyslu splnit závazek k úhradě druhé splátky, nýbrž pouze deklarovala schopnost tuto druhou splátku splnit a současně uplatnila námitku nejistoty. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla v prodlení s úhradou druhé splátky vzhledem k tomu, že zcela právem uplatnila námitku nejistoty. Za této situace nebyla žalovaná oprávněna odstoupit od smlouvy a učinila-li tak, jde o odstoupení neplatné.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že na straně žalobkyně je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a zabýval se proto věcí samou. Při přezkoumání napadeného rozsudku vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a doplněného dokazování, z něhož vyplynulo pouze to, že k uzavření rámcové smlouvy nedošlo 1. února 2000, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž nejpozději ke dni 3. dubna 2000, kdy byl schválen dodatek č. I. Uvedená nesprávnost však pro rozhodnutí ve věci nemá věcný význam.
Odvolací soud považoval v posuzované věci za rozhodující ujednání o podmínkách v bodu 8.2 dodatku č. I, při jejichž naplnění mohla žalovaná od smlouvy písemně odstoupit. Byla tak oprávněna postupovat při prodlení žalobkyně se splněním peněžitého závazku dle bodu 4.1 smlouvy trvajícího déle než 15 dnů, t. j. při nezaplacení úplaty nebo při porušení povinnosti žalobkyně podle článku 7.4 smlouvy, a nenapravení porušené povinnosti na základě písemné výzvy žalované ani v dodatečné lhůtě 5 pracovních dnů. Odstoupení žalované pak nastává doručením písemného prohlášení o odstoupení žalobkyni.
Odvolací soud, vycházeje ze znění bodu 4.1 smlouvy upravujícího způsob a podmínky placení úplaty za postoupení, uvedl, že z obsahu ujednání o splátkách jednotlivých částí úplaty nelze dovodit vzájemnou závislost a provázanost splátek, a to věcnou ani časovou. K tomuto posouzení dospěl na základě zjištění, že zdravotní služby, které měla poskytnout žalobkyně žalované na základě smlouvy, měly být plněny v dlouhodobém časovém horizontu, s čímž musí korespondovat i splatnost odměny za tyto služby. Naproti tomu splatnost druhé a třetí části úplaty byla sjednána ke konkrétnímu datu. Za této situace aplikace §326 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) soudem prvního stupně proto nebyla na místě, neboť otázka, zda první splátka úplaty byla či nebyla zaplacena v souladu se smlouvou a v jaké výši, neměla žádný vliv na splatnost druhé splátky ve výši 30 000 000 Kč, která byla ve smlouvě dohodnuta ke dni 1. srpna 2001. Odvolací soud akcentoval, že mezi účastníky nebylo pochyb o tom, že žalobkyně tuto částku neuhradila, přičemž žalobkyně ani netvrdila, že v případě složení listin do notářské úschovy šlo o soluční úschovu, při níž by složením listin do úschovy došlo ke splnění závazku ze smlouvy. Žalobkyně naopak uvedla, že tím pouze deklarovala svou schopnost platit druhou splátku úplaty. Za tohoto stavu odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro odstoupení od smlouvy dle jejího bodu 8.2 byly naplněny a pokud tak žalovaná učinila písemným prohlášením doručeným žalobkyni, postupovala zcela v souladu se smlouvou. Proto napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Uvedla, že ho podává z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o platném odstoupení žalované od smlouvy. Podle dovolatelky nebyla žalovaná oprávněna od smlouvy odstoupit, neboť podmínky pro odstoupení podle bodu 8.2 smlouvy nebyly naplněny. Tento opačný názor staví na argumentaci, že žalovaná se nemůže předem domáhat po ní plnění pod sankcí možného odstoupení, jestliže sama jednoznačně deklaruje, že v rámci synallagmatického právního vztahu založeného smlouvou o postupném postoupení pohledávek plnit své závazky z této smlouvy nehodlá. O tomto odmítavém postoji žalované k plnění svých závazků svědčí jak její samotné vyjádření, tak i výsledky provedeného dokazování, z něhož naopak vyplynula připravenost žalobkyně poskytnout další plnění. Za tohoto stavu byla žalobkyně oprávněna postupovat podle §326 obch. zák., t. j. do doby zajištění vzájemného plnění ze strany žalované odmítnout plnit, což se týkalo i splatnosti druhé splátky. Žalobkyně tak postupovala v souladu s §326 obch. zák. a do prodlení s plněním (se zaplacením druhé splátky) se dostat nemohla.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o vzájemné nezávislosti a neprovázanosti jednotlivých splátek úplaty. Tvrdí, že tato provázanost byla v dotčené smlouvě jasně deklarována, a to samotnou konstrukcí splatnosti jednotlivých splátek a dohodnutou formou jejich splácení. O připravenosti dovolatelky plnit své dohodnuté závazky svědčí podle jejího mínění i to, že předala právní předchůdkyni žalované řádně a včas poukázky na zdravotní služby a příslušné listiny.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady dovolací soud z obsahu spisu neshledal, byť dovolatelka zcela v obecné rovině uplatnila i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž ho však jakkoli obsahově vymezila a aniž popsala, v čem spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud se proto zabýval druhým z uplatněných dovolacích důvodů, a to správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy mezi dohodnutými splátkami nebyla vzájemná časová či věcná závislost a provázanost, nebyly ze strany žalobkyně podmínky pro aplikaci §326 obch. zák. naplněny, žalobkyně se dostala do prodlení se zaplacením druhé splátky úplaty a žalovaná proto ve smyslu bodu 8.2 smlouvy od ní platně odstoupila.
Podle §325 obch. zák. platí, že mají-li strany vzájemné závazky, může se splnění závazku druhou stranou domáhat jen ta strana, která svůj závazek již splnila nebo je připravena a schopna jej splnit současně s druhou stranou, ledaže ze smlouvy, ze zákona nebo z povahy některého závazku vyplývá něco jiného.
Podle §326 obch. zák. je-li strana povinna plnit závazek před plněním závazku druhé strany, může své plnění odepřít až do doby, kdy jí bude poskytnuto nebo dostatečně zajištěno plnění druhé strany, jestliže po uzavření smlouvy se stane zřejmým, že druhá strana nesplní svůj závazek vzhledem k nedostatku své způsobilosti poskytnout plnění nebo vzhledem k svému chování při přípravě plnění závazku (odstavec 1). V případech uvedených v odstavci 1 může oprávněná strana stanovit druhé straně přiměřenou lhůtu k dodatečnému zajištění plnění a po uplynutí této lhůty může od smlouvy odstoupit. Bez poskytnutí této lhůty může strana od smlouvy odstoupit, jestliže na majetek druhé strany je prohlášen konkurs (odstavec 2). Pokud z odstavců 1 a 2 nevyplývá něco jiného, není žádná ze stran oprávněna odepřít plnění nebo odstoupit od smlouvy z důvodu, že závazek druhé strany z jiné smlouvy nebyl splněn řádně nebo včas (odstavec 3).
Citovaná ustanovení §325 a §326 obch. zák. upravují tzv. synallagmatické závazky, za něž jsou označovány ty dvoustranné závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním). Jde tedy nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění (např. z kupní smlouvy je kupující zavázán zaplatit cenu koupeného zboží oproti jeho převzetí a prodávající je zavázán předat mu předmět koupě oproti zaplacení kupní ceny). Vzájemná podmíněnost závazků může přitom vyplývat buď ze zákona (srov. např. §457 občanského zákoníku) nebo ze smlouvy.
V citovaných ustanoveních tak jde o odchylku od zásady, že každý je povinen splnit svůj závazek ve sjednané době, popřípadě v době vyplývající ze zákona, t. j. včas a dále řádně, z níž úprava obchodního zákoníku (stejně jako občanského zákoníku) vychází. Zatímco první z citovaných ustanovení – §325 obch. zák. – se vztahuje na vzájemné závazky, které mají podle smlouvy nebo podle zákona stejnou splatnost, ustanovení §326 obch. zák. dopadá na závazky s různou dobou plnění s tím, že podle jeho prvního odstavce předpokladem práva jedné ze stran odepřít plnění je existence později splatného vzájemně podmíněného závazku druhé strany.
V posuzované věci z předmětné smlouvy nevyplývá, že by závazek žalobkyně zaplatit žalované druhou splátku úplaty byl jakkoli vzájemně podmíněn později splatným závazkem žalované. Takový konkrétní závazek žalované ani dovolatelka v dovolání neoznačuje, pouze v rámci argumentace proti závěru odvolacího soudu o platném odstoupení žalované od smlouvy obecně hovoří o „vzájemném plnění“ ze strany žalované. Mínila-li dovolatelka tímto „vzájemným plněním“ závazky žalované ze smlouvy o zajištění poskytování zdravotních služeb podle dodatku č. I. k rámcové smlouvě, dovolací soud opětovně zdůrazňuje, že plnění závazků žalované v této smlouvě není vzájemně podmíněno plněním závazku žalobkyně k zaplacení druhé splátky z rámcové smlouvy.
Nebyl-li závazek žalobkyně zaplatit žalované druhou splátku úplaty vzájemně podmíněn později splatným závazkem žalované, nedošlo k naplnění předpokladů pro aplikaci §326 odst. 1 obch. zák. a ani pro závěr, že se žalobkyně do prodlení s úhradou druhé splátky úplaty nedostala. Lze proto uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o tom, že podmínky pro odstoupení žalované od rámcové smlouvy dle jejího bodu 8.2 byly naplněny a využila-li žalovaná tohoto oprávnění, učinila tak po právu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu