ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1733.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1733/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně V. M. zastoupené Mgr. P. F., advokátem se sídlem v , proti žalovanému F. H., zastoupenému Mgr. J. Ch., advokátem se sídlem v , o zaplacení částky 209 785,70 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 157/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2007 č.j. 3 Cmo 515/2006-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2006 č. j. 45 Cm 157/2006 – 101 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 209 785,70 Kč s 3% úrokem z prodlení z této částky od 10. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v době od listopadu 1999 do června 2001 dodala žalobkyně žalovanému textilní zboží za celkovou kupní cenu ve výši 1.496.517,90 Kč. Uvedenou cenu žalovaný přes urgence učiněné žalobkyní nezaplatil, a proto dne 23. 10. 2001 uzavřela žalobkyně se společností C. G. G., a. s., mandátní smlouvu, na jejímž základě se uvedená společnost zavázala provést pro žalobkyni mimosoudní vymožení jejích pohledávek za žalovaným za obvyklou odměnu ve výši 20% z vymožených částek. V důsledku aktivní činnosti inkasní společnosti žalovaný dne 2. 11. 2001 závazek vůči žalobkyni ve výši 1.053.473,- Kč uznal a do července 2002 ve splátkách na účet žalobkyně zaplatil. Za inkasní činnost zaplatila žalobkyně společnosti C. G. G., a. s., dohodnutou procentní odměnu v celkové výši 209.785,70 Kč, kterou uplatnila vůči žalovanému jako náhradu škody se splatností 10. 11. 2002. Žalovaný tuto částku neuhradil, a to ani částečně. Z uvedeného skutkového stavu vyvodil soud prvního stupně právní závěr, že byly splněny předpoklady pro úspěšné uplatnění odpovědnosti za škodu, která je upravena obchodním zákoníkem v ust. §373 a násl. Vymáhanou částku posoudil jako skutečnou škodu, která žalobkyni vznikla zmenšením jejího majetku v důsledku porušení právní povinnosti žalovaného. Žalovaný se dostal s placením kupní ceny za dodané zboží do prodlení, přičemž existence prodlení zásadně nevylučuje souběžné uplatnění odpovědnosti za škodu. Pokud jde o příčinnou souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody, dovodil soud prvního stupně, že činnost inkasní společnosti odstranila dlouhotrvající protiprávní prodlení žalovaného. Zákon při tom nestanoví, zda mají být pohledávky vymáhány soudně nebo mimosoudně, a neurčuje ani případné pořadí jednotlivých kroků při vymáhání. Obecně je však v soukromém právu dávána přednost mimosoudnímu řešení sporů dohodou. Soud prvního stupně odmítl námitku žalovaného, který upozorňoval, že náklady na zastupování advokátem by byly podle vyhl. č. 484/2000 Sb. výrazně nižší než u řešení zvoleného žalobkyní. Soud prvního stupně poukázal na to, že cit. vyhl. upravuje odměny za zastupování paušalizovaným způsobem, přičemž tyto odměny se mohou výrazně odlišovat od skutečných nákladů placených účastníkem řízení jeho advokátovi podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Soud prvního stupně dospěl takto k právnímu názoru, že v řízení byly prokázány veškeré znaky nutné pro úspěšné uplatnění odpovědnosti za škodu, a žalovanému proto uložil povinnost zaplatit spornou částku.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním, jemuž odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 10. října 2007 č.j. 3 Cmo 515/2006-144 vyhověl v plném rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že náklady mimosoudního vymáhání pohledávek (zde odměna mandatáři) nelze považovat za újmu ve smyslu §380 obch. zák., tedy újmu, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany. Společnost C. G. G., a. s., nedisponuje žádným oprávněním k tomu, aby žalovaného k plnění povinnosti – zaplacení dlužné kupní ceny – donutila. Byť podle názoru odvolacího soudu nelze odhlédnout od určitého nátlaku inkasní společnosti na dlužníka, který mohl být pohnutkou ke splnění dluhu, je nutno plnění žalovaného považovat za dobrovolné. Ani ze skutečnosti, že činností inkasní společnosti došlo k vymožení pohledávek v relativně krátké době, nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že žalobkyně byla nucena k tomuto způsobu vymožení svých pohledávek místo uplatnění nároku v soudním řízení, kde by v případě úspěchu ve věci měla právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k uplatňování práva. Nelze tedy dovodit, že najmutí inkasní společnosti k vymožení pohledávek je nutným důsledkem porušení závazku žalovaného zaplatit kupní cenu. Odvolací soud dospěl k závěru, že náklady, které v této souvislosti žalobkyni vznikly, nejsou škodou ve smyslu ust. §380 obch. zák. a nelze je považovat za majetkovou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že odměna zaplacená inkasní společnosti není škodou ve smyslu ust. §380 obch. zák., neboť žalobkyně musela vynaložit náklady, které by nevynaložila, pokud by žalovaný svoje dluhy řádně platil. Žalobkyně zvolila pro vymožení své pohledávky právně přípustný efektivní postup, v němž na zaplacení svých pohledávek vynaložila náklady, které byly v době uzavření mandátní smlouvy obvyklé. Dovolatelka zdůrazňuje ve svém doplňujícím vyjádření, že žalovaný porušil svoji povinnost platit kupní cenu a začal ji plnit až na základě činnost inkasní společnosti, což žalobkyně kvalifikuje jako plnění, které nebylo dobrovolné, ale k němuž byl žalovaný donucen činností inkasní společnosti. Dále dovolatelka upozorňuje, že žalovaný mohl očekávat, že při vymáhání jeho dluhů budou určité náklady vynaloženy – za tyto náklady považuje dovolatelka i odměnu inkasní společnosti. Podle jejího vyjádření není rozhodné, jakou cestu pro vymožení dlužných částek zvolila, neboť není stanovena právní povinnost použít k ochraně práv výhradně soudní cestu. V obou případech totiž vznikají náklady, které jsou v příčinné souvislosti s neplněním povinnosti žalovaného vůči žalobkyni, jejich důvod je totožný a případná rozdílná výše nákladů není pro povinnost žalovaného nahradit je rozhodná. Stanovisko odvolacího soudu o tom, že mimosoudní náklady nelze považovat za újmu, považuje dovolatelka za nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatelky po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky žalobkyně uplatněné v dovolání zpochybňují správnost hodnocení otázky, zda odměna, kterou zaplatila inkasní společnosti za vymožení podstatné části jejích pohledávek za žalovaným, může být uplatněna vůči žalovanému jako náhrada škody.
V posuzovaném případě jde o obchodní závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. S ohledem na to je nutno aplikovat úpravu náhrady škody, která je obsažena v obchodním zákoníku v ust. §373 až 386. Podle této úpravy vzniká odpovědnost za škodu, pokud jsou splněny následující předpoklady: protiprávnost, vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávností a vznikem škody, předvídatelnost, neexistence okolností vylučujících odpovědnost. Protiprávnost spočívá v porušení právní povinnosti – v posuzovaném případě není sporu o tom, že žalovaný protiprávně jednal, když porušoval svou povinnost vyplývající z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu za zboží. Protiprávní jednání žalovaného strany sporu nijak nezpochybňovaly a její existence byla rovněž vyslovena v rozsudcích soudů obou stupňů.
Pokud jde o existenci škody, je nesporné, že žalobkyně v podobě odměny inkasní společnosti vynaložila určité náklady, kterých by byla ušetřena, kdyby žalovaný řádně plnil. Je však otázka, zda je možno tyto náklady vykládat jako újmu, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany. Zákonný text §380 obch. zák. zde definuje náklady, které se budou považovat za škodu, ve zúženém rozsahu, protože spojuje tyto náklady s jejich příčinou – porušením povinnosti druhé strany. Nejde tedy o jakékoli náklady, které vznikly v souvislosti s tím, že smluvní partner porušil svoje právní povinnosti, ale jen takové náklady, k nimž porušení povinnosti přímo vedlo, které byly nutně spjaty s protiprávním jednáním škůdce. Odvolací soud zde shledává, že takový přímý vztah odměny vyplacené inkasní společnosti k prodlení žalovaného s placením není dán. Bezprostřední příčinou vynaložení nákladů žalobkyně je zde její povinnost vyplývající z uzavřené mandátní smlouvy, jsou tedy obsahem navazujícího právního vztahu, který sice byl vyvolán prodlením žalovaného s úhradou kupní ceny za zboží, ale nevznikl by bez rozhodnutí žalobkyně, které bylo zcela dobrovolné, nedávalo jí žádnou jistotu, že žalovaný svoje závazky splní a nebylo ani nutné v tom smyslu, že by bylo vyvoláno věcnými okolnostmi případu (jako např. náklady na odstranění následků havárie vadného stroje) nebo zabezpečovalo právní postavení žalobkyně (jako žaloba nebo návrh na zahájení rozhodčího řízení, které staví běh promlčecí lhůty). V tomto smyslu je nutno závěry odvolacího soudu posoudit jako správné – újma definovaná v §380 obch. zák. není jakákoli újma vzniklá poškozené straně, ale jen újma v přímé příčinné souvislosti s porušením závazkových povinností škůdcem. Do takto stanoveného rámce se odměna inkasní společnosti jako újma poškozené strany nedá zařadit.
Třetím předpokladem odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a způsobenou škodou. Tato příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce. I zde je nutno hodnotit závěry odvolacího soudu jako správné – najmutí inkasní společnosti k vymožení pohledávek není nutným důsledkem prodlení žalovaného s placením kupní ceny. Náklady, které žalobkyně ve vztahu s inkasní společností vynaložila, tak nejsou bezprostředně způsobeny jednáním škůdce, a nesplňují proto kriteria škody, která je vyvolána protiprávním jednáním porušitele právní povinnosti.
Ve vztahu k námitkám vyjádřeným žalobkyní v jejím dovolání zdůrazňuje Nejvyšší soud, že základem řešení sporu je zkoumání příčinné souvislosti mezi odměnou inkasní společnosti, kterou žalobkyně zaplatila a protiprávním jednáním žalovaného, které spočívalo v prodlení se zaplacením kupní ceny za dodávky zboží. Není pochyb o tom, že žalobkyně určitý náklad v podobě odměny vynaložila, tento náklad však neodpovídá definici újmy spočívající v marně vynaložených nákladech podle §380 obch. zák. a nesplňuje ani požadavek přímé příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce podle ust. §373 obch. zák. Námitky dovolatelky vycházejí z obecné představy spojitosti mezi protiprávním jednáním a škodou, která však v tomto případě není z hlediska právem upravených předpokladů odpovědnosti za škodu dostačující. Rozhodnutí odvolacího soudu není proto rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledává, že odvolací soud posoudil věc v souladu s platnou právní úpravou, zjištěný skutkový stav správně podřadil příslušným právním normám, které správně vyložil i aplikoval. Dovolání žalovaného není proto důvodné a Nejvyšší soud je ve smyslu ust. §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu