ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1809.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1809/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně I. V., zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, proti žalované DIAMONDS INTERNATIONAL CORPORATION – D.I.C. a. s., se sídlem v Praze 1, Široká 124/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26399946, zastoupené Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 215/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2009, č. j. 18 Co 457/2009-159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2009, č. j. 18 Co 457/2009-159, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. května 2009, č. j. 28 C 215/2008-116, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 28 C 215/2008-116, v pořadí druhým, zamítl žalobu o zaplacení částky 80.000,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je zapsána v rejstříku ARES jako podnikající fyzická osoba s přiděleným identifikačním číslem. Dne 9. prosince 2006 mezi sebou účastníci uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě diamantových šperků dle vlastního výběru uskutečněného z aktuální nabídky žalované jako prodávající při podpisu smlouvy, a to za kupní cenu ve výši 80.000,- Kč, která bude cenou konečnou, bude-li zaplacena do dvou pracovních dnů od podpisu smlouvy. Žalobkyně jako kupující byla ve smlouvě označena jménem, příjmením, rodným číslem a adresou. V záhlaví smlouvy bylo uvedeno, že smlouva je uzavřena na základě zákona č. 513/1991 Sb. Žalobkyně převedla na účet žalované dne 11. prosince 2006 částku 80.000,- Kč. Dne 12. prosince 2006 byla mezi žalobkyní jako mandatářem a žalovanou jako mandantem uzavřena mandátní smlouva, jejímž předmětem byla zprostředkovatelská činnost, při níž žalovaná opravňuje žalobkyni, aby jejím jménem a na její účet prováděla činnosti v oblastech zprostředkování prodeje produktů žalované dle jejích pokynů a zprostředkování uzavírání nových mandátních smluv mezi žalovanou a třetími osobami. V této smlouvě je žalobkyně označena jménem, příjmením a identifikačním číslem, tedy jako podnikatelka. E-mailem ze dne 17. prosince 2006 si žalobkyně u žalované objednala pod uživatelským jménem CZ6390 sadu Exclusive – Grant Card o velikosti 56 a Tower o velikosti 54. Dopisem ze dne 16. ledna 2007 doručeným žalované dne 22. ledna 2007 žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy podle ustanovení §57 odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Žalovaná odstoupení neakceptovala s odůvodněním, že smlouva byla uzavřena „ve smyslu“ obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Soud prvního stupně konstatoval, že pro posouzení uplatněného nároku je rozhodující, zda žalobkyně do vztahu z kupní smlouvy vstupovala jako podnikatelka při své podnikatelské činnosti nebo jako spotřebitelka, neboť pouze v případě druhé z těchto možností se uplatní ustanovení §52 a násl. obč. zák. Zdůraznil, že je vázán názorem vysloveným odvolacím soudem v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 30. března 2009, č. j. 18 Co 141/2009-65, podle něhož se z dosud provedených důkazů naznačuje, že žalobkyně uzavřela kupní smlouvu jako podnikatelka, a že je na žalobkyni, aby prokázala, že smlouvu neuzavřela jako podnikatelka. Doplnil dokazování důkazy, které žalobkyně navrhla k prokázání svého tvrzení, tj. její výpovědí, v níž uvedla, že šperky si zakoupila pro své soukromé potřeby (k zabezpečení dětí při studiu a zabezpečení svého životního komfortu po odchodu do důchodu), a jejím daňovým přiznáním, proviznicí a výplatnicí, které nasvědčují jejímu tvrzení, že v roce 2007 byla vytížena prací pro Českou spořitelnu a. s. Soud prvního stupně dovodil, že oproti stavu, jenž hodnotil odvolací soud, nedoznala skutková zjištění výrazný posun, neboť výpověď žalobkyně může, ale nemusí být pravdivá, a skutečnost, že byla vytížena prací pro jiný subjekt, ještě neznamená, že by nemohla projevit vůli pracovat pro jinou osobu. Poukázal též na to, že z výpovědi žalobkyně spíše vyplývá, že byla ochotna se podílet na podnikatelských aktivitách žalované spočívajících v prodeji šperků, a zdůraznil, že v takovém případě by se žalobkyně chovala jako podnikatel. Z listiny ze dne 9. prosince 2006 dokumentující průběh prezentace, při níž byly žalobkyni poprvé nabídnuty šperky žalované, pak soud prvního stupně zjistil, že tato prezentace byla do značné míry též školením, jak je v této listině uvedeno, a na základě úvahy, že podnikatel školí jiné subjekty zpravidla tehdy, pokud od nich očekává určitou pomoc při svém podnikání, dospěl k závěru, že tato listina nasvědčuje tomu, že žalobkyně do vztahu s žalovanou skutečně mohla vstupovat jako podnikatelka, tedy jako osoba, která se chce podílet na podnikání žalované. K tvrzení žalobkyně, že zakoupení šperků se nepromítlo do jejího účetnictví, soud prvního stupně uvedl, že tato indicie sama o sobě nemůže zvrátit závěry odvolacího soudu, neboť odpověď na otázku, proč žalobkyně nákup šperků nezohlednila ve svém účetnictví, může být různá.
S ohledem na tyto skutečnosti a při opětovném zdůraznění vázanosti kasačním rozhodnutím odvolacího soudu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně do vztahu s žalovanou vstupovala jako podnikatelka, nikoliv jako spotřebitel, a proto neměla právo odstoupit právo od smlouvy ve smyslu ustanovení §52 a násl. obč. zák.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. prosince 2009, č. j. 18 Co 457/2009-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně se řídil jeho pokyny obsaženými v předchozím rozhodnutí a správně uzavřel, že žalobkyně vstupovala do vztahu se žalovanou jako podnikatelka. Odvolací soud zdůraznil, že tomuto závěru nasvědčuje i listina ze dne 9. prosince 2006, z níž vyplývá, že žalobkyně se tohoto dne zúčastnila školení zaměřeného na problematiku investic do drahých kamenů a mimo jiné se zavázala, že během školení a dalších obchodních jednání nebude používat žádnou reprodukční techniku a pořizovat zvukové nebo obrazové záznamy bez souhlasu žalované.
Právní úkon, jímž žalobkyně dne 28. května 2009 (tedy po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) odstoupila od kupní smlouvy s odůvodněním, že jí nebyl dodán předmět koupě, odvolací soud posoudil podle ustanovení §§344 a 345 odst. 1 obch. zák. Dovodil, že nedodání zboží je podstatným porušením povinnosti, bylo proto na žalobkyni, aby od smlouvy odstoupila bez zbytečného odkladu. V souzené věci mělo být objednané zboží dodáno do 45 dnů od objednání konkrétního zboží, tj. od 17. února 2006. Odvolací soud k tomu uzavřel, že odstoupila-li žalobkyně od kupní smlouvy až dne 28. května 2009, nelze takové odstoupení považovat za odstoupení bez zbytečného odkladu a nemůže být tudíž platné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především polemizovala se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouvu uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti.
Zdůraznila, že ve smlouvě nebyla označena způsobem, z něhož by bylo možno usuzovat na uzavření smlouvy z její strany jako podnikatelky, ačkoliv povinnost identifikovat podnikatele ve smlouvě bylo možno již v té době dovodit výkladem ustanovení §13a obch. zák., ve znění účinném do 29. února 2008.
Namítla též, že z údaje obsaženého v kupní smlouvě, že vztah účastníků se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., který neskýtá laikovi srozumitelnou informaci, že jde o obchodní zákoník, nelze dovodit její vůli podřídit právní vztah obchodnímu zákoníku podle ustanovení §262 odst. 2 obch. zák., a že i kdyby k takové volbě z její strany jako nepodnikatele došlo, šlo by o ujednání neplatné podle ustanovení §55 odst. 1 obč. zák.
Dovolatelka dále zpochybnila význam jí podepsaného formulářového prohlášení ze dne 9. prosince 2006. Argumentovala, že by stejným způsobem mohla být „proškolena“ i jako spotřebitel, a vytkla odvolacímu soudu, že vycházel jen ze samotného popisu závazku mlčenlivosti na formuláři, aniž zkoumal náplň „školení“ a obsah utajovaných informací.
Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že argumentem pro posouzení kupní smlouvy jako obchodní nemůže být až následně uzavřená mandátní smlouva obchodně právní povahy, neboť ta nemohla měnit „obsah a výklad“ již existující smlouvy kupní, popřípadě „dopřesňovat“ její právní režim, a závěr o tom, že obě smlouvy se vzájemně podmiňují nebo tvoří funkční celek, nemá oporu v provedeném dokazování. Poukázala na svá tvrzení a důkazy o tom, že o nákupu šperků neúčtovala a nehradila jej ze svého podnikatelského účtu a ve své podnikatelské činnosti se věnovala zcela jinému oboru.
Dovolatelka podrobila kritice rovněž závěr o neplatnosti jejího odstoupení od smlouvy ze dne 28. května 2009. Zdůraznila, že k odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu obchodního zákoníku přistoupila jako k poslední možnosti až poté, co soud prvního stupně posoudil věc jako obchodně právní, a argumentovala ve prospěch názoru, že teprve od této události může běžet lhůta stanovená v §345 odst. 1 obch. zák.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí (v rozsudku ze dne 15. prosince 2008, č. j. 28 C 215/2008-47) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (v otázce důkazního břemene), který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání je přípustné též z pohledu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky. Je-li posouzení věci odvolacím soudem jako věci obchodní dovoláním zpochybněno, pak dovolací soud nemůže řešit tuto otázku, v níž jde o posouzení věci samé, již v rámci úvah o přípustnosti dovolání, nýbrž až při posouzení jeho důvodnosti, tj. v rámci dovolacího přezkumu. Ať již proto bude výsledek dovolacího přezkumu v této otázce jakýkoliv, nelze dovolání odmítnout (a odepřít tak dovolací přezkum) podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. s poukazem na to, že se jedná – oproti námitkám dovolatele – o věc obchodní.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona (tj. část třetí, obchodní závazkové vztahy) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Z citovaného ustanovení vyplývají dva předpoklady, za jejichž současného splnění podléhá závazkový vztah na základě tohoto ustanovení režimu obchodního zákoníku (jde o tzv. relativní obchod). Na obou (popřípadě na všech) stranách závazkového vztahu musí stát podnikatelé, tedy osoby charakterizované v ustanovení §2 odst. 2 obch. zák., a již v okamžiku vzniku závazkového vztahu musí být (s přihlédnutím ke všem okolnostem) zřejmé, že jde o závazkový vztah týkají se jejich podnikatelské činnosti (že s ní jakkoliv souvisí).
O tom, že obě strany posuzovaného závazkového vztahu byly podnikateli a že žalovaná vstoupila do tohoto vztahu jako prodávající v rámci svého podnikání, není v souzené věci pochyb. K tomu, aby bylo možno vyhodnotit předmětný závazkový vztah jako obchodní, zbývalo tedy posoudit, zda bylo již při vzniku závazkového vztahu, tj. v okamžiku uzavření kupní smlouvy, z okolností zřejmé, že tento závazkový vztah se týká podnikatelské činnosti žalobkyně.
Soudy nižších stupňů chybně (nepřesně) vyložily ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., a to především v tom ohledu, že shledaly jako skutečnost právně významnou pro jeho aplikaci, zda žalobkyně do posuzovaného závazkového vztahu vstupovala jako podnikatelka při své podnikatelské činnosti. Takový závěr může být (s výhradou formulační nedůslednosti) chápán jako zákonu odpovídající závěr o souvislosti zakládaného závazkového vztahu s podnikatelskou činností žalobkyně, rozhodně však nezahrnuje poznatek odpovídající dalšímu znaku skutkové podstaty obsažené v hypotéze citovaného ustanovení, totiž že souvislost zakládaného závazkového vztahu s podnikatelskou činností žalobkyně byla (při vzniku tohoto vztahu, srov. výklad níže) zřejmá, tj. zjevná (druhé smluvní straně i třetím osobám seznatelná) a nepochybná.
Druhého pochybení při výkladu ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. se soudy nižších stupňů dopustily v tom ohledu, že při úvaze o splnění předpokladů pro jeho aplikaci přihlížely též k okolnostem, které nastaly až po vzniku posuzovaného závazkového vztahu, ačkoliv toto ustanovení výslovně vyžaduje, aby souvislost závazkového vztahu s podnikatelskou činností kontrahujícího podnikatele byla zřejmá již při vzniku tohoto vztahu, tj. již v okamžiku uzavření smlouvy, kterou byl závazkový vztah založen (srov. §489, §490 a §43a a násl. obč. zák.). Stane-li se souvislost s podnikáním zřejmou až po vzniku závazkového vztahu, nemá to již vliv na jeho právní režim (srov. shodně Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl, 2. upravené vydání. Obchodní závazkové vztahy - §261 – 408, Praha: Linde Praha a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 1998, s. 33).
Protože pak soudy nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu věci vycházely z uvedeného právního názoru (z nesprávného stanovení okruhu právně významných skutečností, na jejichž zjištění je třeba dokazování zaměřit), je logickým důsledkem, že učiněná skutková zjištění a z nich dovozené skutkové závěry jsou z pohledu znaků skutkové podstaty ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. neúplné a závěr o splnění předpokladů pro jeho aplikaci tudíž učinit neumožňují.
Chybný je ostatně i právní názor odvolacího soudu, že je na žalobkyni, aby prokázala, že smlouvu neuzavřela jako podnikatelka. Základem soukromoprávní úpravy společenských vztahů je občanský zákoník; obchodní zákoník je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru zvláštního předpisu ku předpisu obecnému (srov. §1 odst. 2 větu druhou obch. zák.). Aby byl namísto obecného předpisu aplikován předpis speciální, musí být zjištěny ty skutečnosti, jimiž je podle hmotného práva aplikace zvláštního předpisu podmíněna. Nezdaří-li se takové skutečnosti zjistit, je třeba věc posoudit podle předpisu obecného (resp. obecnějšího). Promítnuto v poměrech závazkových vztahů to znamená, že má-li být závazkový vztah podroben režimu obchodního zákoníku, musí být splněn některý z předpokladů stanovených v ustanovení §261 odst. 1 až odst. 4 obch. zák. S tím logicky souvisí požadavek, aby skutečnosti opodstatňující závěr, že ten či onen z těchto předpokladů je naplněn, byly v řízení spolehlivě prokázány. Jestliže se je – z jakýchkoliv důvodů – prokázat nezdaří, nelze závěr o podrobení posuzovaného závazkového vztahu ustanovením obchodního zákoníku učinit a vztah je třeba posoudit toliko podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, případně jiného předpisu upravujícího občanskoprávní vztahy. Závěr odvolacího soudu založený zřejmě na opačném názoru nemůže obstát.
Pro úplnost, v zájmu hospodárnosti dalšího řízení, je na místě dodat, že není správný ani toliko podpůrně učiněný a dovoláním nezpochybněný právní názor odvolacího soudu, že důsledkem skutečnosti, že věřitel odstoupil od smlouvy pro podstatné porušení smluvních povinností dlužníkem po uplynutí lhůty stanovené v §345 odst. 1 obch. zák., je nutně (bez dalšího) neplatnost tohoto právního úkonu. Odvolací soud zřejmě přehlédl ustanovení §345 odst. 3 obch. zák., podle něhož nevyužije-li strana oprávněná včas právo odstoupit od smlouvy podle odstavce 1, je oprávněna odstoupit od smlouvy jen způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti, tj. způsobem upraveným v ustanoveních §346 a §350 obch. zák.
Nelze proto než dospět k závěru, že dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn po právu. Zabývat se zbývajícími dovolacími námitkami by vzhledem ke shora vyloženým výsledkům dovolacího přezkumu bylo nadbytečné a tudíž nehospodárné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu