ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1944.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 1944/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PROSPER TRADING a. s. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Umělecká 305/1, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 47677791, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Americká 579/17, PSČ 120 00, proti žalovanému T. E. , podnikateli se sídlem v Ostravě – Staré Bělé, Koroptví 914/23, PSČ 724 00, identifikační číslo osoby 47687410, zastoupenému JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Milíčova 1670/12, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 515 381,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 1/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2014, č. j. 8 Cmo 176/2014-301, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2014, č. j. 8 Cmo 176/2014-301, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 1 515 381,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Na návrh žalobkyně, podaný dne 6. března 2014 a doložený smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. února 2014 a souhlasem postupníka, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. března 2014, č. j. 10 Cm 1/2008-285, připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost LIR s. r. o. se sídlem v Praze 8 – Libni, Novákových 970/41, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 29017483.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že vstup uvedené společnosti do řízení na místo dosavadní žalobkyně se nepřipouští.
Odvolací soud dovodil, že skutečnosti vyšlé najevo v průběhu řízení nasvědčují tomu, že institut upravený v §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) byl v tomto případě zneužit s cílem eliminovat riziko možné náhrady nákladů soudního řízení protistraně. K tomuto závěru dospěl s přihlédnutím k průběhu řízení, postoji žalobkyně a jejím reakcím na poučení soudu podle §118a a §118b o. s. ř. a především k tomu, že k postoupení pohledávky mělo dojít vzápětí poté, co soud prvního stupně účastníkům sdělil, že další dokazování ve věci provádět nebude, a vyzval je ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, čímž jim dal najevo, jaké rozhodnutí ve věci lze očekávat. Jestliže totiž poté, co opakovaně vyzýval žalobkyni ke splnění jejích povinností ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř., co řízení zkoncentroval a co žalobkyně na jeho výzvy zareagovala návrhem na dokazování, hodlal rozhodnout bez dokazování, pravděpodobně by ve prospěch žalobkyně rozhodnuto nebylo, důsledkem čehož by byl vznik povinnosti k náhradě nákladů řízení úspěšnému žalovanému. Došlo-li za této situace k uzavření smlouvy o postoupení předmětné pohledávky na právnickou osobu, jejíž bonitu lze velmi obtížně zjistit (neboť ve sbírce listin obchodního rejstříku po účetní závěrce z roku 2010 jiné účetní závěrky a listiny předepsané v §38i odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014, založeny nejsou), jediným společníkem a jednatelem této obchodní společnosti je osoba, která podle jména je zřejmě cizincem, a adresa této právnické osoby se shoduje s adresou, která je na internetu nabízena jako virtuální sídlo, nejednalo se podle názoru odvolacího soudu o „běžné“ postoupení pohledávky, jak tvrdí žalobkyně.
Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně jako známá ekonomicky silná společnost za popsaných okolností před konečným rozhodnutím soudu v očekávání nepříznivého verdiktu převede žalovanou pohledávku na právnickou osobu popsaných parametrů, je odůvodněn závěr o účelovosti takovéhoto postupu ve snaze vyhnout se očekávané povinnosti k náhradě nákladů řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda jsou v souzené věci podmínky pro nevyhovění návrhu podle §107a o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 [jde o usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 46/2012“], z jejíchž závěrů zdůrazňuje, že k zamítnutí návrhu podle §107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. může soud přistoupit jen ve výjimečných případech a prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje. Dovolatelka prosazuje názor, že v souzené věci se o takový případ nejedná. Zdůrazňuje, že odvolací soud žádné konkrétní pochybnosti o solventnosti postupníka neuvádí a že žádný z argumentů, o něž opírá své rozhodnutí, neumožňuje závěr o účelovosti postupu, nehledě na to, že odvolací soud ani jeden z těchto argumentů neformuluje s jistotou, kterou požaduje judikatura.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2014, č. j. 10 Cm 1/2008-285, se potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda se v souzené věci jednalo o výjimečný případ zakládající důvod k zamítnutí návrhu žalobkyně podle §107a o. s. ř. za jinak splněných formálních předpokladů pro vyhovění takovému návrhu, nedržel důsledně ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a v tomto ohledu se od ní odchýlil.
Protože ke změně této své rozhodovací praxe Nejvyšší soud důvod neshledává, pojí se s takto založeným závěrem o přípustnosti dovolání nutně též dovození jeho důvodnosti, neboť nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první).
Ustanovení §2 o. s. ř. stanoví, že v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Nejvyšší soud v R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř., při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno, prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.
Nejvyšší soud tu zřetelně zdůraznil, že k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. za použití §2 o. s. ř. může dojít jen ve skutečně zcela výjimečných případech (srov. dikci „ nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech…“) a že k tak zásadnímu odepření procesní ochrany se vyžaduje jistota v otázce pohnutek žalobce; prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje.
Odvolací soud má v souzené věci pravdu v tom, že podání návrhu podle §107a o. s. ř. v jím popsaných procesních souvislostech opodstatňuje vážné podezření z účelovosti postupu žalobkyně. Postupoval proto správně, když se jejím návrhem zabýval též z tohoto pohledu (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://nsoud.cz ). Uvedená skutečnost ale sama o sobě požadavkům na výjimečné odepření procesní ochrany, jak je vymezila judikatura, nevyhovuje; nestačí, že se povinnosti platit náhradu nákladů řízení vyhne dosavadní žalobkyně. Kdyby ji – v případě procesního neúspěchu – zaplatil její procesní nástupce, žalovaný by žádnou újmu na svých právech neutrpěl. Závěr o tom, že je tu skutečně reálná hrozba, že v případě vyhovění návrhu podle §107a o. s. ř. bude pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení vůči novému žalobci nedobytná, odvolací soud neučinil (srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013). Nakonec i pouhou obavu stran případné dobytnosti takové pohledávky - s odkazem na indicie - toliko naznačil.
Dovolatelka ostatně důvodně namítá, že takové (do jisté míry vágní) poznatky o postupníku, z nichž vycházel odvolací soud, samy o sobě závěr o reálné hrozbě nedobytnosti náhrady nákladů řízení opodstatnit nemohou.
Jestliže dovolatelka v dovolání argumentuje, že postupník je ekonomicky zdravým subjektem, jenž úspěšně podniká řadu let, pravidelně dosahuje zisku a nemá žádné dluhy, pak jí zřejmě nic nebrání v tom, aby tato tvrzení (případně v součinnosti s postupníkem) soudu doložila.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou podmínky pro jeho změnu (výsledek dovolacího přezkumu takový postup v souzené věci neumožňuje), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu