ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2039.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2039/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Frenn Trading B.V. , se sídlem 1077XX Amsterdam, Strawinskylaan 965 WTC, Nizozemské království, registrační číslo 16039519, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovaným 1) JUDr. A. V. , zastoupenému JUDr. Martinou Janečkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Živného 21, 2) Ing. J. Ch. , zastoupenému Mgr. Martinou Suchomelovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, 3) Ing. M. Š., a 4) Ing. K. Z. , zastoupenému Mgr. Dušanem Minaříkem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 2, o zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 15/1999, o dovolání prvního žalovaného, druhého žalovaného a čtvrtého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2009, č. j. 1 Cmo 9/2009-629, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného a druhého žalovaného proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2009, č. j. 1 Cmo 9/2009-629, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VI. a VII. o náhradě nákladů řízení a proti té části druhého výroku, kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému a druhému žalovanému, se odmítají .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání prvního žalovaného a dovolání druhého žalovaného zamítají .
III. Řízení o dovolání čtvrtého žalovaného se zastavuje.
IV. První žalovaný a druhý žalovaný jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení každý částku 25.140,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Čtvrtý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. června 2008, č. j. 34 Cm 15/1999-539 (v pořadí druhým), uložil každému ze žalovaných zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč s 20% úrokem z prodlení za dobu uvedenou ve výrocích (výroky I. až IV.), co do 20% úroku z prodlení z částek a za dobu specifikovanou ve výroku žalobu vůči všem žalovaným zamítl (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. až IX.).
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že mezi původní žalobkyní Investiční a Poštovní bankou, a. s. (dále jen „banka“) a společností IMAGREX a. s. (dále též jen „dlužník“ nebo „společnost“) byly uzavřeny smlouvy o úvěru č. 122096021 dne 6. srpna 1996 a č. 122096023 dne 3. září 1996 (dále jen „smlouvy o úvěru“ nebo „smlouvy“), na jejichž základě byl poskytnut dlužníku dlouhodobý úvěr ve výši 90,000.000,- Kč a revolvingový úvěr do maximální výše 30,000.000,- Kč. Závazky ze smluv o úvěru byly zajištěny ručitelskými prohlášeními všech žalovaných (dále jen „ručitelská prohlášení“) ke každému z úvěrů do výše 100.000,- Kč (úvěr č. 122096021 byl zajištěn čtyřmi ručitelskými prohlášeními ze 7. srpna 1996 a úvěr č. 122096023 dalšími čtyřmi ručitelskými prohlášeními z 3. září 1996). V době podepsání ručitelských prohlášení byl první žalovaný akcionářem a předsedou představenstva společnosti IMAGREX a. s. a druhý žalovaný byl akcionářem a členem představenstva. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že každý ze žalovaných ručil za splacení každého úvěru do výše 100.000,- Kč. Jsa vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 28. března 2007, č. j. 1 Cmo 194/2006-400, kterým byl zrušen v pořadí první - zamítavý - rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. července 2006, č. j. 34 Cm 15/1999-364, považoval ručitelská prohlášení za určitá a platná.
Namítali-li žalovaní, že jejich vůle nebyla vážná, neboť jejich záměrem bylo ručit pouze po dobu trvání jejich účasti ve společnosti, tento záměr v ručitelském prohlášení nevyjádřili. Naopak z obsahu jejich výpovědí vyplynulo, že každý z nich obě ručitelská prohlášení podepsat chtěl, vědom si toho, že jde o zajištění úvěrů dlužníkovi - akciové společnosti, na jejichž poskytnutí měli jako akcionáři společnosti zájem. Námitku prvního žalovaného, z níž odvozoval neplatnost svého ručitelského závazku, nepovažoval za důvodnou s tím, že uplatnění více variant splatnosti ručitelského závazku pod body 1a) a 1b), nemá vliv na platnost samotných ručitelských prohlášení. Není-li totiž dohodnuto jinak, nastává splatnost závazku ze zákona. Zabývaje se vznesenou námitkou promlčení dovodil, že právo věřitele vyzvat ručitele k plnění není majetkovým právem, které by se promlčovalo. Ve smyslu ustanovení §310 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Právo věřitelky ke dni podání žaloby (19. května 1999) promlčeno nebylo, nemohlo tak být promlčeno ani právo vůči žalovaným jako ručitelům. Žalovaným se nepodařilo prokázat tvrzení, že došlo ke zrušení jejich ručitelských závazků a uzavření nových ručitelských závazků. Výpověď svědka I. Š., bývalého zaměstnance banky, považoval za vnitřně rozpornou, zejména co se týče změny zajištění smluv o úvěru. Svědek si nepamatoval, zda šlo o dvoustranné smlouvy mezi bankou a žalovanými, či o trojstranné smlouvy (mezi bankou, žalovanými a novými ručiteli). Ze zápisu z jednání v bance 8. prosince 1998 nadto vyplývá, že banka nadále považovala za ručitele původní akcionáře, tedy žalované. S ohledem na to, že se soudu nepodařilo zjistit vůli žalovaných ohledně určení splatnosti ručitelských závazků, a žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že ručitelé byli vyzvání k zaplacení před podáním žaloby, dospěl k závěru, že touto výzvou byla až žaloba a žalovaní jsou tudíž v prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby.
K odvolání prvního, druhého a čtvrtého žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II., IV., VI., VII. a IX. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěry. Přitakal závěru, že ručitelské závazky byly sjednány platně, nebyly sjednány na dobu určitou a právo domáhat se plnění na ručitelích není promlčeno. Odvolací soud odkázal na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se plně ztotožnil.
Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a VI., a proti části druhého výroku, kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným, podal první žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o platnosti ručitelských prohlášení a poukazuje na to, že celý obsah ručitelských prohlášení je zmatečný, a proto ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jsou prohlášení neplatná. Namítá, že v ručitelských prohlášeních je nesprávně označena výše pohledávky z úvěru a navíc chybí označení „Kč“ a text v závorce je také špatně uveden jako „jednostotisíckorun“, namísto „jednostotisíckorunčeských“, dále že není zřejmé, zda se ručení poskytuje do výše 90,000.000,- Kč nebo 100.000,- Kč, a že nebyla zvolena jedna z možností určení splatnosti ručitelských závazků upravená pod body 1 a), b, c) ručitelských prohlášení. Zpochybňuje rovněž určení výše příslušenství, maje za to, že „nejméně dvojí výpočet příslušenství je možný“.
První žalovaný setrvává na svém stanovisku, že byl prokázán zánik ručitelských závazků, když v průběhu řízení „byly dány do souvislosti všechny podstatné skutečnosti“ a „zrušení ručitelských oprávnění“ potvrdila výpověď svědka I. Š., jenž byl zaměstnancem banky a neměl tak žádný důvod stranit žalovaným.
Dovolatel zdůrazňuje, že při interpretaci splatnosti ručitelského závazku odvolací soud opomenul brát zřetel na projev vůle jednající osoby, když bylo v průběhu řízení zjištěno, že představa o eventuální splatnosti ručitelských závazků byla u každého ze žalovaných rozdílná. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a VII., tedy ve výrocích, jimiž byla uložena povinnost druhému žalovanému, a proti části druhého výroku, kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným, podal dovolání druhý žalovaný, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Druhý žalovaný odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož došlo ke splnění předpokladu pro přiznání nároku vůči ručiteli, a to doručení předchozí písemné výzvy dlužníku k plnění ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. Uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo doručení této výzvy prokázáno. Pokud soud prvního stupně považoval za výzvu k plnění dlužníkovi přípis banky z 1. prosince 1998 označený „plnění podmínek úvěrových smluv“ a listinu nazvanou „řešení pohledávky IPB, a. s. za společností IMAGREX, a. s.“ z 27. ledna 1998, pak doručení těchto listin žalobkyně neprokázala a podle názoru druhého žalovaného druhá z písemností výzvu ve smyslu §306 odst. 1 obch. zák. ani neobsahuje. Soud prvního stupně zaměnil povinnost věřitele písemně vyzvat dlužníka ke splnění splatného závazku s tím, že dlužník o existenci závazku věděl.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje druhý žalovaný v posouzení otázky (ne)platnosti ručitelských prohlášení. Prohlášení ručitele považuje za neurčitá a nesrozumitelná zejména ze dvou důvodů, a to pro nejednoznačnou specifikaci pohledávky, za níž se ručí, a výše, do které se ručí, když ručitel prohlašuje, že „ručí za včasné a úplné vyrovnání pohledávky ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím, kterou má IPB za dlužníkem“. K tomu, aby projev vůle byl jasný a určitý, měla by být formulace jiná, přičemž nabízí vlastní formulaci. Dále jde o nejednoznačný projev vůle ručitele ohledně podmínek úhrady a termínu splatnosti ručitelského závazku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 61/99, zdůrazňuje, že není-li v písemném prohlášení ručitele jednoznačně, srozumitelně a určitě vyjádřen závazek ručitele a s tím spojený projev vůle ručitele, není možné neurčitý projev vůle zachycený v písemné podobě nahrazovat výkladem. Přitom tu část ručitelského prohlášení, v níž má být jednoznačně vyjádřen závazek ručitele hradit dlužnou částku, kdy a za jakých podmínek, nelze posuzovat odděleně a nezávisle na další části prohlášení. Sjednané podmínky ručení nelze od sebe oddělovat, je-li neplatná jedna část, je neplatné celé ručitelské prohlášení.
Odvolacímu soudu, potažmo též soudu prvního stupně, dovolatel vytýká, že dospěl k nesprávným závěrům ohledně zániku ručitelských prohlášení dohodou. Tvrdí, že „minimálně ústní dohoda prokázána byla“, neboť všichni žalovaní i svědkové potvrdili jednání v Praze za účelem zrušení původních ručitelských závazků a i s delším časovým odstupem se shodli v základních skutečnostech. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s jeho námitkou, že výše úroku z prodlení je ve smlouvách o úvěru vyjádřena neurčitě.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., tedy ve výroku, kterým byla uložena povinnost čtvrtému žalovanému, podal dovolání též čtvrtý žalovaný. Podáním ze dne 15. března 2010, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, vzal čtvrtý žalovaný dovolání zpět. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání čtvrtého žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. zastavil.
Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodná a navrhuje jejich zamítnutí.
První i druhý žalovaný výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu i v té části prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným a mezi žalobkyní a druhým žalovaným a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu k těmto žalovaným. Dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006, in www.nsoud.cz). V tomto rozsahu bylo proto dovolání prvního žalovaného i dovolání druhého žalovaného odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání prvního a druhého žalovaného proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému, jsou přípustná podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; nejsou však důvodná.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci, tedy co do správnosti právního závěru odvolacího soudu o platnosti ručitelských prohlášení a splnění podmínek pro vznik nároku na plnění z ručitelských závazků. Dovoláním vytýkané vady právního posouzení věci však neshledal.
Z ustanovení §303 obch. zák. vyplývá, že kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
Podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Dovolatelé zpochybňují správnost závěru soudů obou stupňů o platnosti ručitelských prohlášení, namítajíce, že ručitelská prohlášení jsou neurčitá a že vůle ručitelů nesměřovala k poskytnutí ručení na neurčitou dobu, a proto jde o neplatné právní úkony podle ustanovení §37 obč. zák. Tyto námitky obou dovolatelů považuje dovolací soud za nedůvodné, neboť soudy obou stupňů se podrobně zabývaly obsahem ručitelských prohlášení a výkladem v nich projevené vůle za použití výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 obč. zák. a v §266 obch. zák. a jejich závěry považuje dovolací soud za správné.
Sankce neplatnosti právního úkonu se podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je vůle, vtělená do smlouvy (či jednostranného právního úkonu), svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázkou náležitostí prohlášení ručitele (§303 obch. zák.) se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006 (veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V něm dovodil, že prohlášení o ručení musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Uvedené platí bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Přitom požadavek „určitosti“ zajišťovaného závazku je nezbytné vykládat tak, že jde o jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným.
V projednávané věci vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu, že ručitel v prohlášení ručitele prohlásil, že ručí za včasné a úplné vyrovnání pohledávky „ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím, kterou má banka za dlužníkem IMAGREX, a. s. ze smlouvy o úvěru č. 122096021 uzavřené 6. srpna 1996 do výše 90,000.000,- Kč.“ resp. „ze smlouvy o úvěru č. 122096023 uzavřené 3. září 1996 do výše 30,000.000,- Kč“ v případě ručitelských prohlášení zajišťujících revolvingový úvěr. Vůle ručitelů - zajistit závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru, resp. smluv o úvěru - byla vyjádřena srozumitelně.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou prohlášení ručitele zajišťující úvěrový závazek určitá, když zajišťovaný závazek je identifikován tak, že je nezaměnitelný s jiným závazkem, je v souladu se závěrem vyjádřeným v citovaném rozhodnutí. Výklad nabízený dovolateli, jenž by měl vést např. k závěru, že ručitel poskytne plnění ve výši 90,000.000,- Kč za pohledávku dlužníka ve výši 100.000,- Kč, je v rozporu s výše uvedenými výkladovými pravidly, zejména s pravidly výkladu logického.
Na platnost ručitelských prohlášení nemůže mít vliv ani skutečnost, že ve formuláři banky, kterým listina obsahující prohlášení ručitele beze vší pochybnosti je, nebylo v souladu s poznámkou uvedenou na formuláři u určení splatnosti ručitelského závazku „nehodící se škrtněte“ zvoleno jedno z písmem a) až c) pod bodem 1 prohlášení. Určení okamžiku splatnosti není obligatorní náležitostí prohlášení ručitele, proto odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, správně uzavřel, že nelze-li za použití výkladových pravidel dospět k závěru o vůli žalovaných ohledně určení doby splatnosti ručitelského závazku, je na místě použití zákonných ustanovení.
Za nedůvodnou považuje dovolací soud rovněž námitku druhého žalovaného o neurčitém vyjádření výše úroku z prodlení v úvěrových podmínkách banky, které jsou součástí smluv o úvěru, termínem „až do výše 33 %“. Věřitel podle tohoto ujednání nemohl požadovat jakékoliv úroky z prodlení, ale pouze v daném rozmezí od 0 do 33 %, s takto určenou výší úroku z prodlení byl dlužník seznámen při podpisu smluv o úvěru, jak vyplývá i z podpisů osob jednajících za dlužníka připojených pod textem úvěrových podmínek.
Brojí-li první a druhý žalovaní proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, podle nichž nedošlo k zániku jejich ručitelských závazků, lze tyto jejich výhrady podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Námitky prvního žalovaného a druhého žalovaného, že soudy obou stupňů pominuly rozhodné skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, a že se nevypořádaly se všemi důkazy v jejich vzájemné souvislosti, nejsou oprávněné. Soud prvního stupně, jehož závěry zcela převzal i soud odvolací, se v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabýval všemi provedenými důkazy (včetně výpovědí svědků a výpovědí žalovaných) a nepominul žádnou rozhodnou skutečnost, která vyšla za řízení najevo. Způsob, jakým hodnotil jednotlivé důkazy a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, podrobně vysvětlil, včetně úvah, jimiž se při hodnocení důkazů řídil. Výhrady dovolatelů, podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., lze podle jejich obsahu považovat za námitky napadající samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jak již bylo výše vysvětleno, samotné hodnocení důkazů soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout nelze, a ve způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení ve smyslu §132 a násl. o. s. ř. Skutkový závěr soudů obou stupňů, že ručitelské závazky žalovaných nezanikly, má oporu v provedeném dokazování.
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu druhého žalovaného, podle níž nebyl splněn jeden ze základních předpokladů pro uplatnění nároku věřitele vůči ručitelům, a to doručení výzvy k plnění dlužníku ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. Druhý žalovaný totiž pomíjí, a to bez ohledu na další předložené důkazy prokazující výzvy dlužníku k plnění, že písemná výzva dlužníku ke splnění závazku může být obsažena i v žalobě. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že věřitelka pohledávky ze smluv o úvěru uplatnila žalobami podanými proti dlužnici u Městského soudu v Brně. Závěr, podle kterého může být hmotněprávní úkon učiněn jako součást žaloby, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1997, pod číslem 55 a dále např. v rozsudku ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněném v témže časopise číslo 2, ročník 2002, pod číslem 26. Ke splnění podmínky výzvy dlužníkovi k plnění podle §306 odst. 1 obch. zák. tak nepochybně došlo.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že za výzvu k plnění ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. lze považovat i zápisy z jednání mezi věřitelem a dlužníkem, je-li obsahem jednání řešení neplnění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru. Smyslem zákonné povinnosti věřitele vyzvat dlužníka k plnění před požádáním ručitele o plnění je zajistit, aby se věřitel neobracel na ručitele předčasně, nebyl-li dosud dlužník upomenut o splnění závazku v situaci, kdy závazek splatit úvěr neplní. Je-li neplnění závazku dlužníka splatit poskytnutý úvěr předmětem jednání mezi věřitelem a dlužníkem, které se uskutečnilo právě za tímto účelem, a z něhož byl pořízen zápis, pak nepochybně byl dlužník upomenut o zaplacení dluhu a smysl zákona byl naplněn.
Jelikož se dovolatelům uplatněnými dovolacími důvody správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, dovolání prvního žalovaného i druhého žalovaného ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a druhým žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když první žalovaný a druhý žalovaný nebyli v dovolacím řízení úspěšní a náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 20.650,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (jímž je vyjádření k dovolání, přičemž žalobkyně se vyjádřila ke každému dovolání), z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 4.190,- Kč a celkem činí 25.140,- Kč. Tuto částku je povinen zaplatit první žalovaný i druhý žalovaný.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a čtvrtým žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., když čtvrtý žalovaný procesně zavinil, že dovolací řízení bylo zastaveno a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu