ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2102.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2102/2017-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně ŠINDELÁŘ SPEDITION s. r. o. , se sídlem v Sedleci 49, PSČ 373 47, identifikační číslo osoby 26024641, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, proti žalované D. Z. se sídlem ve Velkých Opatovicích, o zaplacení částky 404 187 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 ECm 43/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 12 Cmo 189/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 240 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti v řešení dvou otázek, jež má za otázky hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Argumentuje, že „dovolacím soudem má být vyřešena otázka odpovědnosti žalované jako dopravce za škodu na zásilce v důsledku použití typu vozidla dle doslovného znění přepravní smlouvy ovšem v rozporu s příkazem vyznačeným na mezinárodním nákladním listu a charakterem zásilky a s tím související otázka dodržení odborné péče žalované o zásilku“.
Takové otázky nejsou otázkami hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud vyřešeny a které by měl Nejvyšší soud vyřešit právě v souzené věci, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatelka tu nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, založeného na specifických poměrech souzené věci. Tím nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž v souladu s dalším požadavkem obsaženým též v §241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje důvod dovolání způsobem stanoveným v odstavci 3 tohoto ustanovení (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, a ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 119/2016, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Z celého dovolání se z hlediska obsahového dotýká kritérií vymezených v §237 o. s. ř. pouze argumentace, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku co do naplnění hrubé nedbalosti ve smyslu článku 29 Úmluvy CMR (tj. Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod číslem 11/1975 Sb.), neboť hrubá nedbalost je soudní praxí vykládána jako nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob, a že „s určitou mírou přiměřenosti lze při posuzování nedbalosti žalované odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 1837/2015“.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1837/2015, je usnesením, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud dovodil, se odvolací soud se v tam souzené věci při výkladu článku 29 Úmluvy CMR neodklonil od závěrů přijatých v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněném pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 59/2015“), podle nichž za zavinění rovnocenné úmyslu podle práva České republiky je pro účely ustanovení článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR třeba považovat hrubou nedbalost, a hrubá nedbalost je nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob.
Konkrétní okolnosti daného případu, zjištěné v řízení před soudy nižších stupňů, rozhodně neumožňují závěr, že škoda byla způsobena hrubou nedbalostí žalované, tak jak ji vymezuje citované rozhodnutí, a nelze tedy přitakat dovolatelce (pokud to hodlala namítnout), že odvolací soud se při řešení otázky, zda jsou splněny předpoklady pro aplikaci článku 29 Úmluvy CMR, odchýlil od závěrů přijatých v R 59/2015. Poměry souzené věci se v podstatném liší od těch, z nichž Nejvyšší soud vycházel rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1837/2015. Podle zjištěného skutkového stavu věci (který v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení zpochybnit nelze) totiž žalovaná jednala v souladu s jasným pokynem dovolatelky obsaženým v objednávce přepravy, podle kterého měl být pro přepravu použit druh vozidla „plachta“ (čemuž rovněž odpovídala sjednaná cena). Mezinárodní nákladní list sice obsahoval požadavek odesílatele ve znění „Cooling 15 - 17 °C“ a dle všeobecných podmínek přepravní smlouvy měla žalovaná povinnost informovat dovolatelku o rozporech mezi dispozicemi dle objednávky a pokyny obdrženými odesílatelem, nicméně do přistaveného vozidla druhu „plachta“ naložil předmětné zboží sám odesílatel, a to bez výhrad. Nelze tedy dospět ani k závěru, že by žalovaná postupovala v rozporu s pokyny odesílatele, jak namítá dovolatelka.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. 10. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu