ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2127.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2127/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně SPORTEN, a. s., se sídlem v Novém Městě na Moravě, U Pohledce 1347, PSČ 592 31, identifikační číslo osoby 15 53 14 57, zastoupené Mgr. Janem Hudákem, advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 13, PSČ 602 00, proti žalovanému J.M. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/2, PSČ 460 01, o zaplacení částky 2,400.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 144/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 3 Cmo 197/2008-174, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 3 Cmo 197/2008-174, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 37 Cm 144/2006-101, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,400.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žaloby z toho, že žalobkyně (jež je výrobkyní lyží a dalšího sportovního vybavení) uzavřela jako objednatelka se žalovaným (jenž je profesionálním sportovcem) jako obstaravatelem 15. října 2003 smlouvu o provedení reklamy (dále též jen „smlouva“) na dobu určitou - do 30. září 2006 - podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž se zavázala poskytnout žalovanému skokanské lyže, reklamní a propagační materiály a vyplácet finanční odměnu za zajištění reklamy a propagaci lyží značky Sporten při umístění na prvních místech v závodech. V článku III bodu 3.1. smlouvy se žalovaný zavázal k provádění reklamy a propagace značky Sporten mimo jiné výhradním používáním lyží této značky a současně se zavázal zaplatit žalobkyni za každý případ „provinění“ proti povinnostem uloženým smlouvou smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč. V článku IV bodu 4.2. smlouvy byly dohodnuty podmínky pro odstoupení od smlouvy žalovaným. Přípisem z 10. listopadu 2005 žalovaný od smlouvy odstoupil z důvodu, že lyže poskytnuté žalobkyní jsou konstrukčně velmi zastaralé, jejich vývoj je velmi úzký, lyže vykazují vady, které žalobkyně nemá zájem odstranit, a žalovaný tak dosahuje podstatně horších výsledků. Žalobkyně vyúčtovala žalovanému přípisem z 8. března 2006 smluvní pokutu ve výši 6,450.000,- Kč za porušení povinností uvedených v článku III bodu 3.1. písm. a) smlouvy ve 43 případech s uvedením data, kdy se tak stalo, typu závodu a místa konání. Z této částky uplatnila v řízení jen část za porušení smlouvy v 16 případech na závodech v době od 8. července 2005 do 25. listopadu 2005 uvedených pod bodem 1 až 16 shodně v přípise z 8. března 2006 i v žalobě.Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný porušil povinnosti dohodnuté v článku III bodu 3.1. písm. a) smlouvy, protože začal používat lyže konkurenční značky Elan, což bylo mezi účastníky nesporné, stejně jako četnost porušení smlouvy. Přitom není rozhodné, zda lyže jiné značky byly lepší a jakých výsledků s těmito jinými lyžemi žalovaný dosáhl. Odstoupení od smlouvy žalovaným nemá oporu v zákoně ani ve smlouvě, když nenastal žádný z důvodů předvídaných smlouvou. Pro moderaci smluvní pokuty neshledal důvody s tím, že marketingová síla televizních přenosů ze sportovních soutěží mezinárodního významu, je značná.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení státu (druhý výrok) a nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud opakoval důkaz smlouvou o provedení reklamy a zjistil, že žalobkyně se zavázala v článku II smlouvy k zajištění reklamy a propagace lyží značky Sporten při skocích na lyžích, kterých se žalovaný jako skokan na lyžích účastní, a to při trénincích i závodech, vybavit žalovaného lyžemi pro testování a 3 páry skokanských lyží, dále dostatečným množstvím propagačních a reklamních materiálů a zaplatit žalovanému finanční bonusy v případě dobrého umístění na závodech zimní sezóny vyjmenovaných ve smlouvě do celkové výše 400.000,- Kč za sezónu. Oproti tomu se žalovaný v článku III bodu 3.1. smlouvy zavázal k provádění reklamy a propagace značky Sporten při tréninku a závodech v sezónách 2003 až 2006 a) výhradním používáním lyží značky Sporten, b) svým vystupováním a sportovními výsledky přispívat k dobré propagaci této značky, c) poskytnutím své osoby a jména k reklamním účelům této značky, d) účastí na reklamních akcích žalobkyně konaných podle dohodnutého termínu a e) účastí na reklamní akci SPORTPRAGUE v dohodnutém termínu. Dále se žalovaný zavázal zaplatit objednateli smluvní pokuty ve výši 150.000,- Kč za každý případ provinění proti povinnostem uloženým ve smlouvě a předkládat dvakrát ročně žalobkyni dokumentaci o provádění reklamy.
Předmětem sporu je nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2,400.000,- Kč jako součtu 16 smluvních pokut po 150.000,- Kč za 16 porušení závazku žalovaného nepoužít lyže jiné značky podle článku III bodu 3.1. písm. a) smlouvy. Skutečnost, že žalovaný nejméně v tomto počtu případů použil lyže jiné značky, nebyla sporná. Poněvadž smlouva uzavřená mezi účastníky je nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., je rozhodné znění smlouvy, a proto nelze přehlédnout nevyváženost práv a povinností smluvních stran a její jednostrannost co do zajištění plnění povinností v neprospěch žalovaného. Odvolací soud zdůraznil, že se nezabýval přiměřeností smluvní pokuty, neboť ta může být v obchodních vztazích na přiměřenou výši snížena jen postupem podle ustanovení §301 obch. zák., ujednání v článku III však považoval za rozporné s dobrými mravy. Funkce smluvní pokuty - preventivní, uhrazovací a sankční - a jejich naplnění lze posoudit především s ohledem na zajištěné povinnosti, jak jsou vymezeny v článku III bodu 3.1. písm. a) až e) smlouvy, a z nich vyplývá, že tyto funkce jsou splněny jen výjimečně v případě účasti žalovaného na významných závodech zimní sezóny a významných propagačních akcích. Povinnosti žalovaného však takto ve smlouvě vymezeny nejsou, jak o tom svědčí i to, že žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty za porušení závazků v době od července do listopadu 2005, tedy před hlavní zimní sezónou. Má-li smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy odpovídat funkcím, jež by měla plnit, je „přehnaná“ i její pevná výše a nevyváženost k případným bonusům žalovaného a ztrácí se tak zcela její preventivní i sankční funkce, které by z hlediska dobrých mravů plnila spíše tehdy, jestliže by byla sjednána v nižší hodnotě pro porušení konkrétní, co do zásahu do majetkové i nemajetkové sféry žalobkyně zásadní, povinnosti.
Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na výrazný nepoměr mezi právy a povinnostmi účastníků, nepoměr pevné výše smluvní pokuty a mnohdy zanedbatelného dopadu sankcionovaného porušení povinností do sféry žalobkyně, dále jednostrannost sjednaného zajištění závazků a nedostatek naplnění funkcí smluvní pokuty, je ujednání o smluvní pokutě rozporné s dobrými mravy, a proto neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Vedle tohoto závěru považoval úpravu závazků zajištěných smluvní pokutou za nejasnou a neurčitou, připouštějící různý výklad, když není zřejmé, zda sankce byla sjednána jedna pro jedno i pokračující jednání, spočívající v porušení jednoho závazku, nebo vzniká právo na smluvní pokutu opakovaně pro jednotlivá opakující se porušení té samé povinnosti, např. poskytnout své jméno a osobu k reklamě žalobkyně, a není zřejmé, s jakým porušením je sankce spojena v případě závazku svým vystupováním a sportovními výsledky přispívat k dobré propagaci značky Sporten. S odkazem na ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. odvolací soud dovodil, že ujednání o povinnostech žalovaného zajištěných smluvní pokutou, jakož i samotné ujednání o smluvní pokutě s nimi spojené, je neurčité, a proto podle ustanovení §37 obč. zák. neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud porušil zásadu předvídatelnosti, dospěl-li k závěru, že věc lze posoudil po právní stránce jinak než podle jejího názoru, s touto skutečností ji v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. neseznámil a nevyzval k doplnění rozhodných skutečností k nároku na náhradu škody skutečně vzniklé, nikoliv jen jako paušalizované náhrady škody uplatněné prostřednictvím smluvní pokuty. Rozsudek odvolacího soudu považuje dále za nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádal s výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, uvedl-li ve výroku, že se mění jen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Nově tedy byla uložena dovolatelce povinnost zaplatit náklady řízení státu a žalovanému, aniž by byla změněna rozsudkem soudu prvního stupně žalovanému uložená povinnost zaplatit náklady řízení státu a dovolatelce.
V rovině právního posouzení věci dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, podle nichž je ujednání o smluvní pokutě neplatné pro rozpor s dobrými mravy a pro neurčitost. Namítá, že podle smlouvy se měl žalovaný zúčastnit závodů na nejvyšší úrovni na lyžích značky Sporten a tímto způsobem značku propagovat. Jde o vysoce účinnou reklamu, neboť téměř všechny závody, kterých se žalovaný zúčastnil, byly živě nebo ze záznamu mezinárodně přenášeny desítkami televizních stanic ve státech, v nichž jsou lyže značky Sporten prodávány. Škoda způsobená nepropagací v televizních přenosech a negativní reklamou související s propagací jiné značky lyží se obtížně vyčísluje, proto bylo splnění závazku žalovaného zajištěno smluvní pokutou ve sjednané výši. Výši smluvní pokuty nelze porovnávat s hodnotou protiplnění, jež měl žalovaný obdržet, ale s výší potencionální škody, kterou mohl dovolatelce způsobit. Odvolací soud pominul otázku smluvní volnosti a podnikatelského rizika v obchodních vztazích. Pro žalovaného byla hodnota smluvního protiplnění dostatečná. Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaný v rámci své procesní obrany nenamítal neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy nebo pro neurčitost. V obchodních vztazích nelze smluvní ujednání poměřovat dobrými mravy, nýbrž jen ustanovením §265 obch. zák. o poctivém obchodním styku. Jde-li o posouzení výše smluvní pokuty, pak má soud k dispozici ustanovení §301 obch. zák., nikoliv obecné ustanovení o dobrých mravech. Ostatně obrana žalovaného v odvolacím řízení byla založena právě na uplatnění moderačního práva soudem.
Dovolatelka zdůrazňuje, že ujednání o smluvní pokutě není neurčité. Žalobou byl uplatněn nárok na zaplacení smluvní pokuty za opakované porušení článku III bodu 3.1. písm. a) smlouvy, v němž se žalovaný zavázal k výhradnímu používání lyží značky Sporten a k zaplacení smluvní pokuty ve výši 150.000,- Kč za každý případ provinění proti povinnostem uloženým smlouvou. Formulace „za každý případ provinění“ není neurčitá, protože každá účast na závodě je dostatečně ohraničeným jednáním v tom smyslu, že každou takovou účast lze označit za jedno ukončené porušení povinnosti používat výhradně lyže značky Sporten. Především je však nutno přihlížet k tomu, jak toto smluvní ujednání vykládají smluvní strany a v tomto směru mezi nimi nebylo sporu, o čemž svědčí korespondence před podáním žaloby. Podotýká, že argumentaci odvolacího soudu nelze přijmout i z toho důvodu, že je možná i minimální varianta spočívající ve vyúčtování nejméně jedné smluvní pokuty za pokračující porušující jednání ve výši 150.000,- Kč. Žaloba se netýká smluvní pokuty za porušení povinností uvedených v článku III bodu 3.1. písm. b) až e) smlouvy, ale pouze za opakované porušení povinnosti uvedené pod písmenem a). Znění ujednání pod písmeny b) a c) tohoto článku pak odvolací soud použil na podporu svých hodnotících závěrů ve vztahu k článku III bodu 3.1. písm. a) smlouvy. V čem spatřuje neplatnost tohoto ujednání však neuvedl.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož je ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku III bodu 3.1. smlouvy neplatné podle ustanovení §39 obč. zák., protože se příčí dobrým mravům, a ujednání o povinnostech žalovaného zajištěných smluvních pokutou včetně ujednání o smluvní pokutě s nimi spojené i pro neurčitost podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.
K otázce neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích z důvodu, že se příčí dobrým mravům, se Nejvyšší soud vyslovil v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsudku velkého senátu uveřejněném pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2010“). V něm odůvodnil závěr, podle něhož ujednání o smluvní pokutě je možno v obchodněprávních vztazích posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák. pouze v případě, že se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
V intencích zmíněného R 81/2010 není pro posouzení, zda se ujednání o mluvní pokutě příčí dobrým mravům, rozhodné, zda ujednání o smluvní pokutě zajišťuje plnění povinností obou stran či pouze jedné smluvní strany, zda práva a povinnosti stran jsou vyvážené a jaká byla dohodnuta výše smluvní pokuty. Významné je pouze posouzení, zda se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána. Těmito okolnostmi (mohou jimi být např. důvody, pro které byla smluvní pokuta vůbec a v této výši sjednána) se odvolací soud nezabýval, jeho závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení §39 obč. zák., protože se příčí dobrým mravům, proto není správný.
Námitku dovolatelky, že práva a povinnosti objednatele a obstaravatele tak, jak byly dohodnuty ve smlouvě, a odvolacím soudem posouzeny jako nevyvážené v neprospěch obstaravatele, jsou v souladu se zásadou smluvní volnosti uplatňující se ve vztazích mezi podnikateli, nepovažuje dovolací soud za důvodnou. Smluvní volnost neznamená, že pro obsah právních úkonů nejsou stanovena omezení a korektivy, jimiž jsou dobré mravy a pro obchodní závazkové vztahy zásady poctivého obchodního styku. Byť se práva a povinnosti smluvních stran dohodnuté ve smlouvě jeví být nevyváženými v neprospěch žalovaného, tento nepoměr nedosahuje intenzity příčení se dobrým mravům a nelze ani dovodit, že jde o úpravu, jež by byla nepoctivá. Tuto nevyváženost nelze považovat za ten důvod, pro který by se ujednání o smluvní pokutě příčilo dobrým mravům a bylo tak neplatné podle ustanovení §39 obč. zák., nehledě k tomu, že důvodem neplatnosti ve smyslu tohoto ustanovení mohou být pouze okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, jak již bylo výše uvedeno.
S dovolatelkou pak lze souhlasit v názoru, že ani z hlediska funkcí, které by měla smluvní pokuta plnit a jak se jimi zabýval odvolací soud, nelze toto ujednání považovat za ujednání, které se příčí dobrým mravům, a to s ohledem na vliv reklamy na návštěvníky sportovních akcí a diváky televizních přenosů z těchto akcí. Pokud jde o výši smluvní pokuty, v R 81/2010 Nejvyšší soud dovodil, že zákon v kogentní úpravě §301 obch. zák. upřednostňuje zachování platnosti právního úkonu i v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a zakládá pouze možnost moderace. Nenastanou-li jiné okolnosti, nelze v souvislosti s nepřiměřenou výší smluvní pokuty aplikovat ustanovení §39 obč. zák.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v obchodněprávních vztazích by měl být argument rozporu s dobrými mravy uplatňován co nejméně vzhledem k tomu, že obchodní zákoník obsahuje společenský korektiv obchodních závazkových vztahů v ustanovení §265.Dovolací soud shledává nesprávným rovněž závěr o neplatnosti ujednání o povinnostech žalovaného zajištěných smluvní pokutou a o smluvní pokutě podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Z ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Samotné ujednání o smluvní pokutě odpovídá požadavkům určeným ustanovením §544 odst. 2 obč. zák., neboť je stanoveno, že smluvní pokuta činí 150.000,- Kč za každý případ provinění proti povinnostem uloženým smlouvou. Toto ujednání nelze považovat za neurčité. Pokud jde o jednotlivé případy porušení povinností vyplývajících pro žalovaného ze smlouvy, odvolací soud se při výkladu povinností omezil pouze na posouzení slovního vyjádření obsahu smlouvy, aniž blíže zjišťoval vůli účastníků, případně další okolnosti mající význam pro uzavření a obsah smlouvy. Přitom právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani za použití interpretačních pravidel stanovených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Závěru soudu o neurčitosti ujednání proto musí předcházet aplikace těchto interpretačních pravidel zavazujících k výkladu právního úkonu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a úmyslu jednajících stran. Jestliže tak odvolací soud neučinil a přijal závěr o neurčitosti smluvní pokuty a jí zajištěných povinností, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Namítanými vadami odvolacího řízení se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu