ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.2199.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2199/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Ing. Z. P ., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance 13, proti žalované UNEX a.s. , se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, PSČ 783 93, IČ 45192049 , zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, o 438 868 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 199/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2009, č. j. 5 Cmo 89/2008-209, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2009, č. j. 5 Cmo 89/2008-209, se ve výrocích I., III., IV. a V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalované zaplacení zbývající části kupní ceny dodaného zboží ve výši 438 868 Kč a „smluvního penále“ za prodlení s její úhradou.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. února 2007, č. j. 19 Cm 199/2003-126, uložil žalované zaplatit žalobci 789 144,50 Kč se 14% úrokem z prodlení p. a. z částky 438 868 Kč od 13. září 2002 do zaplacení (bod I. výroku) a zamítl žalobu v rozsahu částky 280,55 Kč, 15% úroku z prodlení z částky 1 438 868 Kč od 22. dubna 1999 do 23. června 1999 a z částky 438 868 Kč od 24. června 1999 do 12. září 2002 a 1% úroku z prodlení p. a. z částky 438 868 Kč od 13. září 2002 do zaplacení (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a uložil žalované zaplatit České republice náklady řízení a soudní poplatek (body IV. a V. výroku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 26. ledna 1999 a 22. února 1999 byly uzavřeny mezi účastníky kupní smlouvy, na základě nichž žalobce dodal žalované dohodnuté zboží, jehož cenu následně vyfakturoval. Žalovaná mu však uhradila pouze částku ve výši 1 000 000 Kč, čímž se dostala do prodlení se splněním své povinnosti uhradit dohodnutou kupní cenu v dohodnuté lhůtě splatnosti. Jako součást platebních podmínek v bodě 4. uvedených smluv bylo sjednáno „smluvní penále 0,05 % za meškající den“, které má podle názoru soudu charakter smluvní pokuty dle §544 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Při posuzování tohoto ujednání vyšel z úvahy, že obchodní zákon pojem „penále“ nezná a občanský zákoník jej definuje jakožto speciálním zákonem stanovenou pokutu za porušení smluvní povinnosti. V obchodní praxi se však tímto institutem vždy rozuměla smluvní pokuta, nikoliv dohoda o úrocích z prodlení v jiné než zákonné výši. Podle názoru soudu je uvedený způsob vymezení smluvní pokuty určitý a ujednání je platné. Soud prvního stupně, odkazuje na §266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) za použití jazykového výkladu a s přihlédnutím k výsledkům dokazování tak dospěl k závěru, že mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % za každý následující den po dohodnutém dni splatnosti (zmeškání lhůty k zaplacení) z dohodnuté ceny vyúčtované fakturou v té výši, která ve lhůtě splatnosti zaplacena nebyla (t. j. došlo k jejímu zmeškání). Vzhledem k tomu, že žalovaná porušila svou povinnost zaplatit fakturovanou dohodnutou kupní cenu řádně a včas, vznikl žalobci nárok na tuto smluvní pokutu vyčíslenou soudem v celkové výši 350 276,50 Kč a dále na nedoplatek kupní ceny ve výši 438 868 Kč. Soud prvního stupně proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 350 276,50 Kč a 14% úroků z prodlení z částky 438 868 Kč od 13. září 2002 do zaplacení (výrok I.) a potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a uložil oběma účastníkům (žalobci 70 % a žalované 30 %) zaplatit náklady řízení České republice (výroky IV. a V.).
Odvolací soud se ani po doplnění dokazování opakováním výpovědi svědka Jaroslava Dostála neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pod bodem 4 kupních smluv, v němž si účastníci dohodli „smluvní penále 0,05 % za meškající den“, šlo o sjednání smluvní pokuty. Svědek výslovně uvedl, že smluvní pokuty nebyly v té době běžně sjednávány, naopak byl obvykle sjednáván úrok z prodlení a ujednání v podepsané smlouvě za takový úrok považoval. Přestože sám smlouvu podepsal, nebyl schopen uvést, z jakého základu by byla částka požadovaná po žalované vypočítána. Odvolací soud uzavřel, že ani za použití výkladových pravidel uvedených v §266 obch. zák. nebylo možné dovodit, že se jedná o smluvní pokutu a že ujednání je natolik určité, aby bylo platné. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně požadované smluvní pokuty tak, že zamítl žalobu, což učinil i ohledně části úroků z prodlení z důvodu jejich promlčení.
Rozsudek odvolacího soudu, vyjma potvrzujícího výroku ve věci samé, napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel namítá, že v době, kdy podal žalobu, resp. kdy provedl úpravy žalobního petitu, které se týkaly uplatnění nároku na úrok z prodlení, nebyla známa judikatura Nejvyššího soudu, podle níž se úroky z prodlení promlčují jako celek a z níž odvolací soud vyšel při rozhodování. Za tohoto stavu nemůže jít k jeho tíži, uplatil-li nárok na úrok z prodlení později. Podle přesvědčení dovolatele měl k nastalé zcela podstatné změně při posuzování otázky promlčení úroků z prodlení přihlédnout odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení jako k věci zakládající důvod výjimečného nepřiznání jejich náhrady ve smyslu §150 o. s. ř.
Dovolatel dále oponuje závěru odvolacího soudu, že předmětné smluvní ujednání nemá charakter smluvní pokuty. Vytýká mu, že nevěnoval otázce uplatněného nároku na smluvní pokutu dostatečnou pozornost. Zatímco soud prvního stupně provedl pečlivý právní rozbor a svůj závěr o určitosti smluvního ujednání ohledně smluvní pokuty přiléhavě odůvodnil, odvolací soud takto nepostupoval. Výpověď svědka J. D., který vypovídal v mnoha sporech mezi účastníky, ale v žádném z nich kategoricky nevyloučil, aby ujednání o penále bylo smluvní pokutou, označuje za účelovou. Dovolatel se proto důvodně domnívá, že odvolací soud otázku nároku na smluvní pokutu nesprávně právně posoudil.
V závěru dovolání dovolatel navrhuje připojit spis k jiné obdobné věci vedené mezi týmiž účastníky u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, která má totožný právní základ, tedy otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě, která je formulována naprosto stejně jako v projednávané věci a v níž odvolací soud dovodil, že shodně znějící ujednání o smluvní pokutě splňuje požadavky určitosti podle §37 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná zcela ztotožňuje se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, podrobně se vyjadřuje k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a zamítl ho ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo do měnícího výroku ve věci samé, pro nedůvodnost, neboť závěr odvolacího soudu o neurčitosti předmětného smluvního ujednání je správný.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu oba právní závěry, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, totiž, že ujednání v bodě 4 kupních smluv o „smluvním penále“ nelze vyložit jako dohodu o smluvní pokutě a dále, že toto ujednání je podle §39 obč. zák. neplatné pro neurčitost.
Především je třeba zdůraznit, že otázku, zda výraz „penále“ použitý stranami ve smlouvách lze vykládat jako smluvní pokutu nebo jako smluvní úrok z prodlení, nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny případy. Takové cíle neměl ani Nejvyšší soud v rozhodnutích, na něž účastníci při své argumentaci odkazovali. Je tomu tak proto, že okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle podle §266 obch. zák. mohou být a také bývají případ od případu odlišné. Správnost výkladu projevu vůle pak záleží na tom, zda-li soud správně vyloží a aplikuje interpretační pravidla zakotvená v ustanovení §266 obch. zák. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Postavil-li odvolací soud své shora uvedené závěry pouze na zjištění, že podle svědka Jaroslava Dostála, který smlouvy podepsal za žalovanou, nebylo v té době obvyklé sjednávat smluvní pokutu a že tato osoba nebyla schopna uvést, z jakého základu by se mělo „penále“ počítat, tak nelze jeho výklad, měřeno ustanovením §266 obch. zák., považovat za správný. I když se odvolací soud na toto ustanovení odvolává, z odůvodnění jeho rozhodnutí nijak nevyplývá, jak je vyložil a že podle něho postupoval.
Podle §266 odst. 1 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Podle §266 odst. 2 obch. zák. v případech kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, v obdobné věci vysvětlil, že druhý odstavec §266 obch. zák. je možné použít pro výklad výrazu „penále“ až po zjištění, že projev vůle nelze vyložit podle prvního odstavce. V uvedené věci se Nejvyšší soud rovněž vyjádřil k určitosti totožně znějícího ujednání o „smluvním penále“, přičemž neshledává jakýkoli důvod se od tohoto právního posouzení odchýlit ani v této věci. Ze zařazení ujednání o „smluvním penále“ do bodu 4. smlouvy, nadepsaného „Platební podmínky“ a obsahujícího pouze větu „Splatnost faktury je 30 dnů po dodávce“ lze dovodit, že „meškajícím dnem“ je den prodlení kupující (žalované) se zaplacením fakturované kupní ceny, přičemž zajišťovanou povinností je zde povinnost kupující k zaplacení kupní ceny. Základem pro výpočet „smluvního penále“ je pak ta část fakturované kupní ceny, s jejíž úhradou je kupující v prodlení.
S ohledem na shora uvedené právní pochybení odvolacího soudu při „aplikaci“ ustanovení §266 obch. zák. nemůže ani jeden z obou jeho závěrů (nemožnost výkladu předmětného smluvního ujednání v bodě 4 kupních smluv jako dohody o smluvní pokutě, a dále posouzení jeho neplatnosti podle §39 obč. zák. pro neurčitost), na nichž založil své rozhodnutí, obstát a lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a ve všech třech závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí i v závislých výrocích o nákladech řízení bylo nadbytečné se v dovolacím řízení zabývat i těmi námitkami, jimiž dovolatel v souvislosti s důvody zamítnutí části požadovaných úroků z prodlení vyjadřoval svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a domáhal se možnosti jeho moderace ve smyslu §150 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu