ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2333.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2333/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované Č. L., a.s., o zaplacení 50 058 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu P. – z. pod sp. zn. 7 C 214/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 17. ledna 2007, č.j. 29 Co 583/2006-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 17. ledna 2007, č.j. 29 Co 583/2006-60, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu P. – z. ze dne 20. července 2006, č.j. 7 C 214/2005-42, o zamítnutí žaloby na zaplacení 50 058 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Dovolatelka především zpochybňuje právní závěr soudu o určitosti smluvního ujednání v leasingové smlouvě č. 2135438 ze dne 2. 11. 2001 uzavřené mezi žalovanou, jako vlastníkem předmětu leasingu – tahače návěsů (dále jen „PL“) a žalobkyní, jako leasingovým nájemcem, resp. ujednání ve Všeobecných smluvních podmínkách (dále jen „VSP“), jako nedílné součásti smlouvy, v bodu 4.3., ve kterém bylo mimo jiné dohodnuto, že v případě prokazatelného zničení PL, jako tomu bylo v posuzovaném případě v důsledku dopravní nehody, je leasingový nájemce povinen zaplatit žalované všechny do té doby vzniklé a neuhrazené peněžité závazky včetně jejich příslušenství a žalovaná je oprávněna požadovat po žalobkyni zaplacení částky až do výše sumy všech zbývajících splátek sjednaných v leasingové smlouvě. Dovolatelka se domnívá, že z tohoto ujednání, které považuje za neurčité ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nelze ani výkladem podle kritérií §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dovodit, že by měla zaplatit sumu všech zbývajících splátek sjednaných leasingovou smlouvou, což zároveň považuje za odporující zásadám poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se nelze domáhat zaplacení splátek leasingu po odstoupení od leasingové smlouvy. Domnívá se, že mělo být žalobě vyhověno, drží-li žalovaná požadovanou částku bez právního důvodu.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle, vtělená do smlouvy, je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Judikatura konstantně vychází z názoru, že závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák., případně (v obchodních věcech) za použití §266 obch. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 36 pod č. 62).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vzhledem k tomu, že v dané věci se smluvní strany dohodly, že jejich vztah z předmětné leasingové smlouvy se řídí obchodním zákoníkem a podle něj oba soudy uvedenou smlouvu posuzovaly, je třeba připomenout ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu i ustanovení §266 obch. zák. Toto ustanovení v odstavci 1 stanoví, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Podle odstavce 2 v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). V odstavci 4 je zakotveno, že projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že by právní závěr odvolacího soudu byl v rozporu s hmotným právem, že by smluvní ujednání v bodu 4.3. VSP vyložil odvolací soud v rozporu s výše uvedenými výkladovými pravidly podle §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Odvolací soud odkazem na podrobné zdůvodnění soudu prvního stupně učinil správný závěr, že uvedené ujednání je určité, když formulace „až do výše“ sumy všech zbývajících splátek nebylo možno vyložit jinak, než že leasingovému vlastníku je tímto ujednáním dána možnost požadovat po leasingovém nájemci nezaplacené splátky leasingu až do všech nezaplacených splátek, tudíž pokud je výše splátky leasingovému nájemci známa, nelze pochybovat, že mu, resp. žalobkyni, při uzavírání leasingové smlouvy muselo být zřejmé, že za situace, kdy bude PL zničen, bude moci žalovaná po žalobkyni požadovat částku ve výši rovnající se násobku výše splátky a počtu nezaplacených splátek leasingu do doby, kdy by za normálních okolností, pokud by nedošlo ke zničení PL, leasing skončil. Tím byla správně podle závěru odvolacího soudu jasně určena suma, kterou je žalobkyně povinna při zničení PL zaplatit. Dovolací soud dospěl k závěru, že předmětný projev vůle učiněný účastníky písemně v bodu 4.3. VSP nemohla žalobkyně ve smyslu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu vnímat bez rozumných pochybností o jeho obsahu jinak, než jak výkladem podle §266 odst. 1 obch. zák. dovodil odvolací soud.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že uvedené ujednání bodu 4.3 je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák.
Podle §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení §265 obch. zák. znamená, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého mu vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002).
Porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud v dané věci nerozhodl v rozporu s citovaným ustanovením §265 obch. zák., jestliže dovodil, že předmětné ujednání bodu 4.3. není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a neodepřel výkon tohoto práva. Správně odvolací soud přihlédl k tomu, že leasingová smlouva není v právním řádu České republiky upravena jako samostatný smluvní typ a je otázkou smluvní volnosti, jak si účastníci vzájemná práva a povinnosti ve smlouvě, resp. ve VSP v souladu s §273 odst. 1 obch. zák. upravili, konkrétně v bodu 3.2.4., který mimo jiné stanovil, že v případě zničení PL bude postupováno podle bodu 4.3., citovaného v rozhodné části výše a vzal v úvahu i související ujednání v bodu 3.2.6. VSP, podle něhož rozdíl mezi pojistným plněním a skutečnou výší škody nese leasingový nájemce. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout nesprávné právní posouzení, uzavřel-li, že žalovaná postupovala při vyúčtování částky, která je předmětem sporu, v souladu se smluvními podmínkami a nelze konstatovat, že by rozhodl v rozporu s §265 obch. zák., přihlédl-li ke všem souvislostem účastníky dobrovolně sjednaným ve VSP ohledně plnění při nastalém zničení PL. Navíc dovolatelka v průběhu řízení a ani v dovolání netvrdila skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že toto ujednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Pouze odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, které však řešilo jinou situaci. V připomínaném rozhodnutí byl řešen zánik závazku na základě jednostranného právního úkonu leasingového pronajímatele odstoupením od smlouvy, zatímco v daném případě se jednalo o zánik závazku z leasingové smlouvy na základě zničení PL a zde si strany sjednaly pro případ vypořádání, že v případě prokazatelného zničení PL, je leasingový nájemce povinen zaplatit žalované všechny do té doby vzniklé a neuhrazené peněžité závazky včetně jejich příslušenství a žalovaná je oprávněna požadovat po žalobkyni zaplacení částky až do výše sumy všech zbývajících splátek sjednaných v leasingové smlouvě, přičemž toto ujednání nebylo shledáno neurčitým a nebylo možno ani dovodit, že by bylo v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. března 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu