ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2480.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2480/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně R., s. r. o., zastoupené advokátem proti žalovanému B. d. Ž., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 748.137,- Kč s přísl. a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 2/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č.j. 1 Cmo 288/2006-175, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2006, č. j. 1 Cm 2/2004-131, přiznal ve výroku I. žalobkyni částku 748.137,- Kč spolu s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 6.11. 2001 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 1,500.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně rozhodoval v uvedené věci opakovaně poté, co mu byla vrácena odvolacím soudem, který vyhověl odvolání žalovaného. Vzhledem k pravomocné části předchozího rozsudku zůstala nadále předmětem řízení částka 748.137,- Kč představující podle žalobních tvrzení nezaplacený doplatek ceny za dílo, úrok z prodlení 14% z částky 250.000,- Kč ročně od 5. 11. 2001, úrok z prodlení 8,5% z částky 498.137,- Kč ročně od 6. 11. 2001 a část smluvní pokuty ve výši 1,500.000,- Kč.
Vzhledem k žalobním tvrzením a námitkám žalovaného a vzhledem k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu, zabýval se soud prvního stupně především otázkami, kdy vznikl žalobkyni nárok na zaplacení ceny, zda se s jejím zaplacením žalovaný ocitl v prodlení, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení a v jaké výši, zda byla smluvní pokuta platně sjednána a zda nejsou uplatněné nároky promlčeny.
Soud prvního stupně zjistil ze smlouvy o dílo, že cena byla v čl. IV smlouvy sjednána jako cena smluvní ve výši 4,768.137,- Kč včetně DPH. V čl. V smlouvy byly sjednány celkem čtyři zálohy ve výši 2,220.000,- Kč, 1, 050.000,- Kč, 500.000,- Kč a 500.000,- Kč, s termíny, v nichž mají být vystaveny faktury na tyto zálohy a ujednáno, že zálohy budou propláceny „v souladu s prostavěností“, kterou potvrdí stavební dozor investora. Konečná faktura měla být zpracována do 15 dnů po dokončení díla, měly v ní být zúčtovány zálohy dosud poskytnuté s tím, že jak konečná, tak i zálohové faktury budou splatné do 15 dnů ode dne jejich doručení zhotovitelem objednateli.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že cena byla dohodou stran stanovena pevnou částkou, objednatel byl tedy při splnění požadavků stanovených zákonem pro vznik nároku na zaplacení ceny povinen takto dohodnutou cenu zaplatit. Cena byla ostatně v této výši uvedena též v protokole o odevzdání a převzetí díla. I tato skutečnost svědčí podle soudu prvního stupně o úmyslu stran ujednat cenu pevnou částkou bez ohledu na množství provedených prací. Co se splatnosti ceny týká, účastníci se písemně dohodli na tom, že konečná faktura bude vystavena až poté, kdy bude žalovanému poskytnuta účelová dotace ze státního rozpočtu – dne 15. 12. 1998 byl v tomto smyslu vyhotoven zápis a upraven čl. V smlouvy o dílo. Splatnost ceny měla s ohledem na změněnou smlouvu nastat poté, kdy bude žalovanému poskytnuta dotace. K poskytnutí dotace došlo koncem roku 2000, ještě 10. 1. 2001 žalovaný tuto dotaci evidoval jako poskytnutou. Žalobkyně vystavila proto fakturu v souladu se změněnou smlouvou o dílo dne 22. 10. 2001 a splatnost faktury nastala podle smluvního ujednání patnáctým dnem po jejím doručení, tj. 5. 11. 2001. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 5. 1. 2004, uzavřel soud prvního stupně, že námitka promlčení není důvodná, neboť žaloba byla podána v průběhu čtyřleté promlčecí doby běžící od okamžiku, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu poprvé.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaný svůj závazek, který odpovídal nároku žalobkyně, nesplnil, soud prvního stupně mu proto zaplacení doplatku ceny díla uložil svým rozhodnutím.
Vzhledem ke shora uvedenému není též pochyb o tom, že žalovaný porušil svůj závazek, který byl zajištěn smluvní pokutou, a že vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty. Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,5% denně z fakturované částky a byla takto požadována za dobu od 6. 11. 2001 do 8. 6. 2004. Ve vztahu k žalovanému byla řádně uplatněna dne 18. 10. 2005 a tímto dnem se též stala splatnou. Soud prvního stupně dospěl ohledně smluvní pokuty k názoru, že pohledávka, kterou tato smluvní pokuta zajišťuje, není promlčena, a přiznal proto žalobkyni smluvní pokutu v rozsahu, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, tedy ve výši 1,500.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním, jemuž odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 25. ledna 2007, č.j. 1 Cmo 288/2006-175, vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně zaplacení částky 748.137 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p. a. z této částky a ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 798.836,- Kč zamítl. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně, podle nějž nedošlo k promlčení nezaplaceného zbytku ceny za dílo, není správný. Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu a zabýval se nejprve splatností sjednaných záloh na cenu díla. Z celkem požadované částky 748.137,- Kč je 250.000,- Kč částí zálohy, kterou žalovaný neuhradil. Splatnost této zálohy byla sjednána ve smlouvě k 15. 8. 1998, když smluvní strany dohodly, že „zhotovitel má právo vystavovat objednateli zálohové faktury ve sjednaných termínech“. Právo fakturovat bylo proto vázáno jen na sjednané termíny, platební povinnost žalovaného byla spojena s „prostavěností“. Žalovaný tuto zálohu z poloviny uhradil, souhlasil proto s její výší i splatností ke dni 15. 8. 1998. Znamená to tedy, že právo žalobkyně na zaplacení zmíněných 250.000,- Kč se promlčelo 15. 8. 2002.
Pokud jde o doplatek ceny díla, vyšel soud prvního stupně z úmyslu účastníků posunout termín splatnosti a ze změny smlouvy, kterou účastníci skutečně učinili zápisem ze dne 15. 12. 1998. Podle názoru odvolacího soudu však nebyl splněn požadavek určitosti právního úkonu. V daném případě šlo o smluvní určení času – toto určení se děje v naprosté většině případů buď přímo datem nebo určitou lhůtou počítanou od konkrétního data. Nelze sice vyloučit ani případ vázání určení času pro splnění závazku na událost, o níž není známo, kdy přesně nastane, avšak to lze jen tehdy, je-li známo alespoň přibližně, kdy nastane, a především u níž je jisté, že nastane. Tak tomu ale není u poskytnutí dotace. Nezáleží na vůli účastníků smlouvy, zda bude dotace poskytnuta, nelze ani přibližně určit, kdy bude poskytnuta, ale ani to, zda vůbec bude poskytnuta. Za této situace považoval odvolací soud ujednání o změně smlouvy za neurčité, a tudíž neplatné. V platnosti zůstalo proto původní ujednání o splatnosti ceny díla – 1. 1. 1999, kdy mohlo být též právo uplatněno poprvé. Jestliže bylo uplatněno žalobou až 5. 1. 2004 , stalo se tak po uplynutí obecné čtyřleté promlčecí lhůty.
Posouzení námitky promlčení u nároku na smluvní pokutu vychází z charakteru smluvní pokuty jako akcesorického nároku. Výše tohoto nároku je vymezena v konkrétním případě jednak objektivně – prodlením dlužníka se splněním nároku věřitele, jednak subjektivně v návaznosti na to, jak byl věřitelem uplatněn. Žalobkyně uplatnila smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou doplatku ceny díla za období od 5. 11. 2001 do 8. 6. 2004, promlčen byl však nárok na doplatek dne 1. 1. 2003, resp. u částky zálohy 250.000,- Kč dne 16. 8. 2002. Žalovaná mohla podle odvolacího soudu uplatňovat smluvní pokutu pouze do okamžiku promlčení jistiny, proto jí byla odvolacím soudem přiznána smluvní pokuta z celé částky 748.137,- Kč od 5. 11. 2001 do 15. 8. 2002 a z částky 498.137,- Kč od 16. 8. 2002 do 31. 12. 2002. Celkem by představoval tento nárok žalobkyně 1, 402.328,38 Kč. Tuto částku považoval odvolací soud za nepřiměřeně a neodůvodněně vysokou (roční úhrn této sankce by činil 182,5%), užil proto svého moderačního práva a rozhodl o moderaci na sazbu 0,25 %, kterou považoval i tak za dostatečně vysokou. Změnil proto napadený rozsudek tak, že žalobkyni přiznal právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 701.164,-- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Svým dovoláním napadá pouze tu část rozsudku odvolacího soudu, v níž jí byl zamítnuta její žaloba ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 798.836,- Kč. Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že promlčením nezaniká právo. Uvádí, že je jistě správný závěr, že smluvní pokutu jako akcesorický nárok lze požadovat jen do zániku zajištěného závazku, současně však upozorňuje na to, že promlčením právo nezaniká. Promlčením zajišťovaného závazku nepřestává být ohledně tohoto nároku dlužník v prodlení, prodlení by skončilo jen zánikem závazku, k čemuž však promlčením nedochází. Dovolatelka se tedy domnívá, že odvolací soud pochybil, pokud nárok na smluvní pokutu omezil promlčením jistiny. Protože k zániku zajišťované pohledávky dosud nedošlo, nedošlo podle dovolatelky ani k zániku nároku na zaplacení smluvní pokuty tento závazek zajišťující. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací zrušil část rozsudku odvolacího soudu ve výroku I/2, která byla napadena dovoláním, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatelky po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky žalovaného uplatněné v dovolání zpochybňují správnost závěrů odvolacího soudu při hodnocení otázky dopadu promlčení hlavního obligačního závazku na závazek zajišťovací, konkrétně na povinnost platit smluvní pokutu. Dovolatelka správně připomíná, že promlčení nemá za následek zánik závazku, dále však již jeho závěry správné nejsou. Podle ust. §388 odst. 1obch. zák. promlčecí právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby. Dovolatelka si především dostatečně neuvědomila, jakou funkci plní konstrukce promlčecí lhůty. Po jejím marném uplynutí vzniká povinnému právo námitky promlčení, pokud námitku v soudním řízení vznese, nelze právo přiznat soudním rozhodnutím. Právo se mění na tzv. naturální obligaci, u níž záleží na rozhodnutí povinného, zda bude dobrovolně plnit nebo nikoli. Zánikem nároku po vznesení námitky promlčení v soudním řízení tedy zaniká i subjektivní právo věřitele, které přestává být soudně vynutitelné. Zůstává jen existující dluh, u něhož sice nic nebrání dlužníkovi v tom, aby věřiteli plnil, jde však jen o plnění dobrovolné.
Promlčení tak chrání dlužníka tím, že jej nenutí, aby po neúměrně dlouhou dobu setrvával v nejistotě, zda bude přinucen dluh zaplatit nebo nikoli. Na druhé straně však chrání i zájmy věřitele, protože jej nutí dbát zásady „vigilantibus iura scripta sunt“ a aktivně se snažit o přinucení dlužníka k úhradě dluhu i s pomocí donucení. Pokud se tak v průběhu zákonem vymezené lhůty nestalo, zůstává dluh po vznesení námitky promlčení v rovině čistě dobrovolné.
Na základě výše uvedeného lze tedy dospět k závěru, že marným uplynutím promlčecí lhůty a vznesením námitky promlčení v soudním řízení zaniká vymáhatelná povinnost dlužníka plnit dluh. spojená s možností státem garantovaného donucení. Tím končí i důsledky prodlení dlužníka. Nemůže-li být v důsledku promlčení právo na plnění soudem přiznáno, nemůže rovněž porušení tohoto promlčecího práva (resp. porušení jemu odpovídající povinnosti) založit nároky vymahatelné u soudu. I když smluvní pokuta je samostatným majetkovým nárokem, jde o akcesorický zajišťovací právní vztah ze smluvní pokuty, jehož existence je závislá na existenci platného hlavního závazkového vztahu, smluvní pokutou zajišťovaného. Dojde-li k promlčení práva z hlavního závazkového vztahu, nemůže se takový právní následek marného uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu. Zajišťovací institut charakteru smluvní pokuty nemůže proto dále dlužníka zavazovat k plnění sankcí, jestliže neexistuje vymahatelná povinnost touto sankcí zajištěná. Vymahatelné právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty tak okamžikem uplynutí promlčecí lhůty nemůže dále trvat, ovšem za předpokladu, že povinný vznesl v soudním řízení námitku promlčení. Pokud bychom připustili opak, vznikl by absurdní stav, který by zavazoval dlužníka k placení sankcí v situaci, kdy dlužník již nemá povinnost, jejíž neplnění má sankce stíhat. Odvolací soud proto posoudil vztah promlčení hlavního závazku a smluvní pokuty jako závazku akcesorického správně a dovolatelka se mýlí, pokud argumentuje, že dlužník promlčením zajišťovaného práva nepřestává být ohledně tohoto práva v naturální podobě v prodlení, a je tudíž povinen smluvní pokutu platit. Dojde-li k promlčení zajišťovaného práva, nemůže se již věřitel úspěšně domáhat splnění povinnosti ze zajišťovacího závazku (smluvní pokuty).
Jen pro vypořádání všech námitek dovolatelky poznamenává Nejvyšší soud, že příklad z odborné literatury citovaný dovolatelkou v dovolání se nevztahuje k účinkům promlčení, ale demonstruje význam a účinky prekluzivní lhůty, vztah promlčení hlavního závazku k závazku akcesorickému neřeší.
Nejvyšší soud dospěl proto v dovolacím řízení k závěru, že právní názor odvolacího soudu odpovídá platné právní úpravě, odvolací soud zjištěný skutkový stav správně podřadil příslušným právním normám, které správně vyložil i aplikoval. Posoudil proto věc z hlediska právního správně a dovolání žalovaného není důvodné, neboť dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl v souzené věci naplněn.
Za situace, kdy dovolatelka netvrdila a kdy dovolací soud z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud povinen v případě přípustného dovolání přihlížet z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2,, část věty před středníkem, o. s. ř. ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §§243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu