ECLI:CZ:NS:2001:32.CDO.2516.2000.1
sp. zn. 32 Cdo 2516/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A) R.P., a B) B. D., proti žalované C. a r. c. D. T., a.s., právní nástupkyni společnosti Č. c., a.s. h., o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 125/99, o dovolání žalobce B) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2000, čj. 7 Cmo 297/2000-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud k odvolání žalobce B) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.1.2000, čj. 33 Cm 125/99-232, uložil žalobci B) zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobce B) na připuštění dovolání. Přitom soud prvního stupně zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti všech usnesení mimořádné valné hromady Č. c., a.s. h. konané dne 29.1.1999. Zamítl také návrh na nařízení předběžného opatření.
Žalobce B) zastoupený advokátem, podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je tedy dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávný právní výklad ustanovení §82 o. s. ř., §131 a §183 obch. zák., když soud veškerá tato ustanovení využil v neprospěch žalobce, ačkoli dle názoru žalobce, zcela jasně a srozumitelně hovoří naopak v jeho prospěch. Vzhledem k tomu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Společnost Č.c. , a.s., h., se sídlem H.K., ke dni 31.7.2000 zanikla bez likvidace sloučením s obchodní společností C. a r. c. D.T., a.s., se sídlem D., která jako jediný právní nástupce převzala veškerý majetek, práva a závazky zaniklé obchodní společnosti. Tato skutečnost je zaznamenána v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Hradci Králové. Proto Nejvyšší soud jako se žalovanou dále jednal se společností C. a r.c. D. T., a. s.
Dovolání není přípustné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V tomto případě je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle ustanovení týkajících se usnesení, neboť přestože oba soudy rozhodly formou rozsudku, měly ve smyslu ustanovení §200e odst. 3 o. s. ř. rozhodnout usnesením. V případě dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238a o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejde, neboť usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, ale potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a zbývá posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu odvolání žalobce na č. l. 238 - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Otázku povahy lhůty dle §183 a §131 obch. zák. v rozhodném znění, to jest ve znění platném do 31. 12. 2000, již Nejvyšší soud řešil, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud, v rozsudku ze dne 9.5.2000, čj. 32 Cdo 4/2000-121, uveřejněném pod číslem 23/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž zde formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž lhůta pro podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle §131 obch. zák. je lhůtou hmotněprávní.
Pokud jde o námitku dovolatele týkající se výkladu ustanovení §82 o. s. ř., nemá tato námitka vztah k napadenému rozhodnutí, neboť žádný ze soudů nezpochybnil, že by řízení ve věci nebylo zahájeno, nebo že by žalobce B) nebyl účastníkem řízení.
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobce B), který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. dubna 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová