ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2560.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2560/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, proti žalovaným 1) M. Š. a 2) V. H. , zastoupenému JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, o zaplacení částky 1,393.987,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 169/1999, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2012, č. j. 9 Cmo 381/2011-397, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2012, č. j. 9 Cmo 381/2011-397, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. srpna 2011, č. j. 43 Cm 169/1999-315, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 43 Cm 169/1999-381, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1,393.987,50 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I.), a žalované zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil (první výrok), řízení zastavil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud rekapituloval dosavadní průběh řízení a vycházeje z obsahu spisu zjistil, že usnesením ze dne 15. ledna 2001, č. j. 43 Cm 169/99-54, které nabylo právní moci dne 6. února 2001, soud prvního stupně přerušil řízení. Podle obsahu odůvodnění tohoto usnesení tak učinil k návrhu účastníků s odkazem na ustanovení §110 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“ (podle právní úpravy účinné od 1. října 2008 jde o ustanovení §110 odst. 1 o. s. ř.) a §111 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud citoval ustanovení §110 a §111 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném v době vydání usnesení o přerušení řízení) a k nim uvedl, že přerušení řízení podle ustanovení §110 o. s. ř. je důsledkem dispoziční zásady, jíž je ovládáno občanskoprávní řízení sporné. Účelem přerušení řízení je poskytnout účastníkům čas a možnost, aby si své vztahy vyřešili mimosoudně, připouští-li to povaha věci. Vzhledem k tomuto účelu přerušení řízení podle ustanovení §110 o. s. ř. zákon předepisuje určitou minimální a maximální dobu, během které je možno předpokládaného účelu přerušení řízení dosáhnout. Pokud jde o účinky přerušení řízení, pak s ohledem na to, že se přerušuje vždy řízení ve věci samé, nekonají se jednání a neběží procesní lhůty. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku od právní moci rozhodnutí o přerušení řízení, soud řízení zastaví. Návrh na pokračování v řízení je podáním účastníka řízení soudu v občanském soudním řízení a jako takové musí splňovat formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §42 o. s. ř. Takové podání však není obsahem spisu. Právní předchůdkyně žalobkyně sice podáním doručeným soudu prvního stupně oznámila postoupení pohledávky a navrhla postup ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř.; takové podání však po obsahové stránce i pojmově nenaplňuje podstatu návrhu na pokračování v řízení. Rozhodl-li soud prvního stupně následně, za situace, kdy nebyl podán návrh na pokračování v řízení, ve věci samé, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí. Dojde-li k zastavení řízení, nejsou jím dotčena procesní rozhodnutí, která již nabyla právní moci. Rozhodnutí ve věci samé však nemůže nabýt právní moci a v zájmu právní jistoty musí být takové rozhodnutí zrušeno.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, aniž by se zabývala jeho přípustností a důvodností, v němž namítá, že řízení bylo přerušeno podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) již dnem 4. listopadu 1999, kdy byl prohlášen konkurs na majetek původně prvního žalovaného F. Š. Takové přerušení řízení je nutno vztáhnout na celé řízení, neboť nedošlo k vyloučení věci k samostatnému projednání ve vztahu k osobám, na jejichž majetek konkurs prohlášen nebyl. Proto nemohlo být následně řízení přerušeno podle ustanovení §110 o. s. ř. Nebylo-li řízení přerušeno podle ustanovení §110 o. s. ř., nelze je ani zastavit z důvodu shodné vůle účastníků podle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka se domnívá, že i v případě, kdyby k přerušení řízení došlo až usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. ledna 2001, č. j. 43 Cm 169/99-54, nebyl odvolací soud k rozhodnutí o zastavení řízení „příslušný“, neboť otázka pokračování v řízení již byla rozhodnuta soudem prvního stupně, který v řízení pokračoval, a tedy shledal, že jsou pro takový postup splněny zákonné podmínky, přičemž žádný z účastníků tento postup ani nijak nerozporoval. Podnětem k pokračování v řízení může být totiž i návrh podle ustanovení §107a o. s. ř., protože jeho obsahem je návrh, aby bylo v řízení pokračováno s novým účastníkem řízení.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Se zřetelem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacích námitek, jež jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitka dovolatelky, že řízení bylo přerušeno podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) ZKV prohlášením konkursu na majetek dlužníka F. Š., jenž byl původně prvním žalovaným, a proto nemohlo být následně přerušeno podle ustanovení §110 o. s. ř., není důvodná.
Podle ustáleného výkladu podávaného dovolacím soudem, vystupuje-li na straně žalovaného více osob a jde současně o samostatné společníky v rozepři (to znamená, že každý účastník jedná jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních účastníků žádný vliv) a na majetek jednoho z nich je prohlášen konkurs, dojde k přerušení řízení o nárocích, které mají být uspokojeny z majetku patřícího do konkursní podstaty, jejichž účastníkem je úpadce, ale ze zákona nedochází k přerušení řízení vůči všem žalovaným, tedy i těm, na jejichž majetek konkurs prohlášen nebyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2001, pod číslem 151, usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 253/2003 nebo rozsudek ze dne 19. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 1008/2010, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Prohlášením konkursu na majetek dlužníka se tudíž nepřerušuje řízení ve vztahu k jeho samostatným společníkům v rozepři.
V projednávané věci se prohlášením konkursu na majetek dlužníka F. Š. dne 4. listopadu 1999 přerušilo podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) ZKV, tedy ze zákona, řízení proti němu, nikoliv však řízení proti (původně) druhé žalované a třetímu žalovanému, kteří jsou žalováni jako ručitelé a na jejichž majetek konkurs prohlášen nebyl.
Podle ustanovení §110 o. s. ř. (v rozhodném znění, tj. ve znění účinném k 9. lednu 2001) jestliže to účastníci shodně navrhnou nebo jestliže se nedostaví bez předchozí omluvy k jednání anebo jestliže to alespoň jeden z účastníků navrhne a ostatní se nedostaví bez předchozí omluvy k jednání, soud řízení přeruší, jestliže se to nepříčí účelu řízení. Jde-li o řízení o rozvod, přeruší soud v těchto případech řízení vždy.
Z ustanovení §111 o. s. ř. (v rozhodném znění) vyplývá, že jestliže řízení je přerušeno, nekonají se jednání a neběží lhůty podle tohoto zákona. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu (odstavec 1). Jestliže řízení je přerušeno podle §110, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců; s výjimkou řízení o rozvod může soud na návrh pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty, jsou-li pro to závažné důvody. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví (odstavec 3).
Podle obsahu spisu byla žaloba v projednávané věci podána dne 28. května 1999 a první jednání ve věci se konalo dne 9. ledna 2001. Podle protokolu z tohoto jednání (srov. č. l. 49 spisu) žalovaná M. Š. uvedla, že na dlužníka - prvního žalovaného – F. Š. byl prohlášen konkurs a žalobkyně by se měla domáhat uhrazení dlužné částky na úpadci. Žalovaný V. H. se vyjádřil shodně. Poté žalobkyně a oba jmenovaní žalovaní navrhli přerušení řízení na dobu 6 měsíců, tj. do 31. července 2001. Soud prvního stupně na to vyhlásil usnesení, že řízení se přerušuje do 31. července 2001, a jednání bylo skončeno. Aniž by spis obsahoval jakýkoliv další návrh účastníků, soud prvního stupně vydal dne 15. ledna 2001 usnesení č. j. 43 Cm 169/99-54, v jehož záhlaví označil jako žalované pouze M. Š. (jako druhou žalovanou) a V. H. (jako třetího žalovaného), o přerušení řízení. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že účastníci při jednání s ohledem na probíhající konkurs na majetek dlužníka (prvního žalovaného) shodně navrhli řízení přerušit. Proto bylo rozhodnuto podle ustanovení §110 o. s. ř. o přerušení řízení s tím, že v řízení může být pokračováno na návrh podaný některým z účastníků po uplynutí tří měsíců a nebude-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví (§111 odst. 3 o. s. ř.). Usnesení nabylo právní moci dne 6. února 2001.
Následně je ve spise založeno (srov. č. l. 56) podání původní žalobkyně České spořitelny a.s. datované dne 2. července 2001, doručené soudu dne 26. září 2001, v němž Česká spořitelna a.s. navrhuje podle ustanovení §107a o. s. ř., aby do řízení na místo ní vstoupila Konsolidační banka Praha, s.p.ú., jako nabyvatelka pohledávky, jejíž zaplacení je předmětem sporu. O tomto návrhu soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 18. října 2001, č. j. 43 Cm 169/99-80, s odkazem na ustanovení §107a o. s. ř. tak, že připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila Česká konsolidační agentura. V odůvodnění zmínil, že zákonem č. 239/2001 Sb. byla Konsolidační banka Praha, s.p.ú. zrušena k 1. září 2001 a jejím právním nástupcem je Česká konsolidační agentura. Usnesení nabylo právní moci dne 8. listopadu 2001.
Dalším návrhem ze dne 5. srpna 2003, doručeným soudu dne 15. srpna 2003, Česká konsolidační agentura navrhla podle ustanovení §107a o. s. ř., aby na místo ní do řízení vstoupila společnost AB - REAL Plzeň, a.s., která se stala věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky. O návrhu soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 27. srpna 2003, č. j. 43 Cm 169/99-92, které nabylo právní moci dne 30. září 2003, tak, že připustil vstup uvedené společnosti do řízení na místo dosavadní žalobkyně.
Soud prvního stupně následně opakovaně žádal o podání zprávy o stavu konkursu prohlášeného na majetek původně prvního žalovaného F. Š. a poté, kdy obdržel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. července 2007, č. j. 48 K 1062/99-345, o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nařídil ve věci druhé jednání. Řízení pak pokračovalo až do vydání vyhovujícího rozsudku ze dne 1. srpna 2011, č. j. 43 Cm 169/99-315, proti němuž podali žalovaní odvolání. O tomto odvolání rozhodl odvolací soud dovoláním napadeným usnesením.
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že soud prvního stupně usnesením ze dne 15. ledna 2001, č. j. 43 Cm 169/99-54, rozhodl na návrh účastníků o přerušení řízení podle ustanovení §110 o. s. ř. a návrh na pokračování v řízení ve lhůtě určené ustanovením §111 odst. 3 o. s. ř. nebyl účastníky podán, přičemž návrh podaný původní žalobkyní podle ustanovení §107a o. s. ř., aby do řízení na její místo vstoupila nabyvatelka práva, o něž v řízení jde, po obsahové stránce ani pojmově nenaplňuje podstatu návrhu na pokračování v řízení.
K tomuto závěru je předně třeba uvést, že při jednání konaném dne 9. ledna 2001 žalobkyně a žalovaní M. Š. a V. H. shodně navrhli, aby řízení bylo přerušeno na dobu určitou, a to do 31. července 2001, přičemž tento návrh byl učiněn v souvislosti s konkursem prohlášeným na majetek dlužníka s tím, že žalobkyně by se měla domáhat uhrazení dluhu po úpadci. Je-li účelem přerušení řízení podle ustanovení §110 o. s. ř. poskytnout účastníkům časový prostor pro mimosoudní vyřešení věci, pak v dané věci účastníci svým návrhem na přerušení řízení do 31. července 2001 tento účel nesledovali, nebyli ochotni jednat o smírném vyřešení věci, ale chtěli dosáhnout toho, aby se žalobkyně pokusila dosáhnout uhrazení dluhu dlužníkem. Vydal-li následně soud prvního stupně usnesení, kterým řízení přerušil bez uvedení doby přerušení do 31. července 2001, pak jeho rozhodnutí neodpovídá rozhodnutí vyhlášenému při jednání a pro závěr, že jde přesto o písemné vyhotovení rozhodnutí vyhlášeného při jednání, svědčí to, že účastníci žádný další návrh na přerušení řízení nepodali a že bezprostředně následuje po jednání dne 9. ledna 2001.
I v situaci, kdy by usnesení o přerušení řízení ze dne 15. ledna 2001, č. j. 43 Cm 169/99-54, bylo vydáno ke shodnému návrhu účastníků, zastává dovolací soud názor, že návrh na změnu v osobě žalobkyně podaný podle ustanovení §107a o. s. ř. obsahuje i návrh na pokračování v řízení, neboť o tomto návrhu může soud rozhodnout jen tehdy, bude-li v řízení pokračovat. Podá-li žalobce takovýto návrh, vyjadřuje tím i vůli, aby v řízení bylo pokračováno, a to s jinou osobou buďto na straně žalobce nebo na straně žalovaného. Rozhodne-li soud o návrhu podaném podle ustanovení §107a o. s. ř., pokračuje v řízení, poněvadž jinak než v pokračujícím řízení nemůže o takovém návrhu rozhodnout.
Za návrh na pokračování v řízení přerušeném podle ustanovení §110 o. s. ř. lze proto považovat též podání účastníka s návrhem na úkon, který může soud učinit pouze v (pokračujícím) řízení.
Jelikož posouzení předpokladů, za nichž lze rozhodnout o zastavení řízení poté, kdy řízení bylo přerušeno podle ustanovení §110 o. s. ř., v rozhodném znění, není správné, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu