ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.262.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 262/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně STAVMONTA spol. s r.o. , se sídlem v Plzni, Hřbitovní 33, PSČ 312 00, identifikační číslo osoby 40525007, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované obci Šťáhlavy , se sídlem ve Šťáhlavech, Masarykova 169, identifikační číslo osoby 00257290, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, o 5 052 290 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 177/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. října 2010, č. j. 25 Co 329/2010-321, takto:
I. Dovolání v rozsahu směřujícím do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. října 2010, č. j. 25 Co 329/2010-321, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 51 966 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Miloslavy Wipplingerové.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení částky 5 052 290 Kč z titulu náhrady škody, která jí podle žalobních tvrzení vznikla odstoupením žalované od smlouvy uzavřené mezi účastnicemi.
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 17. května 2010, č. j. 4 C 177/2007-286, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 435 174,20 Kč (bod I. výroku), ve zbývajícím rozsahu (ohledně částky 3 617 115,80 Kč) zamítl žalobu (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi navzájem (bod III. výroku). O náhradě nákladů státu rozhodl samostatným usnesením ze dne 2. června 2010, č. j. 4 C 177/2007-292.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 5. listopadu 2001 byla mezi účastnicemi uzavřena podle zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v tehdy platném znění (dále též jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), smlouva o dílo č. 241/2001, v níž se žalobkyně zavázala provést pro žalovanou realizaci stavby IV. etapy kanalizace v obci Šťáhlavy za dohodnutou cenu 11 286 460 Kč bez daně z přidané hodnoty. Ke smlouvě byly uzavřeny dva dodatky, v nichž byly zohledněny vícepráce za 300 216 Kč a dále došlo k ponížení ceny díla o 1 930 732 Kč v důsledku omezení jeho rozsahu. Žalobkyně přerušila provádění prací v době, kdy se žalované nedostávalo finančních prostředků. V srpnu 2005 žalovaná oznámila žalobkyni, že neuvažuje o pokračování ve stavbě a stavba bude zastavena. Po provedení části díla, kdy bylo prostavěno 3 686 288 Kč, žalovaná od smlouvy odstoupila s poukazem na §356 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně, vycházeje ze znaleckého posudku, přiznal žalobkyni nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 1 435 174,20 Kč a zamítl žalobu ve zbývající části s tím, že shledal důvodnou obranu žalované, že smluvní ujednání o 10% navyšování ceny díla není v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek.
K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 1 435 174,20 Kč (výrok I.), potvrdil ho v zamítavém výroku ve věci samé (výrok II.), rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a uložil žalobkyni zaplatit náklady řízení České republice (výrok IV.).
Odvolací soud se po zopakování důkazu předmětnou smlouvou o dílo neztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, uložil-li žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 1 435 174,20 Kč z titulu ušlého zisku. Učinil tak na základě závěru, že smlouva o dílo č. 241/2001 ze dne 5. listopadu 2001 odporuje kogentním ustanovením zákona č. 199/1994 Sb., a proto je neplatná. K tomuto posouzení dospěl na základě zjištění, že smlouva neobsahuje ve smyslu §40 odst. 2 cit. zákona ustanovení o tom, že nabídková cena uchazeče je stanovena jako cena nejvýše přípustná a že může být překročena pouze za podmínek stanovených zadavatelem při vyhlášení veřejné soutěže. V této souvislosti akcentoval, že kromě tohoto nedostatku je ohledně stanovení ceny předpokládáno ve smlouvě její možné navyšování, aniž by bylo v době uzavření smlouvy zřejmé, v jakém rozsahu bude takto cena zvýšena. Podle posouzení odvolacího soudu neobsahuje článek III. smlouvy ujednání o sankci, jak tvrdila žalobkyně, nýbrž cenové ujednání, které popírá samotný smysl uvedeného zákona, jímž je získání co nejnižší ceny. Odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva o dílo je jako celek neplatná, a to jak z důvodu neplatnosti cenového ujednání, které je ve smyslu §536 obch. zák. podstatnou částí smlouvy o dílo, tak i pro rozpor smlouvy s ustanovením §40 ve spojení s §70 zákona č. 199/1994 Sb. Podle názoru odvolacího soudu by žalobkyni nevznikl nárok uplatňovaný s poukazem na §356 a 357 obch. zák. ani v případě platně uzavřené smlouvy, neboť ve skutečnosti označené žalovanou, že bude kanalizaci budovat v rámci sdružení prostředků jiným způsobem, nelze spatřovat zmaření základního účelu smlouvy po jejím uzavření ve smyslu ustanovení §356 odst. 1 obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a druhého výroku napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že absence ustanovení o tom, že nabídková cena uchazeče je stanovena jako cena nejvýše přípustná, způsobuje neplatnost celé smlouvy. Rovněž tak oponuje jeho závěru, že neplatnost smlouvy způsobuje ujednání v jejím článku III., podle něhož „pro případ, že objednatel nebude disponovat finančními prostředky na provedení díla v roce 2002, bude postup výstavby etapizován dle jednotlivých oddílů (viz příloha č. 1) a tyto práce budou prováděny za souhrnné ceny jednotlivých etap navýšené o 10 % celkové ceny za každý započatý rok.“
Dovolatelka tvrdí, že předmětná smlouva neobsahuje žádné ujednání, z něhož by vyplývalo, že při jejím uzavření došlo k překročení její nabídkové ceny. Citované ustanovení smlouvy není podle jejího mínění cenovým ujednáním, nýbrž ujednáním sankčním, na základě něhož vznikla žalované povinnost uhradit jí sjednanou sankci za každý započatý rok prodlení s dokončením díla z důvodů ležících na straně žalované. V této souvislosti dále uvádí, že citované sankční ujednání bylo do smlouvy doplněno na návrh žalované, která si byla vědoma problémů s financováním dřívějších etap kanalizace, s nimiž zřejmě počítala i při realizaci předmětné zakázky. Pokud by byla sjednána fixní cena díla, vedly by případné problémy žalované s financováním ceny díla a s tím spojené odložení realizace zakázky k finanční ztrátě žalobkyně. Podle přesvědčení dovolatelky zmíněné ujednání smlouvy zákonu o zadávání veřejných zakázek neodporuje, a tudíž není neplatné. Současně se domnívá, že ani jeho případná neplatnost by nezpůsobovala neplatnost celé smlouvy, neboť jde o ujednání, které je oddělitelné od ostatních částí smlouvy a není její podstatnou částí.
Dovolatelka rovněž oponuje odvolacímu soudu, naznačuje-li v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobkyně jako podnikatelka je odpovědná za neplatnost smlouvy. Uvádí, že pokud žalovaná učinila výzvu k podání nabídky zájemcům o veřejnou zakázku, odpovídá jako zadavatelka za to, že smlouva s vybraným uchazečem byla uzavřena v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Je-li proto smlouva na veřejnou zakázku neplatná podle §70 cit. zákona, odpovídá zadavatelka vybranému uchazeči za škodu způsobenou tím, že porušila povinnost uzavřít smlouvu s cit. zákonem v souladu. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že i v případě neplatnosti smlouvy podle §70 cit. zákona bylo třeba posoudit uplatněný nárok jako důvodný, neboť žalovanou by stíhala odpovědnost za škodu ve formě ušlého zisku vzniklou žalobkyni tím, že s ní žalovaná uzavřela smlouvu v rozporu se zákonem o zadávání veřejných zakázek.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její nároky uplatňované s poukazem na §356 a 357 obch. zák. by nebyly dány ani v případě platně uzavřené smlouvy. V této souvislosti mu vytýká, že jeho závěr o neexistenci skutečnosti, která by znamenala zmaření základního účelu smlouvy po jejím uzavření, nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje. Ve shodě s ním zastává názor, že předmětná smlouva o dílo je neplatná, neboť obsahuje navyšování ceny díla v rozporu s §40 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek. Poukazuje na to, že konečné znění smlouvy vypracovala žalobkyně, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 74/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (popř. dále jen R 74/2011) formuloval a odůvodnil právní závěr, že smlouva, v níž byly podmínky změny nabídkové ceny uchazeče sjednány v rozporu s podmínkami stanovenými zadavatelem při vyhlášení obchodní veřejné soutěže podle zákona č. 199/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je absolutně neplatná v plném rozsahu. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí vyšel z povinnosti zadavatele dle §40 odst. 1 cit. zákona uzavřít smlouvu s uchazečem, jehož nabídka byla vybrána jako nejvhodnější, jakož i zejména z jeho kogentního ustanovení §40 odst. 2, podle něhož musí uzavřená smlouva obsahovat ustanovení, kterým je nabídková cena uchazeče stanovena jako cena nejvýše přípustná, kterou je možné překročit jen za podmínek stanovených zadavatelem při vyhlášení soutěže. Z uvedeného dovodil, že ujednání o nejvýše přípustné ceně, kterou lze překročit jen za podmínek stanovených v zadávací dokumentaci, je podstatnou částí smlouvy uzavřené s uchazečem, který předložil nejvhodnější nabídku. Nastala-li proto situace, že ustanovení o překročení nabídkové ceny ve smlouvě bylo sjednáno v rozporu s podmínkami uvedenými zadavatelem při vyhlášení soutěže, uplatní se ustanovení §70 cit. zákona o neplatnosti smlouvy na veřejnou zakázku, která byla uzavřená v rozporu s tímto zákonem. Nejvyšší soud se ve zmíněném judikátu zabýval i otázkou, zda ustanovení o zvýšení nabídkové ceny je ve smyslu §41 občanského zákoníku ustanovením, které by bylo od smlouvy oddělitelné a jehož platnost by se mohla posuzovat samostatně. Pokud by tomu tak bylo, zůstala by smlouva jako celek platná a neplatným by bylo shledáno pouze ujednání o podmínkách zvýšení nabídkové ceny. Při posuzování vytčené otázky vyšel ze smyslu cit. zákona, za který označil realizaci veřejné zakázky za rovných podmínek stanovených při vyhlášení veřejné soutěže a uveřejněných v zadávací dokumentaci. Z toho dovodil, že ve smlouvě s vybraným uchazečem nelze sjednat podmínky jiné, než které odpovídají zadávací dokumentaci. Ustanovení o nabídkové ceně a jejím možném překročení je podle Nejvyššího soudu ustanovením tak zásadní povahy v celé veřejné zakázce, že jej nelze od zbytku smlouvy oddělit, když výše nabídkové ceny je základním hodnotícím kritériem při výběru dodavatele. Přistoupit na opačný názor by znamenalo popření již uvedeného účelu a smyslu cit. zákona. Nejvyšší soud proto přijal závěr, že případné smluvní ujednání o možném zvýšení nabídkové ceny, které se odchyluje od znění zadávací dokumentace, nemá za následek částečnou neplatnost smlouvy, nýbrž je nutné celou smlouvu posoudit jako neplatnou podle §70 cit. zákona. Tuto neplatnost přitom považuje za absolutní, neboť nelze dovodit, že by neplatnost smlouvy podle uvedeného ustanovení byla ve smyslu §267 odst. 1 obch. zák. stanovena pouze na ochranu některého účastníka.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud svůj závěr o neplatnosti smlouvy o dílo podle §70 zák. č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění, založil na dvou skutečnostech – jednak na neplatnosti cenového ujednání v článku III. smlouvy, a dále na rozporu s ustanovením §40 odst. 2 cit. zákona. Ve světle právních závěrů vyjádřených v R 74/2011, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani v souzené věci, by každá z těchto skutečností samostatně vedla k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy. Zpochybňovala-li dovolatelka proto existenci pouze jedné z těchto skutečností (odvolacím soudem dovozenou neplatnost cenového ujednání v článku III. smlouvy), nemohla tím nic změnit na správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Navíc nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že předmětné ujednání v článku III. smlouvy, podle něhož „pro případ, že objednatel nebude disponovat finančními prostředky na provedení díla v roce 2002, bude postup výstavby etapizován dle jednotlivých oddílů (viz příloha č. 1) a tyto práce budou prováděny za souhrnné ceny jednotlivých etap navýšené o 10 % celkové ceny za každý započatý rok“, není ujednáním cenovým, ale sankčním, neboť se výslovně týká pouze ceny díla, aniž vymezuje 10% navýšení ceny díla za každý započatý rok jako jakoukoli sankci. Ze stejného důvodu ani nemůže obstát dovolatelčina námitka o částečné neplatnosti tohoto ujednání, a to rovněž z příčin vysvětlených v R 74/2011.
Za této právní situace, spočívající v závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o dílo, by bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda byly splněny předpoklady pro nárok na náhradu škody dle §356 a 357 obch. zák.
Konečně neobstojí ani kritika dovolatelky, že soudy měly žalobní nárok posoudit jako škodu vzniklou dovolatelce žalovanou (zadavatelkou) tím, že zadavatelka porušila povinnost uzavřít smlouvu, která by byla v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Z obsahu dovolání se podává, že žalobního nároku na náhradu škody se dovolatelka domáhala z titulu ustanovení §357 obch. zák., podle něhož „strana, která odstoupila od smlouvy podle §356, je povinna nahradit druhé straně škodu, která jí vznikne odstoupením od smlouvy. Pro účinky odstoupení od smlouvy platí přiměřeně §351“, čemuž v žalobě přizpůsobila svá skutková tvrzení. Měla-li dovolatelka v rámci této námitky na mysli alternativu, že škoda jí vznikla jako následek toho, že žalovaná způsobila neplatnost právního úkonu, pak jde o případ podřaditelný pod ustanovení §268 obch. zák., podle něhož „kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§373 a násl.).“ Z cit. dikce §268 obch. zák. nepochybně vyplývá, že skutkový základ nároku dle tohoto ustanovení je zcela odlišný od skutkového základu nároku dle §357 obch. zák., a tudíž žalobní skutková tvrzení nepostačovala pro to, aby soud mohl žalobní nárok posoudit (bez příslušné změny žaloby spočívající v uvedení jiných skutkových tvrzení) podle §268 obch. zák.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že správnost napadeného rozhodnutí v jeho měnícím výroku ve věci samé se dovolatelce uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit nepodařilo. Za situace, kdy Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Oproti očekávání dovolatelky není její dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek ve druhém výroku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí první ve věci) rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé, neboť odvolací soud – jak bylo zdůvodněno výše – řešil dovolatelkou vytčené otázky v souladu s právními závěry formulovanými v R 74/2011.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná (její dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto), a proto je povinna nahradit žalované náklady jejího právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 43 005 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 8 661 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu