ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2805.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 2805/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Sberbank CZ, a.s. , se sídlem v Praze 4-Nuslích, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo 25 08 33 25, zastoupené Mgr. Alešem Vymazalem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, proti žalovaným 1) ProSilva a.s. v likvidaci , se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 21/1986, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 63 90 66 60, 2) Ing. P. M. , zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21 a 3) Ing. J. S. , zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o zaplacení částky 2,205.779,26 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 209/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 22 Co 3131/2005-241, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 22 Co 3131/2005-241, v části výroku, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované 1) k náhradě nákladů řízení, se odmítá .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 22 Co 3131/2005-241, v rozsahu měnícího výroku ve věci samé ve vztahu k žalované 1), se zamítá.
III. Žalobkyně a žalovaná 1) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 24 C 209/2004-74, uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni částku 2,205.779,26 EUR s 10% úrokem od 5. ledna 2000 do 30. září 2003 a s 18% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení (výrok I.), žalovaným 2) a 3) uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 2,062.327,16 EUR s 10% úrokem od 5. ledna 2000 do 30. září 2003 a s 18% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení s tím, že plněním kteréhokoliv ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost zbývajících dvou žalovaných (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání všech žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalované 1) uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,327.536,78 EUR s 10% úrokem od 22. dubna 2001 do 30. září 2003 a s 18% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení, dále žalovaným 2) a 3) uloženo zaplatit částku 1,184.084,68 EUR s 10% úrokem od 22. dubna 2001 do 30. září 2003 a s 18% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení, ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni dalších 878.242,48 EUR s 10% úrokem od 5. ledna 2000 do 30. září 2003 a s 18% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení, a žalovaná 1) byla povinna zaplatit 10% úrok od 5. ledna 2000 do 21. dubna 2001 z částky 1,327.536,78 EUR a žalovaní 2) a 3) byli povinni zaplatit 10% úrok od 5. ledna 2000 do 21. dubna 2001 z částky 1,184.084,68 EUR, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, podle nichž předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou 1) dne 7. srpna 1996 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a poskytla jí úvěr ve výši 24,000.000,- Kč ATS, žalovaná 1) se zavázala úvěr splácet v pravidelných čtvrtletních splátkách, přičemž první splátka měla být uhrazena 30. září 1996 a poslední 30. srpna 2002. Splnění závazku žalované 1) bylo zajištěno - mimo jiné - ručením žalovaného 2) a 3) založeným smlouvami o ručení z 13. srpna 1996 podle ustanovení §303 a násl. obch. zák. Dodatky č. 1 a 2 z 25. listopadu 1997 ke smlouvě o úvěru došlo k rozdělení pohledávky ze smlouvy o úvěru na dvě části, přičemž pouze ta část pohledávky, jež je vedena na úvěrovém účtu č. 060299 a servisním účtu č. 8010105021, je předmětem sporu. Přípisem z 1. listopadu 1999 žalobkyně podle čl. 13 písm. d) smlouvy o úvěru prohlásila celou zbývající část úvěru za splatnou, neboť žalovaná 1) úvěr řádně nesplácela. Ke dni zesplatnění závazku byla žalovaná 1) v prodlení se splátkami ve výši 12,084.880,- ATS, přičemž platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2001, č. j. 13 Cm 37/2000-14, bylo žalovanému 2) a 3) uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,973.944,- ATS s příslušenstvím. Od roku 2002 žalobkyně eviduje pohledávku v měně EUR.
Stěžejní otázkou, kterou se odvolací soud zabýval a kterou posoudil odlišně od soudu prvního stupně, bylo promlčení uplatněné pohledávky. Dovodil, že jsou-li v době „zesplatnění“ celého zbytku dluhu některá dílčí plnění již promlčena, nelze ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. vykládat tak, že „zesplatněním“ zbytku dluhu tato dílčí plnění přestala být promlčena a ve vztahu k nim začala plynout promlčecí doba jiná, „nová“. Ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obch. zák. je nutné ve spojení s větou první téhož ustanovení vyložit tak, že běží „nová“ promlčecí doba ve vztahu k té části celého nesplněného závazku, ohledně níž promlčecí doba dílčích plnění ještě plynout nezačala. Ke dni „zesplatnění“ celého zbytku dluhu byla první žalovaná v prodlení s úvěrovými splátkami ve výši 12,084.880,- ATS (878.242,48 EUR). V situaci, kdy tato částka narůstala postupně neplněním dílčích splátek, a kdy poslední splátka před „zesplatněním“ byla splatná 30. září 1999 (další splátka byla splatná 30. prosince 1999), je částka 878.242,48 EUR promlčena, neboť byla uplatněna po uplynutí čtyřleté promlčecí doby. Úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní podobu, nelze tedy ani analogicky použít ustanovení §110 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jež odkazuje na ustanovení §565 obč. zák.
Žalobkyni vznikl nárok na zaplacení zbytku dluhu až okamžikem, kdy uplatnila své právo vyplývající z čl. 13 písm. d) smlouvy o úvěru (1. listopad 1999) a učinila splatnou celou zbývající část úvěru. Teprve od doby „zesplatnění“ začala běžet k této části dluhu čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení §397 obch. zák. Byla-li žaloba podána 8. října 2003, nedošlo k promlčení „zesplatněné“ části celkového dluhu.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou stavení promlčecí doby podle ustanovení §402 a §404 obch. zák. Námitku žalobkyně, že došlo ke stavení promlčecí doby, protože notářským zápisem z 18. září 2000 prohlásila podle ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (v rozhodném znění), že má vůči žalované 1) coby zástavní dlužnici splatnou pohledávku, a učinila úkony k realizaci zástavy ve veřejné dražbě, nepovažoval za důvodnou s tím, že tento úkon sice splňuje zákonnou podmínku „jakéhokoli právního úkonu“, ale nikoliv již podmínku souvislosti tohoto právního úkonu se soudním řízením. Pokud by totiž zákonodárce stavení promlčecí doby spojoval s jakýmkoli právním úkonem souvisejícím s jakýmkoli řízením, pak by nebyl důvod ke zvláštní úpravě stavení promlčecí doby při zahájení rozhodčího řízení (§403 obch. zák.).
K výhradě, že došlo ke stavení promlčecí doby, když žalovaná 1) podala 11. ledna 2001 u Okresního soudu v Benešově návrh na určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě podle ustanovení §166 obč. zák. a žalobkyně v tomto řízení uplatnila vzájemný návrh, jímž se domáhá soudního prodeje zástavy podle ustanovení §200y a násl. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uvedl, že žalobkyně tímto postupem „rozšířila“ okruh zákonných forem realizace zástavy. V již zahájeném řízení tedy žalobkyně neuplatnila vzájemnou žalobou žádné právo ve formě protinároku vůči uplatněnému právu, navíc za podmínky vzájemné hmotněprávní provázanosti tak, jak předpokládá ustanovení §404 obch. zák.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a žaloba zamítnuta, a výslovně též proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovolatelka opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo ke stavení promlčecí doby podle §402 obch. zák., přistoupila-li k realizaci zástavního práva formou veřejné dražby. Namítá, že odvolací soud sice považuje veřejnou dražbu za druh řízení, v němž uplatnila své právo, avšak nespojuje zahájení řízení o veřejné dražbě s účinky stavení promlčecí doby. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se dostatečně nevypořádal s otázkou stavení promlčecí doby podle §404 obch. zák., když ani nevyčkal rozhodnutí Okresního soudu v Benešově o přípustnosti vzájemného návrhu, který podala v řízení zahájeném návrhem žalované 1) na určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v tomto řízení žalobkyně neuplatňuje žádné právo ve formě protinároku vůči proti ní uplatněnému právu. Podle §404 odst. 1 obch. zák. se nárok i protinárok musejí vztahovat k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání. V řízení jde o nároky ze zástavní smlouvy a smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou; podmínka je proto splněna a promlčecí doba přestala běžet podle §404 odst. 1 obch. zák. dnem podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, tj. 11. ledna 2001. Za nesprávné považuje i rozhodnutí o nákladech řízení. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O dovolání žalobkyně ve vztahu k žalovaným 2) a 3) již Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 32 Cdo 3762/2007-294. O dovolání žalobkyně ve vztahu k žalované 1) nebylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, neboť v průběhu řízení Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. ledna 2007, č. j. 12 K 16/2007-51, prohlásil na majetek společnosti ProSilva a.s. v likvidaci konkurs. Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění do 31. prosince 2007), bylo řízení o dovolání ve vztahu k žalované 1) přerušeno. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2012, č. j. 12 K 16/2007-462, byl konkurs na majetek žalované 1) zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. listopadu 2012 a dovolání žalobkyně bylo poté soudem prvního stupně opětovně předloženo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí ve vztahu k této žalované.
S přihlédnutím k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení ve vztahu k žalované 1) Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. Učinil tak proto, že tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobkyně přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. Nejvyšší soud již v této věci, jak bylo výše zmíněno, rozhodl rozsudkem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 32 Cdo 3762/2007-294, ve vztahu k žalovaným 2) a 3) [přičemž ústavní stížnost podaná proti tomuto rozsudku byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 6. května 2010, sp. zn. II. ÚS 95/10], a nemá důvod se od svých závěrů odchýlit ani při rozhodnutí o dovolání žalobkyně ve vztahu k žalované 1).
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 13/2006 uzavřel, že za úkon považovaný podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení ve smyslu ustanovení §402 obch. zák. je třeba považovat návrh, resp. žalobu, jímž je zahájeno nalézací řízení. Ke stejnému závěru se přihlásil i v rozhodnutí ze dne 26. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003. Závěr odvolacího soudu o tom, že zahájením řízení o prodeji zástavy ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nedošlo podle ustanovení §402 obch. zák. ke stavení běhu promlčecí doby, je proto správný.
Nejvyšší soud považuje za správný i závěr, podle něhož ke stavení běhu promlčecí doby nedošlo ani podle ustanovení §404 obch. zák., podala-li dovolatelka vzájemný návrh v podobě návrhu na soudní prodej zástavy podle ustanovení §200y o. s. ř. v řízení zahájeném k návrhu žalované 1) na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podle ustanovení §166 obč. zák. V projednávané věci je předmětem sporu zaplacení peněžité částky ze smlouvy o úvěru a z ručitelských závazků, nikoliv nároky ze zástavní smlouvy, jíž se týká řízení zahájené návrhem na určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Nejde tak o totožnost smlouvy ani závislé smlouvy ve smyslu ustanovení §404 obch. zák.
V průběhu dovolacího řízení společnost Volksbank CZ, a. s. změnila svou obchodní firmu ke dni 28. února 2013 na Sberbank CZ, a.s. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované 1) podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu