ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.2852.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2852/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované obci H., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 19 C 39/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2004 č. j. 8 Co 246/2004-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, rozsudkem ze dne 7. listopadu 2003 č. j. 19 C 39/2003-75, ve znění opravného usnesení ze dne 23. února 2004 č. j. 19 C 39/2003-92, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku pod bodem I rozsudku, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem budovy na stavební parcele p. č. 106 a pozemku stavební p. č. 106 v k.ú. a obci H., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že v části žaloby týkající se určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalované je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť rozsudek o určení vlastnictví je podkladem pro zápis vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí. V případě určení vlastnictví k vodovodnímu řadu je naléhavý právní zájem na určovací žalobě odůvodněn potřebou odstranění právní nejistoty v otázce vlastnictví k tomuto vodovodnímu řadu, když oba účastníci řízení si činí nárok na vlastnictví této věci na základě stejné právní skutečnosti. Odstranění nejistoty v otázce vlastnictví vodovodního řadu je předpokladem k řádnému uplatnění práv vlastníka a hospodaření s touto věcí, což potvrzuje i tvrzení žalované, podle které žalovaná připravuje rekonstrukci sporného vodovodního řadu, která musela být z důvodu sporu o vlastnictví věci odložena do vyřešení této otázky. Soud prvního stupně zjistil, že rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 17. 6. 1994 č. j. 109/94-320 bylo na základě návrhu privatizačního projektu rozhodnuto o privatizaci části Státního zemědělského podniku H., státního podniku, a to jednak metodou bezúplatného převodu týkajícího se jednotky vymezené jako obytné domy č. p. 187, 469, 479, 480, 503 v H. v hodnotě majetku 662 000 Kč nabyvateli obci H., jednak metodou veřejné dražby podle zákona č. 92/1991 Sb. týkající se jednotky označené jako část majetku SZP H. v hodnotě majetku 23 443 000 Kč. Podle projektu, který byl podkladem pro vydání rozhodnutí o privatizaci SZP H., byl vymezen k privatizaci celkový majetek v hodnotě 24 105 000 Kč. Z toho byl k privatizaci formou dražby určen majetek v hodnotě 23 443 000 Kč (hodnota pozemků činila 636 000 Kč). Součástí formuláře 4A týkajícího se vymezení jednotky privatizované formou veřejné dražby je příloha č. 6, 7 obsahující seznam staveb a pozemků určených k privatizaci, mezi kterými jsou uvedeny i stavební p. č. 787, stavební p. č. 788, stavební p. č. 789 včetně staveb na těchto parcelách stojících, nikoli však budova se stavební p. č. 106. Dále byly vymezeny samostatně privatizované jednotky formou přímého prodeje předem určeným osobám (uživatelům nemovitostí), a to rodinný dům č. p. 187 v hodnotě 96 000 Kč, rodinný dům č. p. 469 v hodnotě 354 000 Kč, rodinný dům č. p. 479 – byt 2+1 v hodnotě 33 000 Kč, rodinný dům č. p. 479 – byt 2+1 v hodnotě 33 000 Kč, rodinný dům č. p. 503 – byt 3+1 v hodnotě 113 000 Kč a rodinný dům 480 – byt 2+1 v hodnotě 33 000 Kč, přičemž celková hodnota samostatně provozovaných jednotek formou přímého prodeje činila 662 000 Kč. Majetek nadále státní byl vymezen v hodnotě 1 518 000 Kč (meliorace a odvodnění pozemků), majetek k pokrytí restitučních nároků byl vymezen v hodnotě 152 000 Kč. Jako samostatně privatizovaná jednotka představovaná rodinným domem č. p. 187 byly ve formuláři 4C vymezeny rodinný dům č. p. 187 pod inventárním číslem 007693 a hospodářská budova pod inventárním číslem 007694 v celkové hodnotě 96 000 Kč, včetně stavebních parcel č. 105 a 106. Další jednotky privatizované formou přímého prodeje byly vymezeny jako dům č. p. 489 se stavební p. č. 723, dům č. p. 479 se stavební p. č. 744, dům č. p. 503 se stavební p. č. 770, dům č. p. 480 se stavební p. č. 744. Celková hodnota rodinných domů včetně pozemků určených ve formuláři 4C k privatizaci přímým prodejem předem vybraným subjektům byla stanovena na částku 662 000 Kč. Smlouvou ze dne 29. 9. 1994 č. 839/94 převedl Pozemkový fond ČR do vlastnictví žalované na základě rozhodnutí o privatizaci vydaného MSNMP ČR ze dne 17. 6. 1994 č. j. 1090994/320 a aktualizovaného privatizačního projektu č. 40.103 část Státního zemědělského podniku H. označenou jako obytné domy č. p. 187, 469, 480 a 503 v H., přičemž soupis nemovitostí tvořil nedílnou součást smlouvy. Předmětem převodu byly mimo jiné budovy na stavební p. č. 106, stavební p. č. 787, stavební p. č. 788, stavební p. č. 789 včetně citovaných pozemků. Ze zápisu o předání a převzetí věcí podle smlouvy č. 839/94 sepsaného dne 26. 10. 1994, včetně přílohy zápisu označené jako inventarizační zápis inventarizační komise (bodu 16), soud zjistil, že součástí převodu je rovněž vodovod v katastru obce H. o délce asi 1 200 m. Žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník budov na stavební parcele č. 787, 788, 789 a 106 včetně těchto pozemků. Žalobkyně dne 26. 5. 1995 vydražila udělením příklepu ve veřejné dražbě č. 40103-1001-26 samostatně privatizovanou jednotku pod č. 40103-1001-26, představující část majetku Státního zemědělského podniku H.. Předmětem dražby byl majetek v celkové hodnotě 20 347 000 Kč, z toho investiční majetek celkem ve výši 19 680 000 Kč, budovy a stavby v hodnotě 17 336 000 Kč a pozemky v hodnotě 636 000 Kč, přičemž soupis nemovitostí tvořící přílohu aukční karty dražby neobsahoval budovy na stavebních p. č. 787, 788, 789 a 106 včetně těchto pozemků. Vodovodní řad, který je předmětem žaloby, byl předmětem privatizace jako majetek SZP H., přičemž je umístěn na pozemcích uvedených v petitu žaloby. Jedná se o jediný vodovod v obci H., vyjma vodovodu v pastevním areálu na p. č. 1203/2 v k. ú. H. (tento byl vydražen žalobkyní v rámci jednotky č. 1001). Soud prvního stupně vyšel z §12 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 5. 12. 1994, podle něhož může být majetek Fondu národního majetku České republiky použit v souladu s rozhodnutím o privatizaci. Smlouvu o bezúplatném převodu na žalovanou v části týkající se převodu budov se stavební parcelou č. 787, 788, 789 a vodovodního řadu posoudil podle §39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, a to s ustanoveními §5 a §12 zákona č. 92/1991 Sb., neboť byla uzavřena v rozporu s rozhodnutím o privatizaci. Za použití logické úvahy „vyloučením“ dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se stala příklepem v dražbě, jejímž předmětem byla část privatizovaného podniku označená jako jednotka č. 1001 vyjma jednotky č. 6001 s taxativně vymezeným majetkem, představovaným domem č. p. 187 se stavební p. č. 105 a budovou se stavební p. č. 106, domem č. p. 469 se stavební p. č. 723, domem č. p. 479 se stavební p. č. 744 (2 bytové jednotky), domem č. p. 503 se stavební p. č. 770, domem č. p. 480 se stavební p. č. 744, majetkem ponechaným ve vlastnictví státu a majetkem k vypořádání restitučních nároků, takže dražená jednotka č. 1001 zahrnovala i budovy se stavebními pozemky p. č. 787, 788, 789 a vodovodní řad na pozemcích specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Soupis nemovitostí, uvedený v příloze aukční karty dražby, která citované stavební parcely postrádala, považoval soud prvního stupně za nerozhodný pro určení majetku nabytého do vlastnictví žalobkyně příklepem v dražbě, neboť za určující pro stanovení majetku, který byl předmětem dražby, považoval majetek vymezený v návrhu privatizačního projektu, který byl podkladem pro rozhodnutí o privatizaci. Žalobu ohledně budovy se stavební p. č. 106 v katastrálním území H. soud zamítl, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaná je vlastnicí těchto nemovitostí na základě smlouvy o bezúplatném převodu č. 839/4 ze dne 29. 9. 1994 uzavřené v předmětné části v souladu s rozhodnutím o privatizaci SZP H., když tyto nemovitosti byly od počátku součástí privatizované jednotky č. 6001.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. července 2004 č. j. 8 Co 246/2004-102 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žaloba na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry ohledně naléhavosti právního zájmu na určení vlastnictví budovy na stavební parcele č. 787, budovy na st. p. č. 788, budovy na st. p. č. 789 a pozemku st. p. č. 787, 788 a 789 v k. ú a obci H.. Právní závěry soudu prvního stupně ohledně vlastnictví budov se stavební parcelou p. č. 787, 788 a 789 v kat. úz. a obci H. však nepřijal. Žalovaná nabyla vlastnictví privatizovaného majetku ve veřejné dražbě, jde tedy o právní titul spočívající ve smyslu §132 odst. 1 ObčZ ve smlouvě uzavřené příklepem licitátora, přičemž předmětem této smlouvy byl pouze majetek, který byl předmětem dražby, tj. který byl sepsán a nabídnut v dražbě, tzn. uveden v aukční kartě a poté označen v předávacím protokolu. Uvedené nemovitosti však nebyly předmětem dražby a nebyly uvedeny ani v předávacím protokolu, a proto žalobkyně nemohla podle závěru odvolacího soudu nabýt jejich vlastnictví. Skutečnost, že mělo dojít k vydražení podle rozhodnutí o privatizaci, je podle názoru odvolacího soudu nerozhodná a nemůže nic změnit na tom, že k vydražení nedošlo. V řízení nebyla doložena žádná jiná skutečnost, která je podle občanského zákoníku právním důvodem nabytí vlastnictví, a na tomto závěru nemůže nic změnit ani absolutní neplatnost smlouvy o bezúplatném převodu v části týkající se převodu budov se stavební parcelou č. 787, 788 a 789 podle §39 ObčZ pro rozpor s §5 a §12 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. Ohledně určení vlastnictví k vodovodnímu řadu neshledal odvolací soud prokázání naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví, neboť samotná nejistota v právních vztazích bez tvrzení ostatních rozhodných skutečností není podle jeho závěru důvodem pro podání určovací žaloby. I kdyby však byl shledán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k vodovodnímu řadu, žalobkyně neprokázala, že vodovodní řad vydražila, nemohla se proto stát jeho vlastníkem ze stejných důvodů jako u budov na pozemcích p. č. 787, 788 a 789 a těchto pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že skutkově není sporu o tom, že předmětné nemovitosti byly v platně schváleném privatizačním projektu určeny k privatizaci formou veřejné dražby. Ke změně takto schváleného privatizačního projektu zákonem stanoveným způsobem až do dražby nedošlo. Žalobkyně přitom nemůže zpochybňovat ani fakt, že ještě před dražbou smlouvou č. 839/94 z 29. 9. 1994 převedl Pozemkový fond ČR sporné nemovitosti do vlastnictví žalované a v důsledku toho nebyly uvedeny v aukční kartě a v předávacím protokolu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje především v jeho právním názoru, že ve veřejné dražbě přechází vlastnické právo jenom k věcem, které byly sepsány a nabídnuty v dražbě, uvedeny v aukční kartě a poté označeny v předávacím protokolu. Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru dovolatelky ani neobsahuje odůvodnění, proč má být pro posouzení, co bylo předmětem právního úkonu představujícího z hlediska hmotného práva nabídku prodeje, rozhodující právě aukční karta. Ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. odkazuje pro prodej ve veřejné dražbě na přiměřené použití zvláštního předpisu, jímž byl v rozhodné době zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, z něhož lze dovodit pouze povinnost subjektu realizujícího dražbu vyhotovit seznamy provozních jednotek. Dovolatelka je přesvědčena, že k prodeji jí byly nabídnuty platně schváleným privatizačním projektem kromě jiného i všechny sporné nemovitosti, tato nabídka zůstala platná i v době dražby a dovolatelka ji jako vydražitelka přijala ke dni 26. 5. 1995, kdy došlo k uzavření smlouvy podle §13 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. a §43c a §44 odst. 1 ObčZ. Podle názoru dovolatelky neobstojí ani poukaz na §19 odst. 1 a odst. 3 a §20 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. Pokud tato ustanovení hovoří o majetku nabytém dražbou, používají termínu „privatizovaný majetek“, pod nějž však nelze logicky podřadit majetek uváděný např. v aukční kartě, ale majetek zahrnující všechny věci, o nichž bylo zákonem předvídaným způsobem příslušným orgánem rozhodnuto, že je určen k privatizaci prodejem ve veřejné dražbě, a to bez ohledu na to, zda organizátor veřejné dražby neuvedl v seznamu privatizované jednotky nějakou část z této jednotky. Předávací protokol pak byl pouze deklarováním předání a převzetí věcí – i kdyby sepsán nebyl, nic by se nezměnilo na převodu vlastnického práva k privatizovanému majetku podle §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. na nabyvatele. Jako nesprávný hodnotí dovolatelka i právní závěr odvolacího soudu ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nejistota v právních vztazích mezi účastníky řízení je dána již tím, že se obě účastnice řízení pokládají za vlastnici vodovodního řadu, žalobkyně jako úspěšná vydražitelka ve veřejné dražbě, žalovaná se pokládá za vlastníka celého vodovodního řadu v obci H., a to na základě smlouvy o převodu podniku z 29. 9. 1994. Tyto skutečnosti nejsou mezi účastnicemi sporné, a proto nebylo podle názoru dovolatelky nutno nabízet další důkazy k prokázání podmínek podle §80 písm. c) o. s. ř.; to plyne i z dalších tvrzení, že vodovod je uveden v zápisu o předání a převzetí majetku mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovanou, přičemž slouží k zásobování hospodářského komplexu dovolatelky. Vodovod není obhospodařován a žalovaná pozdržela jeho rekonstrukci s ohledem na probíhající soudní řízení. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu, které považuje za skutkově a právně správné. Vyjádřila svůj shodný názor, že vlastnické právo mohlo na dovolatelku přejít jen k tomu privatizovanému majetku, který byl prokazatelně předmětem dražby, přičemž žalované nemovitosti včetně vodovodní řadu tam nefigurovaly. Z protokolu o veřejné dražbě vyplývá, že předmětem dražby byla část privatizovaného majetku, která byla konkretizována v příloze č. 1 až 3 návrhu na provedení záznamu vlastnického práva do příslušného katastru nemovitostí ze dne 5. 8. 1998, což dovolatelka jako vydražitelka potvrdila, žalované nemovitosti ani vodovodní řad tak, jak je popsán pod bodem I výroku rozsudku, v těchto přílohách uvedeny nejsou. Žalovaná se pokládá za vlastníka předmětného vodovodu a řádně jej jako vlastnice obhospodařuje - na základě stavebního povolení vydaného Městským úřadem v K. dne 4. 8. 2004 provedla a uhradila rekonstrukci vodovodu v délce asi 870 m, přičemž rekonstruována byla i část vodovodního řadu v areálu bývalého statku – nyní vlastnictví dovolatelky a část v obydlené části obce. Dovolatelka jako účastnice stavebního řízení nevznesla proti této investiční akci žádné námitky. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jako vydražitelka mohla nabýt vlastnictví pouze k těm draženým nemovitostem, které byly předmětem dražby, tj. které byly sepsány a nabídnuty k dražbě, vlastnické právo však nemohla nabýt k věcem, které nebyly předmětem dražby, neboť nebyly uvedeny ani v aukční kartě, ani v předávacím protokolu.
Při privatizaci Státního zemědělského podniku, státní podnik, H. bylo postupováno a rozhodováno podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, který sám neupravoval postup při nabytí vlastnictví privatizovaného majetku v dražbě. Podle ustanovení §47b odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 2000, se do doby přijetí zvláštního zákona na veřejné dražby použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů. Podle §4 odst. 3 tohoto zákona příslušné orgány republiky vyhotoví a potvrdí seznamy provozních jednotek, které budou nabídnuty k prodeji. Seznamy musí obsahovat přesné označení provozní jednotky pomocí … soupisu pozemků, staveb, strojů a zařízení a dalších základních prostředků. Podle §9 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. licitátor zahajuje veřejnou dražbu oznámením provozní jednotky, která je předmětem dražby ….
Při přiměřeném použití uvedené právní úpravy na postup při veřejné dražbě majetku státu privatizovaného podle zákona č. 92/1991 Sb. nelze dospět k jinému závěru, než ke kterému dospěl odvolací soud – příklepem licitátora nemohlo přejít vlastnické právo na vydražitele k nemovitostem, které nebyly označeny, sepsány a nabídnuty v seznamu obdobném seznamu provozní jednotky podle §4 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. Za takový seznam je třeba považovat tzv. aukční kartu, neboť ta obsahovala seznam dražených nemovitostí. Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. je totiž dražená provozní jednotka označena mj. soupisem pozemků, staveb, strojů a a zařízení a dalších základních prostředků. Tudíž i pro veřejnou dražbu prováděnou při převodech majetku státu podle zákona č. 92/1991 Sb. před přijetím zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, bylo třeba, aby prodávaný privatizovaný majetek podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 92/19991 Sb. byl vymezen uvedením nemovitého majetku v seznamu draženého majetku. Současně je třeba dovodit, že ty nemovitosti, které v tomto seznamu uvedeny nebyly, nebyly předmětem veřejné dražby, i když to předpokládal schválený privatizační projekt. Dovolatelka proto k těmto nemovitostem nemohla nabýt vlastnické právo. Tento právní stav nemohla ovlivnit ani absolutní neplatnost smlouvy o bezúplatném převodu privatizovaného majetku do vlastnictví žalované – právě v části týkající se převodu budov se stavebními pozemky p. č. 787, 788 a 789, a to pro rozpor s ustanovením §5 a §12 zákona č. 92/1991 Sb., jak správně dovodil odvolací soud.
Pokud se jedná o vodovodního řad, dospěl Nejvyšší soud na rozdíl od soudu odvolacího k závěru, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví podle §80 písm. c) o. s. ř. je zde dán s ohledem na to, že je mezi účastnicemi sporné, kdo je jeho vlastníkem a kdo ho bude obhospodařovat, provádět jeho údržbu a investovat do něj další prostředky. Nejvyšší soud však nezkoumal, zda se v případě sporného vodovodu jedná o samostatnou věc (byť okolnosti, které se ze spisu podávají, nasvědčují tomu, že předmětný vodovodní řad může být součástí delšího vodovodního řadu), neboť je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání, a žalobkyně neučinila tuto otázku předmětem dovolacího přezkumu. I pro předmětný vodovodní řad však platí výše uvedené právní závěry, a sice, že pokud vodovodní řad nebyl předmětem dražby, nemohla dovolatelka jeho vlastnictví příklepem licitátora nabýt a nestala se jeho vlastnicí.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5 000 Kč [§5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], ve znění účinném do 31. 8. 1996], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 1996).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu