ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.286.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 286/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s ., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalované ARCADE, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Imrychova 980/83, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 31 75 34, zastoupené JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, o zaplacení částky 6,813.792,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 149/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 113/2008-227, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2009,
č. j. 9 Cmo 113/2008-227, v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé co do částky 1,218.334,69 Kč a co do 6,5% úroků z prodlení z částky 2,669.357,81 Kč od 1. února 2000 do zaplacení, v potvrzujícím výroku o nákladech řízení a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 31 Cm 149/2000-173, ve znění opravných usnesení ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 31 Cm 149/2000-182, a ze dne 26. února 2009, č. j. 31 Cm 149/2000-218, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 1,218.334,69 Kč a co do 6,5% úroků z prodlení z částky 2,669.357,81 Kč od 1. února 2000 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou 17. února 2000 se žalobkyně domáhala po žalované vrácení peněžních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o úvěru uzavřené 27. října 1993 mezi právní předchůdkyní žalobkyně Poštovní bankou, akciovou společností a žalovanou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 31 Cm 149/2000-173, ve znění opravných usnesení ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 31 Cm 149/2000-182, a ze dne 26. února 2009, č. j. 31 Cm 149/2000-218, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 6,813.792,56 Kč s 17,9% úroky z částky 2,926.100,06 Kč od 1. února 2000 do zaplacení a s 6,5% úroky z prodlení z částky 5,595.457,87 Kč od 1. února 2000 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení České republice (výrok II.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož právní předchůdkyně žalobkyně Poštovní banka, akciová společnost (dále jen „banka“) uzavřela se žalovanou 27. října 1993 smlouvu o úvěru č. 1000/S/049/93, ve znění dodatků č. 1 až 4 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“) podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na základě níž poskytla žalované úvěr ve výši 3,500.000,- Kč na koupi nemovitosti. Pohledávku ze smlouvy o úvěru banka postoupila Ing. I. K. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. ledna 1999 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“) za úplatu ve výši 100 % hodnoty postoupené pohledávky, která měla být zaplacena ve třech splátkách. Ing. I. K. uhradila podle smlouvy o postoupení pohledávky jen část úplaty a k úhradě zbývá 2,367.041,52 Kč. Žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávky neodstoupila a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 230/2004 vymáhá po Ing. I. K. zaplacení doplatku úplaty ve výši 2,367.041,52 Kč s příslušenstvím. Ing. I. K. je jedinou společnicí žalované.
Odvolací soud s odkazem na své závěry obsažené v rozsudku ze dne 8. prosince 2004, č. j. 5 Cmo 156/2004-71, kterým potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 31 Cm 149/2000-51, jímž bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu důvodná, nepřisvědčil námitce žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, setrvávaje na názoru, že neuhradila-li Ing. I. K. zcela dohodnutou úplatu za postoupení pohledávky (a nebylo tvrzeno, že by v mezidobí od vydání citovaného rozsudku odvolacího soudu došlo ke změně), nestala se věřitelkou žalované a žalobkyně je nadále aktivně legitimována.
K výši žalobou uplatněného nároku odvolací soud uvedl, že v době podání žaloby činila nesplacená jistina 2,926.100,06 Kč, nesplacené úroky 2,563.098,04 Kč a úroky z prodlení 1,179.870,13 Kč, přičemž při posuzování důvodnosti výše těchto nároků se ztotožnil se zjištěními a závěry soudu prvního stupně, vycházejícími ze závěrů znaleckého posudku doc. Ing. Josefa Luňáka, CSc. Žalovaná poukazovala na nesprávnost výše dlužné částky, ale přes výzvu soudu prvního stupně neuvedla, v jakém směru je výpočet nesprávný, resp. v jakém směru je nesprávný postup soudu, který při rozhodování vyšel při výpočtu ze znaleckého posudku.
Odvolací soud přitakal rovněž závěru soudu prvního stupně, podle něhož jednání žalobkyně, která nadále úročí svou pohledávku, není v rozporu s dobrými mravy, neboť úrok z úvěru jako cena peněz je pojmovým znakem úvěru, přičemž „nemravná výše“ úroků nebyla v řízení prokázána. Naopak, s přihlédnutím k zásadě pacta sunt servanda, lze považovat za rozporné s dobrými mravy jednání žalované, neboť je po dobu deseti let v prodlení se splácením poskytnutého úvěru.
Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno postoupení pohledávky z úvěru, a závěr, že pohledávka je uplatňována ve správné výši, nebyl žalovanou vyvrácen.
Proti rozsudku odvolacího soudu, podle obsahu dovolacích námitek jen proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání „z důvodu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“.
Dovolatelka namítá, že žalobkyni byly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002 - jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přiznány i zákonné úroky z prodlení z příslušenství pohledávky.
Za rozporný s dobrými mravy považuje postup žalobkyně, která smlouvu o úvěru „nevypověděla, ani od ní neodstoupila“, byť žalovaná v roce 1997 ukončila podnikatelskou činnost, nevykazovala a nevykazuje žádné příjmy, je od té doby zcela „nesolventní“ a nebylo objektivně v jejích možnostech úvěr splatit. Přitom žalobkyně od roku 2000 dosud bezúročně zadržuje Ing. I. K. částku 3,027.114,- Kč, uhrazenou na zaplacení úplaty za postoupenou pohledávku, kterou odmítla započíst na úhradu dlužné jistiny úvěru žalované, ani ji dosud nevrátila.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) [o případ uvedený pod písmenem b) nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska námitky, že žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy, nevypověděla-li smlouvu o úvěru, když jí muselo být zřejmé, že dovolatelka je „nesolventní“. Jak se podává z ustanovení §506 obch. zák. odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru pro prodlení dlužníka s vrácením splátek, je právem věřitele, nikoli povinností. Bylo tak jen věcí žalobkyně, zda tohoto svého práva využije či nikoli. Naopak základní povinností žalované jako úvěrové dlužnice je poskytnuté prostředky vrátit spolu s úroky (§497 obch. zák.) a věřiteli nelze přičítat k tíži, že se dlužník ocitl v ekonomické tísni. Jednání žalobkyně proto nelze mít za rozporné s dobrými mravy, domáhá-li se v souladu se zákonem zaplacení dluhu u soudu, nesplnila-li dlužnice svůj závazek dobrovolně. Přitom bez významu je tvrzení dovolatelky, že žalobkyně zadržuje Ing. I. K. částku 3,027.114,- Kč zaplacenou jako část úplaty podle smlouvy o postoupení pohledávky.
Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným - a v tomto rozsahu má dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - v otázce přiznání úroků z prodlení z příslušenství pohledávky, neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) o této otázce rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ukládající žalované zaplatit žalovanou částku, shodně jako soud prvního stupně, ohledně výše přiznané částky na závěrech posudku zpracovaného doc. Ing. Josefem Luňákem, CSc., znalcem z oboru ekonomika. Jak se podává z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (a též soudu prvního stupně), nepřevzal pouze odborné závěry znalce ve smyslu jejich správnosti, ale též závěry právní, jež znalci nepřísluší činit, neboť právní kvalifikace uplatněného nároku náleží soudu. Ze znaleckého posudku (srov. č. l. 93-94 a 98-99 spisu), a shodně i z tvrzení žalobkyně při jednání dne 16. února 2005 (srov. č. l. 81 spisu) vyplývá, že soud přiznal žalobkyni též právo na zaplacení úroků z prodlení z příslušenství pohledávky, aniž by tento svůj závěr jakkoli odůvodnil.
Uvedený závěr považuje dovolací soud za nesprávný, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“), zmíněném dovolatelkou, na jehož závěrech nemá důvodu cokoli měnit, Nejvyšší soud uzavřel, že občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úroky z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky; tím není dotčeno právo účastníků se dohodnout, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006, který je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1610/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 182).
Podle zjištění soudu prvního stupně žalovaná částka zahrnuje zůstatek jistiny ve výši 2,926.100,06 Kč k datu 31. ledna 2000, smluvní úroky ve výši 2,669.357,81 Kč (vyčíslené k témuž datu) a úroky z prodlení ve výši 1,218.334,69 Kč (rovněž k 31. lednu 2000). Rozsudkem přisouzená částka je součtem těchto tří nároků, přičemž z částky nezaplacené jistiny byly přiznány smluvní úroky ve výši 17,9% a z částky 5,595.457,87 Kč (jež je součtem nezaplacené jistiny a smluvních úroků) byly přisouzeny úroky z prodlení ve výši 6,5 %.
Žalobkyni tak byly přiznány úroky z prodlení i ze smluvních úroků, aniž by se soudy obou stupňů zabývaly zjištěním obsahu smlouvy o úvěru a obecných úvěrových podmínek banky, resp. úvěrových podmínek banky pro úvěry podnikatelům, zavazujících strany smlouvy o úvěru od 14. prosince 1994, pokud jde o povinnost dlužníka platit úroky z prodlení ze smluvních úroků. V tomto směru rozsudky soudů nižších stupňů neobsahují žádné poznatky o obsahu smluvních ujednání a soudy ani neozřejmily důvod, pro který by žalovaná měla platit úroky z prodlení nejen z jistiny, ale i ze smluvních úroků, když nejde o nárok vyplývající ze zákona.
I kdyby však šlo o nárok založený smlouvou (jejíž součástí byly úvěrové podmínky banky), pak ve světle závěrů přijatých v R 5/2006 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006, je smluvní ujednání o povinnosti platit úroky z prodlení ze smluvních úroků neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Pouze v případě, kdyby smlouva o úvěru obsahovala ujednání o přirůstání úroků k jistině, šlo by o ujednání v souladu se zákonem i závěrem vyjádřeným v R 5/2006, podle něhož lze požadovat úrok z prodlení z jistiny, jejíž součástí se staly smluvní úroky. Úroky z prodlení ve výši 6,5 % soudy nižších stupňů rovněž nezdůvodnily, není tak zřejmé, zda jde o smluvní či zákonné úroky z prodlení.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do částky 1,218.334,69 Kč a co do 6,5% úroků z prodlení z částky 2,669.357,81 Kč za dobu prodlení od 1. února 2000 do zaplacení je neúplné, a tím i nesprávné, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které byl v dotčeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve stejném rozsahu (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání žalované odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu