ECLI:CZ:NS:2001:32.CDO.2872.2000.1
sp. zn. 32 Cdo 2872/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. D., proti žalované R. K.S., a.s., o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 137/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2000, čj. 7 Cmo 1275/99-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 10.1999, čj. 47 Cm 137/99-12. Soud prvního stupně zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení č. 5, 7 a 9 řádné valné hromady žalované konané dne 15. 4. 1999. Návrhu žalobce, aby v projednávané věci připustil dovolání, odvolací soud nevyhověl.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle ustanovení §183 odst. 1 za použití ustanovení §131 odst. 1 obch. zák., činí prekluzivní lhůta k uplatnění práva na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady tři měsíce ode dne jejího konání. V projednávané věci se valná hromada konala 15.4.1999. Poslední den tříměsíční lhůty podle pravidel pro počítání času stanovených v §122 odst. 2 obč. zák. připadl na 15.7.1999, což byl čtvrtek. Žaloba byla podána u soudu až 19.7.1999. Přitom za den podání žaloby u soudu nelze považovat (jak se ve spisu argumentuje) den, kdy byla žaloba předána k poštovní přepravě, tj. 15.7.1999. Odevzdání k poštovní přepravě má podle §57 odst. 3 o. s. ř. význam u lhůt procesních. Tříměsíční lhůta stanovená v §131 obch. zák. však není procesní lhůtou, nevztahuje se k postupu účastníka v soudním řízení, když do podání žaloby žádné soudní řízení ve věci neprobíhá. Jde o lhůtu hmotněprávní, neboť se týká institutů hmotného práva - uplatnění práva a zániku práva.
Z uvedeného vyplývá, že žalobci právo na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zaniklo prekluzí ke dni 15.7.1999. Žalobou podanou dne 19.7.1999 bylo uplatněno právo již neexistující, proto je žaloba od počátku nedůvodná.
Odvolací soud nepřipustil v projednávané věci dovolání, neboť neshledal důvody podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Žalobce, zastoupený advokátem, podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je tedy dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávný právní výklad ustanovení §131 a §183 obch. zák. neboť je zřejmé, že procesní instrument uplatnil v procesní lhůtě způsobem upraveným pro uplatnění procesních úkonů, kterým je bezpochyby i uplatnění návrhu ve smyslu ustanovení §131 a §183 obch. zák. Je totiž nutné aplikovat jako subsidiární právní normu ustanovení §131 a §183 obch. zák. občanský soudní řád a nikoli občanský zákoník, což je zřejmé z logiky věci. Dovolání považuje žalobce za přípustné vzhledem k tomu, že jde o otázku zásadního právního významu, tedy dle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že považuje výklad výše uvedených ustanovení provedený oběma soudy za správný. Dále k věci uvádí, že, jak již sdělila Vrchnímu soudu v Praze dne 15. 2. 2000, žalobcem napadaná usnesení valné hromady konané dne 15.4. 1999 byla za neplatná prohlášena usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999, čj. 47 Cm 133/99-20 a poté nahrazena řádně přijatými usneseními následných valných hromad žalované.
Podle části dvanácté hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.\")
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 4 písm. j) o. s. ř. se ve věcech vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a ani jím účastníkům řízení nebyla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a nezakládají ani jiný z důvodů zmatečnosti podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu spisu na č. l. 30 - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
V projednávané věci posouzení otázky, zda je lhůta podle ustanovení §131 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 lhůtou hmotněprávní či procesní, shora uvedeným podmínkám vyhovuje.
Dovolací soud uzavřel, že lhůta stanovená pro podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady v ustanovení §131 odst. 1 obch. zák. je lhůtou hmotněprávní. Právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady soudem je jedním z práv, které obchodní zákoník přiznává společníkům společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Toto právo však obchodní zákoník omezuje lhůtou, ve které je třeba uplatnit uvedené právo u soudu. Lhůta podle ustanovení §131 odst. 1 obch. zák. není lhůtou procesní, jak tvrdí dovolatel, neboť nezakládá lhůtu pro procesní úkon oprávněné osoby, ale lhůtu pro uplatnění práva u soudu. Marným uplynutím této lhůty právo, které nebylo uplatněno u soudu zaniká a nelze je tedy již vykonat (k tomu viz zejména důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.1.1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněného pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmeškání této lhůty také nemůže soud prominout, jak je tomu, kromě případů, kdy to zákon výslovně zakazuje, u lhůt procesních.
K tomu je ještě třeba uvést, že při výkladu zastávaném dovolatelem, by žádná ze lhůt, které zákon stanoví pro uplatnění práva u soudu (např. při promlčení) nebyla lhůtou hmotněprávní. Pro hmotněprávní lhůty, jak správně uzavřel odvolací soud, platí ustanovení §122 obč. zák. a právo je třeba uplatnit tak, aby byla žaloba nejpozději v poslední den lhůty doručena soudu. (Shodný závěr Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v usnesení ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 4/2000, uveřejněném pod číslem 23/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nevidí důvodu odchýlit se od něj ani v této věci).
Právní závěr odvolacího soudu je tedy správný a proto nezbylo dovolacímu soudu než dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaná měla ve věci plný úspěch, vzniklo jí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč, celkem tedy 1.075,- Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodoval Nejvyšší soud v souladu s ustanovením části dvanácté hlavy první odstavce 10 zákona č. 30/2000 Sb. podle vyhlášky 177/1996 Sb. (srov. její §7, §9 odst. 3 písm. a),§11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 2. května 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu