ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2931.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2931/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Domov pro seniory Orlická a Azylový dům pro matky s dětmi, příspěvková organizace , se sídlem v Ústí nad Labem, Severní Terasa, Orlická 2893/1, PSČ 400 11, identifikační číslo osoby 44555270, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, PSČ 190 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 109 422 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 176/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, č. j. 15 Co 372/2015-242, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, č. j. 15 Co 372/2015-242, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 C 176/2014-197, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 C 176/2014-197, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 109 422 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a nahradit jí náklady řízení. Odvolací soud zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně jako zařízení poskytující pobytové sociální služby a žalovaná zdravotní pojišťovna uzavřely dne 19. 3. 2007 zvláštní smlouvu o poskytování a úhradě ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům, umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami (dále též jen „zvláštní smlouva“), v jejímž článku IV byla úhrada zdravotní péče upravena tak, že strany další obsah, a to konkrétně cenu bodu a výši regulačních omezení, sjednají dodatkem. K uzavření dodatku však pro rok 2012 nedošlo, neboť žalobkyně návrh zaslaný žalovanou neakceptovala. Žalobkyně v roce 2012 řádně poskytla zdravotní péči o objemu 274 795 bodů, žalovaná na zálohách uhradila částku 106 404 Kč a dne 22. 4. 2013 doplatila částku 31 489,50 Kč, celkem tedy bylo zaplaceno 137 893,50 Kč.
Odvolací soud dospěl cestou výkladu ujednání v článku IV zvláštní smlouvy ve spojení s §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, k závěru, že není-li uzavřen úhradový dodatek, lze použít způsob úhrady zdravotní péče podle úhradové vyhlášky (jde o vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012, dále jen „úhradová vyhláška“) pouze tehdy, jestliže se konalo bezvýsledné dohodovací řízení. Protože to se v roce 2012 nekonalo, způsob úhrady podle článku IV odst. 2 písm. b) zvláštní smlouvy - tj. podle úhradové vyhlášky vydané pro rok 2012 pouze pro potřeby zdravotnických zařízení, nikoli pro potřeby úhrady péče v pobytových zařízeních sociálních služeb a navíc v daném segmentu poskytované péče - realizovat nelze, neboť při opačném výkladu by zdravotní pojišťovna jako silnější strana neměla důvod přistupovat k dohodovacímu řízení. Odvolací soud usoudil, že úhradovou vyhlášku nelze aplikovat ani za pomoci analogie, nakonec i s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, o protiústavnosti vyhlášky č. 475/2012 Sb. Správným proto shledal názor soudu prvního stupně, že v úvahu pro rok 2012 připadá pouze způsob úhrady zdravotní péče podle článku IV odst. 2 písm. a) zvláštní smlouvy, tj. podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Ten podle jeho mínění odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ). Správným pak odvolací soud shledal též stanovení hodnoty bodu částkou 0,90 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (možnost analogické aplikace úhradové vyhlášky na právní vztah mezi účastníky) a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2937/2012, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1681/2015)“. Předkládá otázku, jakým způsobem má být určena výše úhrady pobytovému zařízení sociálních služeb za poskytnutou zdravotní péči ze systému veřejného zdravotního pojištění, pokud mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou nedošlo na dané úhradové období ke sjednání hodnoty bodu, výše úhrad ani regulačních omezení prostřednictvím úhradového dodatku ve smyslu §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2012.
Dovolatelka argumentuje, že úhradová vyhláška je v případě, že mezi účastníky nedojde k dohodě o obsahu úhradového dodatku, přímo aplikovatelná podle článku IV odst. 1 zvláštní smlouvy . Pro případ, že by byl dovolací soud jiného názoru, snáší argumenty ve prospěch názoru o možnosti aplikovat úhradovou vyhlášku analogicky. Mimo jiné poukazuje na to, že ve vyhlášce č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016, již je výslovně upraven způsob stanovení výše úhrady pobytovým zařízením sociálních služeb, a to v podobě, jíž je potvrzena správnost jejího postupu v souzené věci. Zdůrazňuje, že nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, z něhož odvolací soud dovodil nemožnost degresivního stanovení hodnoty bodu, byla zrušena vyhláška č. 475/2012 Sb., která se týkala jiného úhradového období a nadto byla Ústavním soudem potvrzena její ústavní konformita do jejího zrušení. Potvrzení přípustnosti analogické aplikace úhradové vyhlášky shledává i v již citovaném unesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1681/2015.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Má za to, že otázku obdobnou té, kterou předkládá dovolatelka, řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, poukazuje na to, že napadené rozhodnutí se opírá mimo jiné o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2309/2011, argumentuje, že obdobně Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, a polemizuje s námitkou, že odvolací soud se odchýlil od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2937/2012.
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
V době, kdy bylo podáno dovolání v souzené věci, dovolatelkou předestřená otázka hmotného práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu skutečně vyřešena nebyla. Nejvyšší soud ji však v mezidobí vyřešil, a to v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, v němž přijal a odůvodnil závěr, že není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, a že pro úhradové období roku 2012 se jedná o vyhlášku č. 425/2011 Sb. Z odkladu vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu z 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a z důvodů tohoto odkladu pak Nejvyšší soud usoudil, že tento nález není překážkou pro aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k roku 2012, přičemž tento závěr lze v jeho obecném významu vztáhnout i na její analogickou aplikaci.
Protože odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí řešil odchylným (právě opačným) způsobem a protože Nejvyšší soud v souzené věci neshledává důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak (od své předchozí rozhodovací praxe se odklonit), je dovolání nejen přípustné, nýbrž zároveň i důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu