ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3021.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3021/2016-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PLEMENÁŘSKÉ SLUŽBY a. s. , se sídlem v Otrokovicích - Kvítkovicích, U Farmy 275, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 46979964, zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlech, Masarykovo náměstí 220, proti žalované ŽIVA VRBICE s. r. o. , se sídlem ve Vrbicích 348, okres Břeclav, PSČ 691 09, identifikační číslo osoby 48906395, zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem v Brně, Škárova 809/16, o vydání věcí, eventuálně o zaplacení částky 158 536 Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 328/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2015, č. j. 47 Co 142/2013-510, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2016, č. j. 47 Co 142/2013-519, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2015, č. j. 47 Co 142/2013-510, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2016, č. j. 47 Co 142/2013-519, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhala vydání 30 kusů plemenných prasniček v jejím vlastnictví, které jako součást chovu obhospodařovaného J. K. měla po jeho smrti převzít bez právního důvodu žalovaná. Pro případ, že by žalovaná již neměla prasničky ve svém držení, domáhala se žalobkyně zaplacení finančního ekvivalentu v částce 158 536 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby v částce 147 630 Kč.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 8 C 328/2006-412, žalobu zamítl (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 55 414,80 Kč (výrok pod bodem II) a České republice částku 3 508 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o vrácení části zaplacené zálohy ve výši 4 687 Kč (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně dospěl po obsáhlém dokazování k zjištění, že žalobkyně uzavřela s podnikatelem J. K. dvě kupní smlouvy, na jejich základě mu předala plemenné prasničky, individuálně označené tzv. vrubováním. Ve smlouvách byla sjednána výhrada vlastnického práva a K. kupní cenu nezaplatil. Zvířata zařadil do stáda, které obhospodařoval a které měl pronajato od žalované, a poté, co zemřel, převzala toto stádo žalovaná. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že K. měl předmětné prasničky ve svém chovu ke dni své smrti a že je tedy spolu se stádem převzala žalovaná.
Při stanovení výše odměny za zastoupení žalované advokátem pro účely rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně postupoval podle tehdy účinné vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přísudková vyhláška“).
K odvolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 2. 2014, č. j. 47 Co 142/2013-448, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 4. 2015, č. j. 47 Co 142/2013-490, napadený rozsudek ve výrocích pod body I a III potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (druhý výrok), a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9 389,60 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalobkyní, ohledně nákladů řízení však dospěl k závěru, že v souzené věci jde s ohledem na okolnosti, které vedly k uplatnění nároku, o případ hodný zvláštního zřetele v intencích §150 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.). Zdůraznil, že žalobkyně prokázala, že její prasničky byly zařazeny do stáda, které po smrti K. převzala žalovaná, předpokládala tudíž, že žalovaná převzala i její zvířata a že tato skutečnost vyjde najevo výslechem svědků, čtením zápisu o předání zvířat či zápisu o tehdy provedené inventuře stáda. Teprve v průběhu řízení vyšlo najevo, že tyto důkazy buď neexistují anebo tvrzenou skutečnost neprokazují. Podle mínění odvolacího soudu se jedná o situaci, v níž strana nesoucí důkazní břemeno objektivně neměla přístup k relevantním informacím a důkazům, neboť ty byly v dispozici druhé strany, a ta pak k objasnění skutku svým vystupováním v průběhu řízení nijak nepřispěla. Zavázat žalobkyni k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně se za těchto okolností odvolacímu soudu jevilo jako nepřiměřená tvrdost.
O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl se zřetelem na to, že v této fázi řízení si již žalobkyně musela být vědoma své důkazní nouze a navíc se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavila. Vzhledem k tomu že nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, byla s účinností ke dni 7. 5. 2013 (kdy byl uveřejně ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013) přísudková vyhláška zrušena, uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši stanovené podle advokátního tarifu.
Nejvyšší soud k dovolání žalované usnesením ze dne 22. 6. 2015, č. j. 32 Cdo 2121/2015-498, rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozhodl znovu v záhlaví označeným usnesením a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil tak, že žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 139 084,30 Kč (první výrok). Zároveň jí uložil zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 14 730,20 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že mu nejsou známy žádné jiné okolnosti pro aplikaci §150 o. s. ř., než které uvedl ve svém předchozím rozhodnutí, proto – jsa vázán názorem dovolacího soudu - od aplikace tohoto ustanovení upustil. Vzhledem ke zrušení přísudkové vyhlášky pak s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 73/2013“), uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši stanovené dle advokátního tarifu. Podle téhož předpisu vyčíslil též náklady odvolacího řízení, v nichž jsou podle odůvodnění zahrnuty též náklady předchozího dovolacího řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla tentokrát dovoláním žalobkyně. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se v otázce aplikace §150 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (z níž příkladmo odkazuje na usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), jestliže pouze konstatoval, že okolnosti, o které opřel své původní rozhodnutí, nebyly „důvodnými“ a jiné důvody zjištěny nebyly. Dovolatelka prosazuje názor, že odvolací soud se měl zabývat i dalšími okolnostmi, které by mohly mít rozhodující vliv pro posouzení možnosti postupu dle §150 o. s. ř., zejména okolnostmi, které dovolatelku vedly k podání žaloby, postojem žalované v celém průběhu řízení, ale i majetkovými poměry obou účastníků. Tvrdí, že k podání žaloby přistoupila pro nezájem žalované věc řešit, když to byla žalovaná, kdo po smrti K. převzal celý provoz bez relevantního předávacího protokolu či inventury, a přestože ji dovolatelka žádala o předložení relevantních dokladů, nikdy tak neučinila, odmítala jakoukoliv spolupráci a svým postojem dovolatelku fakticky donutila k podání žaloby. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval dopady rozhodnutí o nákladech řízení do jejích majetkových poměrů, a argumentuje, že nejen že ztratila svůj majetek, ale navíc má utrpět další ekonomickou újmu úhradou nákladů řízení.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost, ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu, zdůrazňuje, že v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně, a vyjadřuje přesvědčení, že v posuzovaném případě poměry na straně žalobkyně ani žalované nijak nevybočují ze standardních poměrů. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť dovolatelka po právu vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vymezující předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou dosavadní rozhodovací praxi v této otázce měnit (řešit příslušnou otázku procesního práva jinak), pojí se s takto založenou přípustností dovolání též závěr o jeho důvodnosti.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Ustanovení §150 o. s. ř. stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Nejvyšší soud vyložil např. již v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08), že §150 o. s. ř., který umožňuje ve výjimečném případě prolomit zásadu náhrady nákladů sporného řízení podle úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Těmito závěry, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě dalších svých rozhodnutí, včetně toho, jímž argumentuje dovolatelka, a též např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se odvolací soud ani v tomto svém v pořadí již druhém rozhodnutí neřídil důsledně.
Předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívá mimo jiné na názoru, že okolnosti, na nichž odvolací soud založil aplikaci §150 o. s. ř., samy o sobě nijak významně nevybočují ze standardních poměrů sporného civilního procesu. To ovšem neznamená, že je vyloučeno, že by důvodem pro úplné či částečné odepření náhrady nákladů řízení podle úspěchu ve sporu nemohly být jiné okolnosti případu, popřípadě též ve spojení s těmi, jimž v předchozím rozhodnutí argumentoval odvolací soud. Jak Ústavní soud, tak Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňují, že závěr o tom, zda jsou naplněny předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Význam má nejen procesní postoj úspěšného účastníka řízení, na který se soustředil odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí (srov. závěr, že žalovaná k objasnění skutku svým vystupováním v průběhu řízení nijak nepřispěla), nýbrž (krom dalšího) též okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku.
Odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí nespecifikoval, z jakých konkrétních procesních postojů žalované dovodil, že k objasnění skutku nijak nepřispěla (ač to bylo od ní možno po právu očekávat). Pro úplnost je proto vhodné upozornit, že porušení tzv. vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem, nastupující v situaci informačního deficitu procesní strany tímto břemenem zatížené, popřípadě porušení ediční povinnosti podle §129 o. s. ř., by se zásadně mělo projevit již v hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013), nikoliv až v rovině úvah o aplikaci §150 o. s. ř. Žalobkyně však jak ve svém dovolání, tak již ve svém vyjádření k dovolání žalované proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu upíná svou argumentaci především k předprocesnímu stádiu sporu; tvrdí, že byla k podání žaloby donucena postojem žalované, která při převzetí provozu K. neprovedla řádnou inventuru, nevyhověla jejím žádostem o předložení dokladů, z nichž by vyplýval osud předmětných prasniček, a vlastně odmítala jakoukoliv součinnost.
Jestliže se odvolací soud omezil na strohé konstatování, že mu nejsou známy žádné jiné okolnosti pro aplikaci §150 o. s. ř., aniž se vypořádal s tímto tvrzením žalobkyně, pak i toto jeho rozhodnutí spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nevyplývají-li tvrzené skutečnosti týkající se předprocesního stádia sporu přímo z obsahu spisu, bylo třeba žalobkyni vyzvat, aby je doložila. Zjištěné okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, pak bylo třeba vyhodnotit spolu s relevantním postojem žalované v průběhu řízení, tentokrát pregnantněji popsaným, a v intencích ustálené judikatury vzít též zřetel na dopad rozhodnutí o nákladech řízení do majetkových poměrů obou účastníků.
V otázce výše nákladů řízení spočívajících v odměně za zastoupení advokátem odvolací soud vyšel ze závěrů R 73/2013, podle nichž po zrušení přísudkové vyhlášky Ústavním soudem se při rozhodování o nákladech řízení určí odměna za zastupování advokátem podle advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, kdy rozhodoval, mu nemohlo být známo usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že při úvaze o aplikaci advokátního tarifu je třeba respektovat právní názor vyslovený Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15. Tam Ústavní soud dovodil, že při rozhodování o nákladech řízení v situaci, kdy do řízení strany sporu vstoupily za účinnosti přísudkové vyhlášky, přičemž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem, musí obecné soudy zvážit také stránku legitimního očekávání účastníků. V odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu a rozhodnout o nákladech řízení v intencích §136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy soudu. Přitom je namístě vycházet z reparační povahy institutu náhrady nákladů řízení plynoucí z §142 odst. 1 o. s. ř., přihlédnout k povaze a hodnotě sporu, k částce, se kterou mohl dopředu každý účastník pro případ vlastního neúspěchu počítat, zohlednit, v jaké fázi se řízení ke dni zrušení přísudkové vyhlášky nacházelo; za tím účelem lze vycházet i z částky vypočtené podle zrušené přísudkové vyhlášky.
V posuzované věci jde právě o případ, kdy důsledkem aplikace advokátního tarifu namísto přísudkové vyhlášky se náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně podstatně zvýšila, napadené rozhodnutí tedy neobstojí ani ve světle této – v tomto případě později přijaté – judikatury.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a předpoklady pro jeho změnu podle §243d písm. b) o. s. ř. ve věci splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu