ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.305.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 305/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobce Domov Svojšice , se sídlem ve Svojšicích 1, PSČ 281 07, identifikační číslo osoby 70876720, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, PSČ 190 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 379 835,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 292/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, č. j. 12 Co 164/2015-279, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, č. j. 12 Co 164/2015-279, v potvrzující části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 1. 2015, č. j. 12 C 292/2013-242, ve výroku o věci samé, vyjma části přisuzující úroky z prodlení z částky 3 720,60 Kč od 4. 3. 2012 do zaplacení, z částky 3 700,80 Kč od 7. 4. 2012 do zaplacení, z částky 5 130 Kč od 3. 5. 2012 do zaplacení a z částky 4 817,70 Kč od 5. 6. 2012 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 12 C 292/2013-242, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované zaplatit žalobci částku 379 835,50 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, v části výroku o věci samé týkající se příslušenství tak, že ohledně úroků z prodlení z částky 3 720,60 Kč od 4. 3. 2012 do zaplacení, z částky 3 700,80 Kč od 7. 4. 2012 do zaplacení, z částky 5 130 Kč od 3. 5. 2012 do zaplacení a z částky 4 817,70 Kč od 5. 6. 2012 do zaplacení žalobu zamítl. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž mezi žalobcem jako zařízením poskytujícím pobytové sociální služby a žalovanou zdravotní pojišťovnou byla dne 2. 4. 2007 uzavřena zvláštní smlouva o poskytování a úhradě ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům, umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami (dále též jen „zvláštní smlouva“). Úhrada zdravotní péče byla upravena v článku IV smlouvy tak, že hodnoty bodu, výše úhrad hrazené zdravotní péče a regulační omezení objemu poskytnuté péče se sjednávají dodatkem ke smlouvě podle §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. (odst. 1); za způsoby úhrady zdravotní péče se považují zejména: a) úhrada za zdravotní výkony podle seznamu zdravotních bodů (míněno zřejmě výkonů) s bodovými hodnotami, b) jiné způsoby úhrady dohodnuté v dohodovacím řízení podle §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. (odst. 2). Návrh úhradového dodatku (zřejmě pro rok 2012) předložený žalovanou žalobce neakceptoval s ohledem na „neočekávanou degresní hodnotu bodu“. Pro rok 2012 se nekonalo dohodovací řízení ve smyslu §17 odst. 6 vyhlášky (správně zákona) č. 48/1997 Sb. Žalobce řádně poskytl zdravotní péči o objemu 2996080 bodů, žalovaná tuto péči hradila v zálohách a po zohlednění všech plateb a zápočtů uhradila celkem 2 315 489 Kč, přičemž pro výpočet úhrady užila úhradovou vyhlášku č. 425/2011 Sb. (jde o vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012, dále jen „úhradová vyhláška“) a tedy použila sestupnou hodnotu bodu.
Odvolací soud dospěl cestou výkladu ujednání v článku IV zvláštní smlouvy ve spojení s §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, k závěru, že není-li uzavřen úhradový dodatek, lze použít způsob úhrady zdravotní péče podle úhradové vyhlášky pouze tehdy, jestliže se konalo bezvýsledné dohodovací řízení. Protože to se v roce 2012 nekonalo, způsob úhrady podle článku IV odst. 2 písm. b) zvláštní smlouvy - tj. podle úhradové vyhlášky vydané pro rok 2012 pouze pro potřeby zdravotnických zařízení, nikoli pro potřeby úhrady péče v pobytových zařízeních sociálních služeb a navíc v daném segmentu poskytované péče - realizovat nelze, neboť při opačném výkladu by zdravotní pojišťovna jako silnější strana neměla důvod přistupovat k dohodovacímu řízení. Odvolací soud usoudil, že úhradovou vyhlášku nelze aplikovat ani za pomoci analogie, nakonec i s ohledem na závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, o protiústavnosti vyhlášky č. 475/2012 Sb. Správným proto shledal názor soudu prvního stupně, že v úvahu pro rok 2012 připadá pouze způsob úhrady zdravotní péče podle článku IV odst. 2 písm. a) zvláštní smlouvy, tj. podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Ten podle jeho mínění odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011. Správným pak odvolací soud shledal též stanovení hodnoty bodu částkou 0,90 Kč. Závěrem vysvětlil, že částečné zamítnutí žaloby ohledně požadovaných úroků z prodlení se týká částek původně nežalovaných, u nichž žalovaná nemohla být v prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části výroku o věci samé napadla žalovaná dovoláním.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka shledává v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Předkládá otázku, jakým způsobem má být určena výše úhrady pobytovému zařízení sociálních služeb za poskytnutou zdravotní péči ze systému veřejného zdravotního pojištění, pokud mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou nedošlo pro dané úhradové období ke sjednání hodnoty bodu, výše úhrad ani regulačních omezení prostřednictvím úhradového dodatku ve smyslu §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb.
Dovolatelka tvrdí, že tato otázka není v judikatuře dosud řešena, a současně namítá, že odvolací soud se svými právními závěry odchýlil od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2937/2012, a nesprávně pochopil názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010. Argumentuje s odkazem na citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2937/2012, že úhradová vyhláška je v případě, že mezi účastníky nedojde k dohodě o obsahu úhradového dodatku, přímo aplikovatelná podle článku IV odst. 1 zvláštní smlouvy . Pro případ, že by byl dovolací soud jiného názoru, snáší argumenty ve prospěch názoru o možnosti aplikovat úhradovou vyhlášku analogicky. Mimo jiné poukazuje na to, že ve vyhlášce č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016, již je explicitně výslovně upraven způsob stanovení výše úhrady pobytovým zařízením sociálních služeb, a to v podobě, jíž je potvrzena správnost jejího postupu v souzené věci. Zdůrazňuje, že nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13, z něhož odvolací soud dovodil nemožnost degresivního stanovení hodnoty bodu, byla zrušena vyhláška č. 475/2012 Sb., která se týkala jiného úhradového období a nadto byla Ústavním soudem potvrzena její ústavní konformita do jejího zrušení.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Zpochybňuje přípustnost dovolání argumentem, že otázku obdobnou té, kterou předkládá dovolatelka, řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010. Poukazuje na to, že napadený rozsudek se opírá mimo jiné o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011, a odmítá argument, podle něhož se odvolací soud odchýlil od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2937/2012.
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
V době, kdy bylo podáno dovolání v souzené věci, dovolatelkou předestřená otázka hmotného práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu skutečně vyřešena nebyla. Nejvyšší soud ji však v mezidobí vyřešil, a to v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, v němž přijal a odůvodnil závěr, že není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, a že pro úhradové období roku 2012 se jedná o vyhlášku č. 425/2011 Sb. Z odkladu vykonatelnosti nálezu pléna Ústavního soudu z 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a z důvodů tohoto odkladu pak Nejvyšší soud usoudil, že tento nález není překážkou pro aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k roku 2012, přičemž tento závěr lze v jeho obecném významu vztáhnout i na její analogickou aplikaci.
Protože odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí řešil odchylným (právě opačným) způsobem a protože Nejvyšší soud v souzené věci neshledává důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak (od své předchozí rozhodovací praxe se odklonit), je dovolání nejen přípustné, nýbrž zároveň i důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu