ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3149.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3149/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A.- B. s. r. o., zastoupené JUDr. V. H., advokátem proti žalované R. K., zastoupené Mgr. J. Ř., advokátkou o zaplacení 63.611,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 917/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2007, č.j. 27 Co 318/2005-201, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 23. března 2005, č.j. 7 C 917/99-178, ve výroku I. řízení ohledně 3,6 % úroku z prodlení ročně z částky 63.611,60 Kč za období od 25.6.1996 do zaplacení zastavil, ve výroku II. uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 63.611,60 Kč spolu s 14,4 % úrokem z prodlení z této částky od 1.3.1999 do zaplacení, ohledně 14,4 % úroku z prodlení ročně z částky 63.611,60 Kč za období od 25.6.1996 do 28.2.1999 soud žalobu zamítl (výrok III.). Ve výrocích IV. a V. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jako dva podnikatelé mezi sebou uzavřeli dne 22.4.1996 smlouvu (zakázka č. 100740) na opravu vozidla Š. F., a to v rozsahu vymezeném jako oprava po havárii dle nálezů pojišťovacího likvidátora. Zaplacení ceny opravy bylo ze strany žalobkyně požadováno fakturami č. 967644 ze dne 24.6.1996 na částku 196.101,60 Kč, č. 967674 ze dne 26.4.1996 na částku 6.116,10 Kč a č. 967951 ze dne 15.7.1996 na částku 2.393,80. Dne 23.6.1997 si žalovaná objednala prodej opraveného vozu za 140.000,- Kč a dne 3.11.1997 uhradila žalobkyni v plné výši faktury č. 967674 a č. 967951, a do výše 131.490,- Kč fakturu č. 967644, takže dosud za opravu žalobkyni dluží 63.611,60 Kč. Soud prvního stupně dále uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by mezi účastníky byla řádně dohodnuta cena díla (opravy vozidla), nebo že by byl stanoven způsob jejího určení, ani že by z vůle stran vyplynula vůle uzavřít smlouvu i bez určení ceny díla. Proto dovodil, že mezi účastníky nebyla sjednána podstatná náležitost smlouvy o dílo, když si účastníci nedohodli cenu, ani způsob jejího určení. Dále soud měl za jednoznačně prokázáno, že žalované se dostalo plnění spočívající v provedené opravě havarovaného vozidla v rozsahu tvrzeném žalobkyní, žalobkyni tedy přísluší plnění z titulu bezdůvodného obohacení, proto žalobě v podstatě vyhověl.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem změnil ve výroku II. tak, že žalobu o zaplacení částky 63.611,60 Kč spolu s 14,4 % úrokem z prodlení z této částky od 1.3.1999 do zaplacení zamítl (výrok I.). Ve výrocích II. - IV. rozhodl soud o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně ohledně skutečnosti, že mezi účastníky nebyly dohodnuty podstatné náležitosti smlouvy o dílo, proto podle odvolacího soudu k uzavření této smlouvy nedošlo. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalované se plněním bez právního důvodu nedostalo žádného majetkového prospěchu, neboť předmětné vozidlo bylo po opravě prodáno za kupní cenu 140.000,- Kč, podle zjištění pojišťovny i podle znaleckého posudku byla jeho cena nižší a veškerou částku z prodeje vozidla obdržela žalobkyně. Protože zde není základní předpoklad odpovědnosti za bezdůvodné obohacení (majetkový prospěch žalované), nebyl nárok žalobkyně podle odvolacího soudu důvodný. Odvolací soud dále konstatoval, že při určení výše peněžité náhrady je třeba uvažovat nikoliv o tom, jaké konkrétní práce žalobce provedl a jaké konkrétní věci při tom použil, ale rozhodující je, jak byla jeho činností věc zhodnocena. Podle odvolacího soudu bylo možné opravovat automobil různými způsoby a postupy za použití odlišných náhradních dílů (třeba s ohledem na jejich původ a stáří). Odvolací soud proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zároveň v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud neprávně posoudil otázku, zda mezi účastníky byla řádně uzavřena smlouva o dílo, když podle dovolatelky nebylo při jejím sjednání možno cenu díla stanovit. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že při určení výše peněžité náhrady je třeba uvažovat nikoliv o tom, jaké konkrétní práce žalobce provedl a jaké konkrétní věci při tom použil, ale rozhodující je, jak byla jeho činností věc zhodnocena. Dovolatelka namítá, že v jejím případě jde o autorizovaný servis, tudíž musela použít originální náhradní díly. Podle dovolatelky nelze při posuzování bezdůvodného obohacení vycházet ani z ceny, za kterou bylo vozidlo prodáno, ale z ceny, za kterou bylo vozidlo opraveno.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a žádá rovněž o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Pokud dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastníky, a zároveň namítá, že v daném případě byla namístě aplikace ustanovení §546 odst. 1 obch. zák., nelze této námitce přisvědčit. Podle ustanovení §546 odst. 1 obch. zák. ve znění rozhodném ke dni 22.4.1996 (tj. dni ke kterému měla být předmětná smlouva o dílo uzavřena), je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. Dané ustanovení se však uplatní pouze v případech, že smlouva byla platně uzavřena, tzn. v případech, kdy je ve smlouvě stanovena buďto cena nebo způsob jejího určení, anebo strany ve smlouvě projevily vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (srov. §536 odst. 3 obch. zák.). Jestliže odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v daném případě hodnotil projevy vůle účastníků tak, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by účastníci projevili vůli uzavřít smlouvu i bez způsobu určení ceny, je správný jeho závěr, že smlouva uzavřena nebyla. Pokud dovolatelka paušálně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), učiněná ohledně projevů vůle účastníků v okamžiku uzavírání předmětné smlouvy o dílo, dovolává se svými námitkami dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelka neuplatnila.
Pokud jde o námitku dovolatelky, že při posuzování bezdůvodného obohacení soud nesprávně vycházel z ceny, za kterou bylo vozidlo prodáno, když podle dovolatelky měl vycházet z ceny opravy vozidla, nelze přisvědčit ani této námitce. Podle §458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Pokud v daném případě bylo plněno bez právního důvodu, pak platí, že pokud bylo investováno do cizího majetku, je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, které se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté (srov. též rozhodnutí č. R 26/1975). Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno (srov. komentář Občanský zákoník, C.H.BECK: Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol., 10. vydání, 2006, str. 824). Obdobně též v rozsudku ze dne 16.12.2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, Nejvyšší soud formuloval závěr, že bezdůvodným obohacením není cena investic vložených do cizí nemovitosti, ale rozdíl tržních cen nemovitosti před a po jejich vložení; tento závěr lze obdobně aplikovat i na projednávaný případ, proto závěr odvolacího soudu je v tomto směru správný.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a dovolací soud dovolání proto podle §243b odst. 2, věta před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. František Faldyna,CSc.
předseda senátu