ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3464.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 3464/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně S.s. r. o., zastoupené Mgr. M.B. advokátkou proti žalované Č. r. – M. f., zastoupené JUDr. L. H., advokátem o zaplacení 185,713.993,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 7/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 1 Cmo 69/2007-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300.888,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. L. H..
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cm 7/2004-60, rozhodl v předmětné věci, že žaloba o zaplacení částky 185.713.993,- Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I.), žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1), tj. České republice – Ministerstvu financí, náhradu nákladů řízení v částce 247.532,- Kč (výrok II.) a tehdejší žalované 2), tj. České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, náhradu nákladů řízení v částce 208.010,- Kč (výrok III.).
Předmětem řízení byl nárok vůči státu na náhradu škody ve formě ušlého zisku, vzniklé společnosti A.S. s. r.o. v souvislosti s privatizací majetku státního podniku K. D. nabytého smlouvou o prodeji podniku ze dne 15. ledna 1995, uzavřenou uvedenou společností a Ing. L. V. jako vítězi veřejné soutěže s F. n. m.(dále jen „FNM“) jako prodávajícím. Tyto subjekty dne 1. října 1996 uzavřely dohodu o narovnání, řešící mezi nimi sporné vztahy v souvislosti s uvedenou smlouvou.
K námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ze strany obou ministerstev jednajících za stát se soud prvního stupně zabýval posouzením komisionářské smlouvy ze dne 18. listopadu 2003, uzavřené mezi žalobkyní jako komisionářkou a společností A. S. s.r.o. jako komitentem, o níž žalobkyně svou aktivní věcnou legitimace opírala, a dospěl k závěru, že nejde o komisionářskou smlouvu podle ustanovení §577 a následujících ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť záležitost, kterou se žalobkyně zavázala zařídit, nemá obchodní povahu. Soud dále dovodil, že i pokud by tato smlouva byla svým obsahem smlouvou příkazní, popř. jinou, nepojmenovanou smlouvou, šlo by o neplatný právní úkon pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), protože žalobkyní převzaté závazky jsou vymezeny pouze obecně, povšechným a vágním způsobem; formulace „realizace práv a právem chráněných zájmů včetně práva na náhradu škody, včetně domáhání se práv soudní cestou“, není určitá. Žalobkyně by se mohla stát – podle názoru soudu – nositelkou práv společnosti A. S. s. r. o. ze smlouvy o prodeji podniku pouze na základě platného postoupení pohledávek (§524 obč. zák.), popř. na základě smluv uzavřených se jmenovanou společností ve smyslu §531 až §534 obč. zák. Žaloba byla proto pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně zamítnuta.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba vůči tehdejší druhé žalované, a dále ve výroku III., zrušil s tím, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc v tomto rozsahu postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (první výrok), potvrdil jej ve výroku I. v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k tehdejší první žalované, a ve výroku II. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a první žalovanou (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že komisionářská smlouva nemohla vést k věcné aktivní legitimaci žalobkyně, neboť zakládá jen tzv. nepřímé zastoupení, přičemž její účel plyne z ustanovení §577 obch. zák., podle něhož „obchodní záležitost“, kterou se zavazuje komisionář zařídit vlastním jménem a na účet komitenta, bude zpravidla právní úkon, spočívající v uzavření smlouvy ve formě buď komise nákupní nebo komise prodejní. Za zařízení obchodní záležitosti však nemůže být považováno vedení občanského soudního řízení vlastním jménem, jež má autonomní právní úpravu a v něm užívaný pojem „obchodní věc“ nelze s pojmem „obchodní záležitost“ ztotožnit.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že z dohody o narovnání ze dne 1. října 1996 vyplývá, že po jejím uzavření již není možno dovozovat existenci protiprávního úkonu žalované a že důvodná je též námitka promlčení vztahující se k rozhodnému období do data uzavření uvedené dohody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to druhému výroku, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadajíc především nesprávnost závěru o nedostatku její věcné legitimace.
Podle jejího názoru je předmět smlouvy dostatečně určitě vymezen a zahrnuje mj. možnost vést spor o náhradu škody způsobené žalovanými. Komisionářská smlouva sice zakládá vztah nepřímého zastoupení, avšak právě ten je způsobilý založit aktivní věcnou legitimaci komisionáře k vedení soudního řízení. Ustanovení §586 obch. zák. ostatně takovou legitimaci výslovně připouští.
K pojmu „obchodní záležitost“ uvádí, že ve smyslu §577 obch. zák. může jít i o jinou činnost, než o uzavírání smluv, a to nevylučuje ani uplatnění práv komitenta u soudu. Právě závazek jednat vlastním jménem odlišuje komisionářskou smlouvu od smlouvy mandátní dle §566 a následujících ustanovení obch. zák. Opačný právní názor odvolacího soudu je v předmětné otázce nesprávný a je v rozporu i s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Je dále toho názoru, že dohoda o narovnání z 1. října 1996 mezi nabyvateli a FNM se nemůže týkat nároku, uplatněného v předmětném řízení. Právo na náhradu škody v té době ještě nevzniklo a v době uzavření uvedené dohody tedy neexistovalo. V řízení uplatněné nároky nemohly být ani promlčeny.
Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje, zda lze aktivní věcnou legitimaci účastníka vyvodit z komisionářské smlouvy, uzavřené se subjektem, který by byl jinak v řízení aktivně věcně legitimován i samostatně, a dále zda lze pod pojem obchodní záležitost, která je předmětem komisionářské smlouvy, podřadit i právo uplatnit náhradu škody v soudním řízení.
V doplnění dovolání dovolatelka brojí rovněž proti výroku o nákladech řízení.
Vyjádření žalované polemizuje s dovolatelkou o výkladu pojmu „obchodní záležitost“ ve smyslu §577 obch. zák. v návaznosti na §584 až §586 obch. zák., nesouhlasí ani s dalšími jejími námitkami a navrhuje odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, není však důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dalším předpokladem přípustnosti dovolání podle cit. ustanovení přitom je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec.
Dovolací soud v posuzovaném případě dovodil, že obecnou otázkou zásadního právního významu je, zda z uzavřené komisionářské smlouvy vyplývá aktivní věcná legitimace komisionáře k uplatnění práva (nároku) komitenta na náhradu škody a jeho vymáhání v občanském soudním řízení s ohledem na to, že jde o komisionářskou smlouvu a nikoliv jiný smluvní typ (zejména příkazní smlouvu podle §724 a následujících ustanovení občanského zákoníku, popř. smlouvu o obstarání věci dle §733 a následujících ustanovení téhož zákona).
V posuzovaném případě se účastníci komisionářské smlouvy uzavřené dne 18. listopadu 2003 dohodli na předmětu smlouvy „realizace práv a právem chráněných zájmů včetně práva na náhradu škody, vyplývajících ze skutečnosti, že kupujícím byl předán předmět smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. ledna 1995 a byla jim tak znemožněna těžba čediče, a to včetně domáhání se práv soudní cestou“.
Definice komisionářské smlouvy je obsažena v §577 obch. zák., podle něhož se touto smlouvou komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Pojmové znaky tohoto smluvního typu tvoří zařízení určité obchodní záležitosti, komisionářovo jednání vlastním jménem na účet komitenta, úplatnost a skutečnost, že oba subjekty smlouvy jsou podnikateli. Těmito znaky se komisionářská smlouva jako smluvní typ liší zejména od tzv. dealerské smlouvy a od smlouvy zprostředkovatelské, popř. od smlouvy o obchodním zastoupení. Pojem „obchodní záležitosti“ zákon nevymezuje. Právní literatura spatřuje zařízení obchodní záležitosti obvykle v závazku prodat či koupit movité věci s tím, že předmětem činnosti komisionáře bude proto vždy právní úkon, nejčastěji uzavření smlouvy (resp. smluv), a to smlouvy kupní, mohlo by však jít vzhledem k poměrně neurčitému vymezení např. i o smlouvu o dílo (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 12. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1148). To, že „obchodní záležitostí“ ve smyslu ustanovení §577 obch. zák. je závazek komisionáře k uzavření obchodní smlouvy, lze ostatně dovodit z dikce jednotlivých zákonných ustanovení upravujících tento smluvní typ. Tak např. podle ustanovení §583 odst. 1 obch. zák. má k movitým věcem svěřeným komisionáři k prodeji komitent vlastnické právo, dokud je nenabude třetí osoba, a vlastnické právo k movitým věcem pro něj komisionářem získaným nabývá jejich předáním komisionáři. Po zařízení záležitosti je komisionář povinen o výsledku podat komitentovi zprávu (§584 odst. 1 obch. zák.) a v ní označit osobu, s níž smlouvu uzavřel (§584 odst. 2 obch. zák.). Z této logiky se nevymyká ani ustanovení §586 obch. zák., jímž dovolatelka ve prospěch svého názoru argumentuje, podle něhož je komisionář povinen vymáhat na účet komitenta splnění závazků ze smluv, jež uzavřel při zařizování záležitosti komitenta s třetími osobami, které tyto osoby porušily. Z citovaného ustanovení vyplývá jednak účel komisionářské smlouvy, jednak lze argumentem a contrario dospět k závěru, že v jiných případech komisionář při vymáhání komitentových pohledávek vystupovat vlastním jménem nemůže.
Závěr odvolacího soudu, že podání žaloby v občanském soudním řízení není „obchodní záležitostí“ ve smyslu §577 obch. zák., z něhož vyplývá závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně v tomto řízení je proto správný.
Zbývajícími námitkami, týkajícími se právních otázek uzavření dohody o narovnání a promlčení nároku, se dovolací soud nezabýval, poněvadž tyto otázky odvolací soud zmínil pouze „pro úplnost“ a na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Nadto při závěru, že již posouzení komisionářské smlouvy, na jejímž základě byla žaloba podána, za nedostačující titul k aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení, vede k zamítnutí dovolání, je nadbytečné se jimi zabývat.
K doplnění dovolání žalobkyně ze dne 29. ledna 2009, týkajícího se rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, nemohl dovolací soud přihlédnout jednak proto, že bylo podáno po lhůtě, uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., jednak proto, že dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání jako nedůvodné zamítl, když dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu je správné (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně jako dovolatelka neměla v řízení úspěch a je povinna nahradit žalované náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce 250.440,- Kč, v paušální náhradě po 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % z uvedených částek ve výši 50.148,- Kč, celkem tedy v částce 300.888,- Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované k rukám jejího advokáta.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu