ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.348.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 348/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. František Faldyna, Csc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně C. P., s.r.o., zastoupené Mgr. Ing. V. V., advokátkou proti žalovanému M. H., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem o zaplacení 10 354,66 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 77/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č.j. 12 Cmo 13/2006-117, takto:
I. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č.j. 12 Cmo 13/2006-117, kterým byl potvrzen výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2005, č.j. 49 Cm 77/2003-92, o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 10 354,66 EUR s úroky z prodlení ve výši 3,5% z dlužné částky od 12. 11. 2002 do zaplacení a o uložení povinnosti zaplatit náklady řízení, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 750 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. V. V. advokátky.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2006, č.j. 12 Cmo 13/2006-117, potvrdil výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2005, č.j. 49 Cm 77/2003-92, v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 10 354,66 EUR s úroky z prodlení ve výši 3,5% z dlužné částky od 12. 11. 2002 do zaplacení a o uložení povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení a změnil výrok soudu prvního stupně v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 5% úrok z prodlení z dlužné částky od 12. 11. 2002 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla na základě objednávky žalobkyně ze dne 3. 10. 2002 uzavřena zasílatelská smlouva ve smyslu §601 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a to konkludentně, když žalovaný na základě této objednávky k zajištění obstarání objednané přepravy zboží s dnem nakládky 7. 10. 2002 a místem vykládky ve skladě žalobkyně v K. uzavřel smlouvu o přepravě s třetí osobou - dopravcem. Ztotožnil se i se závěrem, že v daném případě byly splněny předpoklady zakládající odpovědnost žalovaného za škodu, jako zasílatele, za vznik škody, k níž došlo nedodáním zásilky žalobkyni v důsledku nesplnění povinnosti žalovaného, když za smluvní plnění žalobkyně žalovanému zaplatila. Odvolací soud navíc pro posouzení odpovědnosti žalovaného, jako zasílatele, použil ve smyslu §609 obch. zák. podpůrně ustanovení §577 a násl. obch. zák., o smlouvě komisionářské, neboť ke škodě na převzaté zásilce došlo během přepravy prováděné dopravcem. Z ustanovení §584 odst. 1 a 2 a §586 obch. zák. odvolací soud dovodil, že pokud zasílatel (žalovaný) neoznačil příkazci (žalobkyni) osobu dopravce, s kterým uzavřel přepravní smlouvu, má žalobkyně, jako příkazce, právo vymáhat splnění závazku z přepravní smlouvy přímo na žalovaném, jako na zasílateli, a potažmo se po něm domáhat i náhrady škody. Proto odmítl námitku žalovaného, že není ve sporu pasivně legitimován, když škoda byla způsobena při přepravě dopravcem. Konstatoval, že žalovaný nesplnil povinnost stanovenou v §609 a §586 obch. zák., spočívající ve vymáhání škody na dopravci, žalobkyni ani s jejím souhlasem nepostoupil pohledávku vzniklou z porušení povinnosti z přepravní smlouvy, čímž způsobil, že náhrada škody nebyla uspokojena a je za toto porušení žalobkyni odpovědný. Odvolací soud přijal i právní názor soudu prvního stupně, že nebyly prokázány ani okolnosti vylučující odpovědnost žalovaného, jako zasílatele, za vzniklou škodu. Nebylo rovněž prokázáno tvrzení žalovaného, že chybou žalobkyně řidič dopravce nevyplnil řádně a úplně nákladní list CMR. Ve shodě se soudem prvního stupně přiznal žalobkyni i úroky z prodlení ve výši 3,5% z dlužné částky podle §369 obch. zák. a nař. vl. 142/1994 Sb., platného k počátku prodlení, jako důsledek porušení zasílatelské smlouvy. Zamítl však uplatněný nárok na úrok z prodlení ve výši 5% z dlužné částky, neboť ten odvíjela žalobkyně od znění čl. 27 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva“), podle níž nárok na náhradu škody nebyl posuzován a přiznán. Pro úplnost odvolací soud konstatoval právní názor, že i v případě, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena přepravní smlouva a žalovaný jako dopravce plnil svůj závazek vůči žalobkyni pomocí dalšího dopravce (§621 obch. zák.), byl by žalovaný odpovědný za znik škody na zásilce, ke které došlo při provádění přepravy dalším dopravcem podle čl. 3 a 17 bodu 1. Úmluvy. Nemohly by být uznány ani liberační důvody zprošťující dopravce odpovědnosti za škodu, uvedené v čl. 17 bodu 2. Úmluvy, když z výpovědi řidiče vyplynulo, že sám dobrovolně na žádost cizích lidí opustil nastartované vozidlo a až poté, co ho opustil, byl napaden a přepravované zboží bylo odcizeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání do všech jeho výroků, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá, že činnost zasílatele spočívá pouze ve zprostředkování přepravy bez odpovědnosti za její provedení. Dovolatel je přesvědčen, že není ve věci pasivně legitimován, neboť podle něj vznikl mezi žalobkyní a dopravcem přepravní vztah na základě konkludentně uzavřené smlouvy, jestliže tito byly smluvními stranami mezinárodního nákladního listu CMR. Mimoto poukazuje na to, že od okamžiku vyhotovení nákladního listu a odevzdání jeho příjemci (v daném případě žalobkyni) je dopravce povinen se řídit výhradně příkazy příjemce. Dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že služba - clení v místě dodání – nepatří do dopravních služeb a že clení si zajišťovala žalobkyně, dávala sama pokyny dopravci. Pokud řidiči-dopravci správné pokyny nedala, zavinila, resp. minimálně spoluzavinila, že následně došlo ke ztrátě zásilky. Žalovaný opětovně zdůraznil, že podle jeho názoru zasílatel neodpovídá za škodu na zásilce vzniklou při přepravě, nýbrž pouze za škodu na převzaté zásilce vzniklé při obstarávání přepravy, tj. že neodpovídá za případné porušení smlouvy sjednané s dopravcem a za škody vzniklé porušením přepravní smlouvy dopravcem. Poukazuje na to, že došlo-li ke ztrátě zásilky v průběhu dopravy, za což odpovídá dopravce, došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním zasílatele (žalovaného). Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný porušil povinnost vyplývající pro něj z obecných ustanovení o komisionářské smlouvě s odkazem na §609 a 586 obch. zák. a že tímto porušením povinnosti a vzniklou škodou je dán vztah příčinné souvislosti, žalovaný namítá, že ze skutečnosti, že komisionář je povinen vymáhat splnění závazku třetí osobou, však nevyplývá, že by za závazky třetí osoby vůči komitentovi odpovídal nebo ručil. Dovolatel nesouhlasí ani s právním názorem obou soudů ohledně posouzení liberačních důvodů ve smyslu §374 obch. zák., vyplynulo-li z dokazování, že k odcizení zásilky došlo v důsledku loupežného přepadení. Závěr odvolacího soudu v tomto směru považuje za nepřezkoumatelný z důvodu nedostatečného zdůvodnění, v čemž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za vadu řízení považuje rovněž nepřezkoumatelnost závěru soudů obou stupňů, že žalovaný neprokázal ani okolnosti vylučující odpovědnost žalovaného, jako zasílatele, za vzniklou škodu a závěr o posouzení námitky žalovaného o neplatnosti nákladního listu. Dovolatel na závěr formuluje svůj právní názor, že pokud v daném případě škoda na přepravovaném zboží nevznikla při obstarávání přepravy, ale při přepravě samotné a žalovaný se jako komisionář písemně nezaručil příkazci za plnění závazku třetí osobou, nemůže obstát závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu ve smyslu §609 a 586 obch. zák. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání žalovaného není přípustné a odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, pokud žalobkyni přiznal náhradu škody, bylo-li prokázáno, že žalovaný vůči ní porušil svůj závazek ze zasílatelské smlouvy. Má za to, že oba soudy správně neshledaly, že by v daném případě existovaly liberační důvody. Tvrzení žalovaného o jeho vyvinění s ohledem na údajné loupežné přepadení řidiče provádějícího přepravu není důvodné, bylo-li prokázáno, že řidič v průběhu celního řízení svévolně opustil prostory celnice v K., odjel se zbožím do P., když zboží mělo být dodáno do skladu žalobkyně v K., zaparkoval automobil na nestřeženém místě a dobrovolně z nastartovaného automobilu vystoupil. Žalobkyně nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že by žalobkyně zavinila, že řidič neměl vyplněn řádně přepravní list, neboť ten měl od odesílatele k dispozici všechny podklady k tomu, aby jej vyplnil řádně. Zdůraznila, že chování řidiče nemůže být přičítáno k tíži žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 5% z dlužné částky od 12. 11. 2002 do zaplacení zamítl.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím žaloby v uvedené části však nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. ve zbývající části.
Dovolání je v dané věci v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 10 354,66 EUR s úroky z prodlení ve výši 3,5% z dlužné částky od 12. 11. 2002 do zaplacení přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srov. č.l. 85 spisu).
Nejvyšší soud přezkoumal v této části napadený rozsudek v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s . ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady nenamítá.
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu, seš. 3/94, č. 10 II).
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. a v odvolacím řízení i ve spojení s §211 o. s. ř. je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak věc posoudil po právní stránce a dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Pokud dovolatel považuje za nepřezkoumatelný závěr odvolacího soudu ohledně posouzení liberačních důvodů ve smyslu §374 obch. zák. a v této souvislosti zároveň poukazuje na to, že odvolací soud pominul, že k odcizení zásilky došlo v důsledku loupežného přepadení, dovolatelova úvaha není správná, neboť ze skutkových zjištění, zejména z výpovědi řidiče dopravce vyplynulo, že k násilnému napadení řidiče došlo až poté, co řidič opustil nastartované vozidlo s naloženým nákladem určeným pro žalobkyni. Z tohoto skutkového zjištění odvolací soud vycházel a v tomto směru odůvodnil i svůj závěr o neprokázání existence liberačních důvodů (srov. str. č. 6 rozsudku odvolacího soudu). Nelze tedy dospět k závěru, že by odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem bránilo dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost.
Dovolací soud považuje za nedůvodnou rovněž námitku dovolatele, jíž napadá rozsudek odvolacího soudu s tím, že je nepřezkoumatelný i v části, v níž odvolací soud pouze konstatoval, že žalovaný netvrdil a ani neprokázal okolnosti vylučující odpovědnost žalovaného, jako zasílatele. Nedůvodnost této námitky plyne z dalších dovolacích námitek žalovaného, který uvedenou námitku popírá svým tvrzením, že ke škodě nedošlo v důsledku porušení jeho povinností jako zasílatele, byla-li zásilka odcizena v průběhu dopravy. V dovolání dochází k závěru, že ve skutečnosti byla přerušena příčinná souvislost mezi vznikem škody a jeho jednáním jako zasílatele, tedy že za škodu není odpovědný. Pokud dovolatel tvrdí, že ke škodě nedošlo porušením jeho povinností v právním vztahu s žalobkyní, nelze pochybovat o správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaný netvrdil a ani neprokázal okolnosti vylučující odpovědnost žalovaného, jako zasílatele.
Spatřuje-li dovolatel vadu řízení dále v tom, že je nepřezkoumatelný závěr odvolacího soudu o posouzení jeho námitky o neplatnosti nákladního listu, je třeba konstatovat, že i tato dovolací námitka je nedůvodná, neboť odvolací soud se s uvedenou námitkou žalovaného vypořádal v odůvodnění rozsudku na str. č. 6 s poukazem na svědeckou výpověď řidiče dopravce, a navíc na posouzení této námitky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Dovolací soud byl tedy nucen učinit závěr, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávným právním posouzením věci, kterým je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Pokud dovolatel v dovolání formuluje názor, že v daném případě škoda na přepravovaném zboží nevznikla při obstarávání přepravy, ale při přepravě samotné, přičemž se jako komisionář písemně nezaručil příkazci za plnění závazku třetí osobou, a že tedy nemůže obstát závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu ve smyslu §609 a 586 obch. zák., je jeho právní názor nesprávný. V tomto směru je třeba odkázat na existující judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1254/2005, který řešil problematiku podpůrného použití ustanovení o smlouvě komisionářské v případě zasílatelské smlouvy.
Podle §609 obch. zák. se na zasílatelskou smlouvu použijí podpůrně ustanovení o smlouvě komisionářské.
Ustanovení §584 odst. 1 obch. zák. stanoví, že po zařízení záležitosti je komisionář povinen o výsledku podat komitentovi zprávu a provést vyúčtování. V odstavci druhém tohoto ustanovení je dána povinnost komisionáře spočívající v tom, že ve zprávě komisionář označí osobu, s kterou smlouvu uzavřel. Jestliže tak neučiní, je komitent oprávněn vymáhat vůči komisionáři nárok na plnění závazku z této smlouvy.
Podle §586 obch. zák. jestliže osoba, s kterou komisionář uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti, poruší své závazky, je komisionář povinen na účet komitenta splnění těchto závazků vymáhat, nebo jestliže s tím komitent souhlasí, postoupit mu pohledávky odpovídající těmto závazkům.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který je i v souladu s uvedenou existující judikaturou Nejvyššího soudu, že podpůrným použitím ustanovení o smlouvě komisionářské ve smyslu ustanovení §609 obch. zák. je třeba rozumět rovněž použití ustanovení §584 obch. zák., a je proto správný závěr odvolacího soudu, jenž dovodil, že pokud zasílatel (žalovaný) neoznačil žalobkyni osobu dopravce, s kterou uzavřel přepravní smlouvu, má žalobkyně, právo vymáhat splnění závazku z přepravní smlouvy přímo na žalovaném, jako na zasílateli, a potažmo se po něm domáhat i náhrady škody, která ji vznikla porušením povinnosti zasílatele.
Odvolací soud rovněž nepochybil v aplikaci §586 obch. zák., neboť žalovaný nesplnil svoji povinnost podle tohoto ustanovení, čímž způsobil, že náhrada škody způsobená žalobkyni nebyla uspokojena a je za toto porušení žalobkyni odpovědný, jak odvolací soud správně dovodil.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který vycházel v této napadené části rozsudku odvolacího soudu (ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 10 354,66 EUR s úroky z prodlení ve výši 3,5% z dlužné částky od 12. 11. 2002 do zaplacení) z argumentu nesprávného právního posouzení, nebyl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalovaného v této části, směřující do potvrzujícího výroku odvolacího soudu, podle §243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 21 450 Kč [§3 odst. 1 a odst. 6, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 21 750 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu