ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3522.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3522/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně Alzheimercentrum Zlosyň o. p. s. , se sídlem ve Zlosyni 160, PSČ 277 44, identifikační číslo osoby 28446003, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, PSČ 110 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1 465 814 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 122/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 70 Co 32/2015-273, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 70 Co 32/2015-273, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 9. 2014, č. j. 12 C 122/2012-230, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po žalované zdravotní pojišťovně domáhala zaplacení nedoplatku úhrady za zdravotní péči, kterou v roce 2012 poskytla jejím pojištěncům.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. 9. 2014, č. j. 12 C 122/2012-230, ve výroku pod bodem I, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 465 814 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 12. 2. 2013 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 167 501,60 Kč, jej změnil tak, že tyto náklady činí 157 602,80 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně není zdravotnickým zařízením, nýbrž obecně prospěšnou společností registrovanou jako poskytovatel sociálních služeb, včetně sociálních služeb pobytových zařízení, a že mezi účastníky byla dne 27. 10. 2008 uzavřena zvláštní smlouva o poskytování a úhradě ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům umístěným v zařízení sociálních služeb s pobytovými službami (dále jen „zvláštní smlouva“). Podle odstavce 1 článku IV zvláštní smlouvy měly být hodnoty bodu, výše úhrad zdravotní péče a regulační omezení pro každý rok sjednány dodatkem ke smlouvě podle §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 48/1997 Sb.“ nebo „zákon“), a podle odstavce 2 téhož článku za způsob úhrady se považují zejména: a) úhrada za zdravotní výkony podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, b) jiné způsoby úhrady dohodnuté v dohodovacím řízení podle §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb.. Pro rok 2012 k uzavření dodatku nedošlo, neboť žalobkyně odmítla návrh žalované, v němž byly úhrady stanoveny podle vyhlášky č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012 (dále jen „vyhláška č. 425/2011 Sb.“ nebo „úhradová vyhláška“), s hodnotou bodu 0,90 Kč do určeného objemu a 0,40 Kč nad tento objem. Žalovaná uhradila žalobkyni pouze část poskytnuté a vyfakturované péče; žalobkyně v roce 2012 poskytla pojištěncům žalované zdravotní péči o objemu 14 453 318 bodů a žalovaná jí uhradila částku 11 542 171 Kč.
Odvolací soud konstatoval, že zdravotní péči ošetřovatelského a rehabilitačního charakteru lze poskytovat jednak ve zdravotnických zařízeních, jednak v zařízeních sociálních služeb, jakým je i žalobkyně, a zdůraznil, že se jedná o rozdílné druhy subjektů, které mají rozdílně upraven i kontraktační proces, neboť zdravotnická zařízení postupují podle §17 a zařízení sociálních služeb podle §17a zákona. Na základě toho uzavřel, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou se řídí sjednanou smlouvou podle §17a zákona bez možnosti užití jiných ustanovení zákona, zejména §17 a navazujících prováděcích předpisů. Vyhlášku č. 425/2011 Sb. tak podle jeho mínění na posuzovaný případ užít nelze.
Odvolací soud nepřijal argumentaci žalované, že ve smlouvě byla ujednána možnost přímé aplikace úhradové vyhlášky pro případ, že nedojde k dohodě, a přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že při stanovení výše úhrady nelze podle úhradové vyhlášky postupovat ani přímo, ani analogicky. Úhradovou vyhlášku nelze podle jeho názoru aplikovat ani analogicky též z toho důvodu, že vychází ze shodného principu regulace a degresivní hodnoty bodu, které Ústavní soud označil za protiústavní ve vztahu k vyhlášce pro rok 2013.
Odvolací soud uzavřel, že při absenci dohody o úhradě zdravotní péče pro rok 2012 se uplatní smluvní ujednání, že zdravotní péče bude hrazena úhradou za zdravotní výkony podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že hodnota bodu činí 0,90 Kč. Soud prvního stupně podle jeho mínění postupoval v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, podle něhož nebyla-li výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči z prostředků veřejného zdravotního pojištění pro určité úhradové období sjednána ve smlouvě ani stanovena právním předpisem, určí ji soud podle své úvahy.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka shledává v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a kterou se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Předkládá otázku, „jakým způsobem má být určena výše úhrady pobytovému zařízení sociálních služeb za poskytnutou zdravotní péči ze systému veřejného zdravotního pojištění, pokud mezi pobytovým zařízením a veřejnou zdravotní pojišťovnou nedošlo na dané úhradové období ke sjednání hodnoty bodu, výše úhrad ani regulačních omezení prostřednictvím úhradového dodatku ve smyslu §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 30. 12. 2008, za situace, kdy výše úhrady pro typ zdravotní péče, kterou poskytují pobytová zařízení sociálních služeb podle §22 písm. e) zákona č. 48/1997 Sb. (tj. zvláštní ambulantní péče), je známa, v úhradové vyhlášce je ale vztažena k jinému typu poskytovatele zvláštní ambulantní péče, a to podle §22 písm. c) zákona č. 48/1997 Sb.“.
Dovolatelka tvrdí, že tato otázka není v judikatuře dosud řešena, a současně namítá, že odvolací soud se svými právními závěry odchýlil od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2937/2012, a nesprávně pochopil názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010. Argumentuje s odkazem na citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2937/2012, že úhradová vyhláška je v případě, že mezi účastníky nedojde k dohodě o obsahu úhradového dodatku, přímo aplikovatelná podle článku IV odst. 1 zvláštní smlouvy . Pro případ, že by byl dovolací soud jiného názoru, snáší argumenty ve prospěch názoru o možnosti aplikovat úhradovou vyhlášku analogicky. Zdůrazňuje, že nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13, z něhož odvolací soud dovodil nemožnost degresivního stanovení hodnoty bodu, byla zrušena vyhláška č. 475/2012 Sb., která se týkala jiného úhradového období a nadto byla Ústavním soudem potvrzena její ústavní konformita do jejího zrušení.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření, zjevně zaměňujíc dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání, zpochybňuje existenci „dovolacího důvodu“, namítá, že dovolatelka „řeší převážně skutkové otázky“, a prosazuje názor, že soudy nižších stupňů nestanovily hodnotu bodu svým rozhodnutím, ale vyšly z toho, že hodnota bodu ve výši 0,90 Kč nebyla mezi účastníky sporná. Ztotožňuje se s právním posouzením odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
V době, kdy bylo podáno dovolání v souzené věci, dovolatelkou předestřená otázka hmotného práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu skutečně vyřešena nebyla. Nejvyšší soud ji však v mezidobí vyřešil, a to v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, v němž přijal a odůvodnil závěr, že není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, a že pro úhradové období roku 2012 se jedná o vyhlášku č. 425/2011 Sb. Z odkladu vykonatelnosti nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a z důvodů tohoto odkladu pak Nejvyšší soud usoudil, že tento nález není překážkou pro aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k roku 2012, přičemž tento závěr lze v jeho obecném významu vztáhnout i na její analogickou aplikaci.
Protože odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí řešil odchylným (právě opačným) způsobem a protože Nejvyšší soud v souzené věci neshledává důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak (od své předchozí rozhodovací praxe se odklonit), je dovolání nejen přípustné, nýbrž zároveň i důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu