ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3556.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3556/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce města Jaroměř , se sídlem v Jaroměři, Náměstí Čs. armády 16, identifikační číslo osoby 00272728, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, proti žalované CZ STAVEBNÍ HOLDING, a.s. , se sídlem v Praze, Kostelecká 879/59, PSČ 196 00, identifikační číslo osoby 25917773, zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, o zaplacení 240 638 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 105 C 187/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. června 2012, č. j. 23 Co 200/2012-265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 052 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Marcely Kislingerové.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. prosince 2011, č. j. 105 C 187/2010-223, v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu lze dovodit, že jím dovolatel ve skutečnosti brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst.1 písm. c) o. s. ř., neboť důvod založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nevymezuje žádnou právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Otázku konkurence práva na odstranění vady a práva na slevu z ceny díla, kterou dovolatel považuje za zásadně právně významnou, odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je – stejně jako dále uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), neboť žalobce neuplatnil žalobní nárok jako nárok na slevu z ceny díla, nýbrž jako nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad díla třetí osobou. Dospěl-li odvolací soud k závěru o nepřípustně zvoleném způsobu odstraňování vad díla v situaci, kdy objednatel díla (žalobce) bez toho, že by oznámil vady díla zhotovitelce (žalované) a poté zvolil některý ze způsobů nároků dle §436 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), vady díla odstranil sám, resp. za pomoci třetí osoby, aniž byla tato možnost v předmětné smlouvě o dílo sjednána, je toto jeho posouzení v souladu s judikaturou, na niž v napadeném rozhodnutí odkazoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 29 Cdo 2206/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 83, a dále jeho rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003), na jejichž závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit a důvodem pro odklon od této judikatury není ani tvrzená výjimečnost konkrétního případu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže otevřít ani dovolatelem formulovaná otázka „aplikace ustanovení §428 odst. 3 obch. zák.“ Je tomu tak proto, že ve skutečnosti – jak se podává z obsahu dovolání – nejde o otázku právní, neboť dovolatel napadá skutková zjištění soudů o tom, zda žalovaná jako zhotovitelka věděla či musela vědět o předmětných vadách díla. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkového zjištění, čímž míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátkou v částce 9 660 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 092 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu