ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3582.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3582/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně TESIMA, spol. s r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 14/440, identifikační číslo osoby 47252138, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 36, PSČ 370 01, proti žalované AGRO LEASING J. Hradec s. r. o., se sídlem v Jindřichově Hradci II, Sládkova 309, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby 60851252, zastoupené JUDr. Václavem Vyhlídkou, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, PSČ 377 01, o zaplacení částky 335.398,- Kč oproti vrácení věci, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 664/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2010, č. j. 2 Cmo 318/2009-81, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 26.989,05 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Václava Vyhlídky, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, PSČ 377 01.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci domáhala vrácení zaplacené první leasingové splátky ve výši 335.398,- Kč oproti vydání předmětu leasingu - nákladního automobilu DAF, hákového nosiče kontejnerů, kontejnerové vany a kontejnerového valníku. Tvrdila, že leasingová smlouva zanikla, neboť od ní odstoupila pro podstatné porušení smlouvy spočívající v tom, že předmět leasingu není možno užívat pro neodstranitelné vady. Hydraulická ruka (jeřáb) je v nevyhovujícím technickém stavu a již při prvním použití došlo k její poruše a kontejnerový valník dodaný podle jejího požadavku v délce 5,5 m nelze k danému typu nákladního automobilu použít, na což nebyla upozorněna.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. srpna 2009, č. j. 13 Cm 664/2009-52, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 335.398,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobkyni uložil povinnost vydat žalované nákladní automobil a shora uvedené zařízení tvořící předmět leasingu a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování částí listinných důkazů, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně jako příjemce leasingu a žalovaná jako poskytovatel leasingu uzavřely dne 17. října 2008 leasingovou smlouvu, odkazující na všeobecné smluvní podmínky (dále jen „VSP“), podle níž žalovaná přenechala žalobkyni do užívání shora uvedený předmět leasingu a žalobkyně se zavázala splácet leasing dohodnutými leasingovými splátkami. Žalobkyně si při jednáních s žalovanou a dodavatelem výslovně vyžádala kontejnerový valník delší než 5 m. Předání předmětu leasingu dodavatelem žalobkyni proběhlo bez účasti žalované; k fyzickému předání, osazení a vyzkoušení kontejnerového valníku nedošlo. Žalobkyně převzala předmět leasingu bez výhrad. Podle znaleckého posudku nelze nákladní automobil využít pro účel, pro který byl zakoupen, neboť zdvihací zařízení je nezpůsobilé provozu a kontejnerový valník není možno z důvodu jeho přesahu a posunu těžiště vozidla sklápět; jedná se o vady neodstranitelné. Žalobkyně pro tyto vady dopisem doručeným žalované dne 29. října 2008 odstoupila od leasingové smlouvy.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně si v souladu s body 1.1 a 1.2 VSP vybrala dodavatele předmětu leasingu a zadala závazný požadavek na technické vlastnosti předmětu leasingu. Na základě toho uzavřela s žalovanou leasingovou smlouvu za účelem financování vybraného předmětu a jeho užívání podle podmínek sjednaných ve smlouvě a VSP. Podle bodu 2.7 VSP byla povinna při převzetí předmětu leasingu postupovat s náležitou odbornou péčí a zajistit práva vyplývající z kupní smlouvy nebo jiné smlouvy poskytovatele s dodavatelem, podle bodu 4.1 VSP odpovídá za vlastnosti vybraného předmětu leasingu, za vhodnost pro předpokládané použití a jeho způsobilost a podle bodů 4.2 a 4.3 VSP měla uplatnit všechna práva vyplývající z vadné dodávky, práva ze záručních i servisních podmínek u dodavatele předmětu leasingu na základě plné moci. Z obsahu smlouvy a VSP nevyplývá ujednání o právu žalobkyně od leasingové smlouvy odstoupit, vyskytnou-li se na předmětu leasingu vady, naopak pod bodem 4.5 VSP se žalobkyně pro tento případ zavázala platit sjednané leasingové splátky. Odvolací soud zdůraznil, že leasingová smlouva je smlouvou nepojmenovanou, práva a povinnosti jejích účastníků se proto řídí především smlouvou. V souzené věci účastníci sjednali leasing finanční; leasingový pronajímatel se zavázal předmět leasingu financovat a po jeho splacení jej převést do vlastnictví leasingového nájemce. Výslovně se přitom zřekl jakékoliv odpovědnosti za povahu, kvalitu, vlastnosti nebo vhodnost předmětu leasingu, který si leasingový nájemce pro účely leasingového financování vybral. Současně přenesl na leasingového nájemce práva z odpovědnosti za vady, která přísluší leasingovému pronajímateli jako kupujícímu ve vztahu k dodavateli, a leasingového nájemce zmocnil k uplatňování těchto práv. Na základě toho odvolací soud dovodil, že žalovaná poskytla žalobkyni finanční leasing a této své povinnosti beze zbytku dostála. Za to, že na předmětu leasingu se vyskytly vady, nenese leasingový pronajímatel odpovědnost. Leasingový nájemce je povinen vady reklamovat u dodavatele. To žalobkyně neučinila a vady reklamovala u žalované, čímž porušila smluvní povinnost uloženou jí ustanovením bodu 2.8 VSP. Vedle toho porušila též povinnost postupovat při převzetí předmětu leasingu s náležitou odbornou péčí, stanovenou v bodě 2.7 VSP. Odvolací soud uzavřel, že bez ohledu na to, které ze smluvních ustanovení leasingový nájemce porušil, je nepochybné, že žalovaná smluvní povinnosti neporušila a nebyly tak splněny předpoklady odstoupení od smlouvy stanovené v §344 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Leasingová smlouva právo leasingového nájemce na odstoupení od smlouvy neupravuje. Žalobkyně tedy neměla právo od leasingové smlouvy odstoupit, neboť takové právo jí nevyplývá ani ze smlouvy, ani z ustanovení §344 obch. zák. Odstoupením od smlouvy ze strany žalobkyně nedošlo proto k zániku smlouvy, jak to předpokládá ustanovení §349 odst. 1 obch. zák. s důsledky stanovenými v §351 odst. 1 obch. zák., a požadavek žalobkyně na vypořádání leasingové smlouvy uplatněný podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. je nedůvodný.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně sice do všech výroků pod bodem I, podle obsahového vymezení dovolacích námitek však pouze proti výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 (bez bližšího upřesnění) občanského soudního řádu a namítajíc, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, popřípadě též vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [srov. §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu].
Dovolatelka především namítla, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1200/2006, že přímá odpovědnost leasingového nájemce za předmět leasingu je dána zásadně v rozsahu smluvně převedených práv náležejících jinak vlastníku věci, tedy též převodem práv z odpovědnosti za vady z kupní smlouvy, náležejících leasingovému pronajímateli ve prospěch leasingového nájemce. Argumentovala, že v tomto případě k takovému převodu nedošlo, z čehož dovozuje nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalovaná neporušila leasingovou smlouvu. Tvrdila, že žalované oznámila existenci vad předmětu leasingu, žádala ji o společný postup vůči dodavateli a navrhla odstoupení od kupní smlouvy, žalovaná však tyto návrhy neakceptovala, plnou moc, která by opravňovala dovolatelku odstoupit od kupní smlouvy, jí nevystavila, a neposkytla jí nakonec ani kupní smlouvu, bez níž nebylo možno úkon odstoupení řádně provést. Sama leasingová smlouva přitom dovolatelku k odstoupení od kupní smlouvy jménem žalované neopravňuje. Žalovaná naopak žádala o dodržení leasingové smlouvy ve smyslu provedení možných oprav, případně úprav na základě přímé reklamace žalobkyně u dodavatele, a to přesto, že jí žalobkyně poskytla znalecký posudek. Dovolatelka vyjádřila názor, že není–li z leasingové smlouvy přímo oprávněna k odstoupení od kupní smlouvy jménem žalované a žalovaná jí nevystavila plnou moc k přímému uplatnění práv z odpovědnosti za vady formou odstoupení od kupní smlouvy vůči dodavateli a zároveň jí ani neposkytla kupní smlouvu, v tomto rozsahu nepřevedla smluvně část vlastnických práv a nemohlo tak dojít k přímé odpovědnosti dovolatelky za předmět leasingu. Zdůraznila, že kdyby byla zmocněna k uplatnění odpovědnosti za vady formou odstoupení od smlouvy, odstoupila by od kupní smlouvy přímo vůči prodejci. Protože však nebyla k takovému úkonu oprávněna přímo z leasingové smlouvy a žalovaná ji k němu přes její žádost nezmocnila, postupovala vůči žalované jako vlastníku předmětu leasingu a leasingovému pronajímateli pro porušení povinnosti z leasingové smlouvy – nepoužitelnosti předmětu leasingu ke sjednanému účelu.
Dovolatelka nezpochybnila svou odpovědnost jako zástupce žalované při výběru a převzetí předmětu leasingu, brojila však proti závěru odvolacího soudu o tom, že porušila povinnost převzít předmět leasingu řádně a postupovat přitom s odbornou péčí. Namítla, že pokud soudy odmítly provést jí navržené důkazy k výběru a převzetí vozidla, měl odvolací soud vycházet v tomto ohledu z jejích nesporných tvrzení. Vyjádřila přesvědčení, že podmínky bodu 2.7 VSP neporušila, vytkla odvolacímu soudu, že navržené důkazy neprovedl, a namítla, že závěr odvolacího soudu, že při převzetí předmětu leasingu postupovala v rozporu s leasingovou smlouvou, nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku I., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení stanovených v §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.
Podle ustanovení §345 odst. 1 obch. zák. znamená-li prodlení dlužníka (§365) nebo věřitele (§370) podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla.
Podle ustanovení §346 odst. 1 obch. zák. znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit od smlouvy v případě, že strana, která je v prodlení, nesplní svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k tomu byla poskytnuta.
Podle ustanovení §349 odst. 1, části věty před středníkem, obch. zák. odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně.
Podle ustanovení §351 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy (odstavec 1, věta první). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 (odstavec 2, věta první).
Podle ustanovení §365 věty první obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je v souladu se zákonem a s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Závěry odvolacího soudu, že předmětem řízení je právní vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (srov. §261 odst. 1 obch. zák). a že v leasingové smlouvě nebylo sjednáno právo žalobkyně odstoupit od smlouvy, dovoláním zpochybněny nebyly, Nejvyšší soud z nich proto při dovolacím přezkumu vycházel.
Odvolací soud především správně (v souladu s §344 obch. zák.) dovodil, že nebyla-li možnost leasingového nájemce odstoupit od leasingové smlouvy sjednána ve smlouvě, pak mohla dovolatelka od smlouvy odstoupit (platně a tudíž se zamýšlenými právními účinky) pouze z těch důvodů, které stanoví obchodní zákoník.
Dovolatelka uplatnila jako důvod odstoupení od leasingové smlouvy, že po převzetí předmětu leasingu od dodavatele zjistila vady, pro které předmět leasingu nelze užívat. V nemožnosti užívat předmět leasingu ke sjednanému účelu spatřuje porušení povinnosti leasingového pronajímatele z leasingové smlouvy. V úvahu tedy přichází aplikace ustanovení §345 odst. 1 či §346 odst. 1 ve spojení s §365 odst. 1 věty první obch. zák., zakládající smluvní straně oprávnění odstoupit od smlouvy za splnění předpokladu, že druhá smluvní strana nesplnila řádně a včas svou smluvní povinnost (tj. porušila ji). Protože, jak odvolací soud správně vyložil (a dovolatelka ani nezpochybňuje), je leasingová smlouva smlouvou nepojmenovanou ve smyslu ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., takže práva a povinnosti jejích účastníků se řídí především ustanoveními smlouvy (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1289/2005, uveřejněného pod číslem 108/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), závisí výsledek dovolacího přezkumu na zodpovězení otázky, zda z leasingové smlouvy vyplývá závazek leasingového pronajímatele přenechat leasingovému nájemci předmět leasingu bez vad, popřípadě ve stavu způsobilém smluvenému či obvyklému užívání, obdobně jak ukládá ustanovení §663 obč. zák. či ustanovení §631 odst. 1 věty druhé obch. zák. pronajímateli. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že leasingová smlouva ani všeobecné smluvní podmínky žalované, které jsou součástí smlouvy, takovou povinnost leasingovému pronajímateli neukládala, tak jak to ostatně odpovídá podstatě finančního leasingu jako nástroje financování pořízení věci (popř. jiné majetkového hodnoty) a postavení leasingového pronajímatele jako financujícího subjektu. Podle bodu 1.1 VSP bylo sice účelem leasingové smlouvy (mimo jiné) umožnit leasingovému nájemci za úhradu užívání předmětu leasingu, z dalších ujednání, jimiž argumentoval odvolací soud, však vyplývá, jakým způsobem měl být tento účel naplněn. Žalovaná měla získat do svého vlastnictví předmět leasingu, a to podle požadavku a specifikace leasingového nájemce, včetně vlastností a technických náležitostí předmětu leasingu a výběru dodavatele (bod 1.2 VSP), a vybavit leasingového nájemce plnou mocí, na jejímž základě leasingový nájemce předmět leasingu převezme přímo od dodavatele (bod 2.7 VSP), přičemž to byl leasingový nájemce, kdo v leasingovém vztahu (tedy ve vztahu k leasingovému pronajímateli) odpovídá za vlastnosti a způsobilost jím zvoleného předmětu leasingu, zvláště za jeho vhodnost pro předpokládané použití (bod 4.1 VSP).
Tato ujednání odrážejí specifika finančního leasingu, jenž není sice definován zákonem, v obchodní praxi byl však do značné míry standardizován a v dnes již ustálené judikatuře soudů byl popsán, analyzován a posouzen z hlediska jeho slučitelnosti se zákonem a dobrými mravy [srov. např. již rozsudek ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 2486, rozsudek ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 3283, rozsudek ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1289/2005, uveřejněný pod číslem 108/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z pozdější doby např. rozsudky ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5281/2009, a ze dne 27. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 319/2010, jež jsou oba veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Shodně Nejvyšší soud vyložil podstatu finančního leasingu též ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jestliže žalovaná povinnost, pro jejíž porušení dovolatelka odstoupila od leasingové smlouvy, vůbec neměla, pak ji nemohla ani porušit. Poznatek, že důvod, pro který smluvní strana odstoupila od smlouvy, není dán, nutně vede k závěru, že k odstoupení od smlouvy došlo v rozporu s ustanovením §344 obch. zák. a odstoupení od smlouvy je právním úkonem neplatným podle ustanovení §39 obč. zák., který proto, jak zcela správně dovodil odvolací soud, nevyvolal zamýšlené právní účinky, tj. zrušení smlouvy a vznik práva smluvních stran na vypořádání, jehož se dovolatelka v souzené věci domáhá.
Tento správný závěr odvolacího soudu je sám o sobě rozhodný pro posouzení požadavku dovolatelky uplatněného žalobou jako nedůvodného. Pro závěr o platnosti odstoupení dovolatelky od leasingové smlouvy a tedy pro výsledek sporu je nevýznamné, zda žalovaná porušila nějakou jinou právní povinnost než tu, jež byla důvodem odstoupení od smlouvy, a zda nějaké své povinnosti porušila dovolatelka. Ve zbytku proto není dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu pro jeho rozhodnutí určující (ve skutečnosti na něm toto rozhodnutí nespočívá) a bylo by nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné podrobovat je dovolacímu přezkumu. Tvrzení, že se po žalované bezvýsledně domáhala, aby odstoupila od kupní smlouvy, případně aby jí udělila plnou moc k odstoupení od kupní smlouvy, ostatně dovolatelka oproti svému přesvědčení uplatnila poprvé až v dovolání, v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Je však třeba dodat, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 33 Odo 1200/2006, in www.nsoud.cz , jímž argumentuje dovolatelka, rozhodně nevyplývá závěr, že pokud leasingový nájemce nebyl zmocněn (smlouvou ani dodatečně) odstoupit jménem leasingového pronajímatele od kupní smlouvy pro vady předmětu leasingu, je v případě výskytu vad, pro něž lze odstoupit od kupní smlouvy, oprávněn odstoupit pro tyto vady od leasingové smlouvy. Nejvyšší soud naopak zdůraznil, že pro leasingový vztah je charakteristické, že odpovědnost za předmět leasingu spočívá na straně leasingového nájemce, čímž se finanční leasing typově odlišuje od nájmu a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat; tomu pak odpovídá ujednání v posuzované leasingové smlouvě, podle něhož leasingový nájemce nese riziko užívání věci v rozsahu stanoveném smlouvou a není oprávněn, a to ani pro vady předmětu leasingu, od smlouvy odstoupit.
Nezbývá než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné. Vady řízení uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalovaná, která byla v dovolacím řízení zcela úspěšná, má podle ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5 větou první o. s. ř. vůči neúspěšné dovolatelce právo na náhradu nákladů, které v něm vynaložila a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se odměna advokáta určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §16 odst. 2 a §18 odst. 1 věty první uvedené vyhlášky a činí 22.005,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 22.305,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. částku 4.684,05 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 26.989,05 Kč je dovolatelka povinna žalované zaplatit ve stanovené lhůtě k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu