ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3594.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3594/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. A. J., advokátkou, proti žalované D., spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, o zaplacení 17% úroku z prodlení z částky 35 702 Kč od 12.5.1994 do 27.5.2003, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 1/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2007, čj. 28 Co 298/2006-246, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2007, čj. 28 Co 298/2006-246, se ve druhém výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve druhém bodu výroku o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 17% úrok z prodlení z dlužné částky 35 702 Kč od 12.5.1994 do 27.5.2003, a dále ve třetím, čtvrtém a pátém výroku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. října 2003, čj. 12 C 1/95-197, ve druhém bodu výroku, a dále ve čtvrtém a pátém bodu výroku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. října 2003, čj. 12 C 1/95-197, zastavil řízení pro zaplacení 17% úroku z prodlení z dlužné částky 6 Kč od 13.6.1993 do 27.5.2003 (první bod výroku), uložil žalované zaplatit žalobci 17% úrok z prodlení z dlužné částky 35 702 Kč od 12.5.1994 do 27.5.2003 (druhý bod výroku) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal 17% úroku z prodlení z dlužné částky 35 702 Kč od 13.6.1993 do 11.5.1994 (třetí bod výroku). Soud prvního stupně dále uložil žalované zaplatit České republice náklady řízení ve výši 559,40 Kč (čtvrtý bod výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (pátý bod výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl o zbytku předmětu sporu původně žalobcem vyjádřeném částkou 35 708 Kč se 17% úrokem z prodlení od 13.6.1993 do zaplacení (tj. do 27.5.2003) poté, kdy odvolací soud svým rozsudkem ze dne 24. července 2002, čj. 28 Co 149/99-139, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí druhý) ze dne 18. srpna 1998, čj. 12 C 1/95-100, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 35 702 Kč, změnil ho v rozsahu částky 6 Kč se 17% úrokem z prodlení od 13.6.1993 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a dále ho zrušil ve vyhovujícím výroku co do 17% úroku z prodlení z částky 35 702 Kč od 13.6.1993 do zaplacení a v souvisejících výrocích o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, a dále poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. června 2003, čj. 32 Odo 996/2002-163, dovolání žalované proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítl.
K odvolání žalované směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. října 2003, čj. 12 C 1/95-197, v rozsahu jeho prvního, druhého, čtvrtého a pátého bodu výroku Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. dubna 2007, čj. 28 Co 298/2006-246, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v prvním bodu výroku a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok). Dále ho potvrdil ve druhém bodu výroku (druhý výrok) a změnil ho ve čtvrtém bodu výroku tak, že žalobce je povinen nahradit České republice náklady řízení v částce 33,60 Kč a žalovaná je povinna nahradit České republice náklady řízení v částce 525,80 Kč (třetí výrok). Rovněž ho změnil v pátém bodu výroku tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dosavadního řízení v částce 36 364 Kč (čtvrtý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (pátý výrok).
Odvolací soud přisvědčil námitce odvolatelky, že rozhodnutí o zastavení řízení v rozsahu 17% úroku z prodlení z částky 6 Kč od 13.6.1993 do 27.5.1993 brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť v tomto rozsahu byla již věc dne 14.8.2002 pravomocně ukončena (stalo se tak rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18.8.1998, čj. 12 C 1/95-100, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24.7.2002, čj. 28 Co 149/99-139, a to tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta). Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v prvním bodu výroku zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Podle odvolacího soudu se však soud prvního stupně nedopustil žalovanou vytýkaného pochybení při určení sazby 17 %, v níž žalobci úrok z prodlení z dlužné částky 35 702 Kč na základě aplikace §369 odst. 1 ve spojení s §502 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ve znění účinném před 1.1.2001 přiznal. Odvolací soud, vycházeje z údajů Č. n. b., jež pro období roku 1993 vykazovala průměrnou úrokovou sazbu z úvěrů ve výši 16,699 %, jakož i ze zjištění z jím vyžádaných zpráv různých bank, podle něhož průměr úrokové sazby překračuje 16 %, se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že žalobcem uplatněný 17% úrok z prodlení je opodstatněný.
Odvolací soud nepřisvědčil ani žalované, vytýkala-li soudu prvního stupně, že jí uložil uhradit úroky z prodlení za období od 12.5.1994 do 27.5.2003, ačkoli existence dohody o termínu splatnosti mezi účastníky nebyla v řízení prokázána, a že věc nesprávně posoudil, uzavřel-li, že její dluh ve výši 35 702 Kč zanikl vůči žalobci až připsáním na jeho účet z účtu exekutora dne 27.5.2003, ačkoli z jejího účtu byla tato částka na základě exekuce odepsána již dne 5.5.2003. Podle posouzení odvolacího soudu soud prvního stupně při stanovení počátku ani konce prodlení žalované se zaplacením jistiny nepochybil. Vycházeje ve vazbě na ustanovení §450 odst. 1 obch. zák. ze zjištění, podle něhož žalobce (jako prodávající) žalované (jako kupující) umožnil nakládat se zbožím nejpozději dne 25.5.1993, uvedl, že žalobce vystavenou fakturou č. 25/93 vyzval žalovanou k zaplacení kupní ceny a že s ohledem na obvyklou 15denní splatnost ode dne vystavení faktury byla žalovaná povinna zaplatit žalobci kupní cenu v jím ve faktuře stanovené lhůtě do 12.6.1993, takže v prodlení s její úhradou se ocitla ode dne 13.6.1993. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně ukládajícím povinnost žalované zaplatit úrok z prodlení do 27.5.2003, které soud prvního stupně odůvodnil aplikací §339 odst. 2 obch. zák., přičemž ani žádnou z dalších námitek odvolatelky proti této části rozhodnutí nepokládá za důvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), který spatřuje v judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené otázce, do kdy trvá prodlení dlužníka se zaplacením dluhu, který je uhrazen až v rámci exekuce jeho vymožením ze strany exekutora. Dovolatelka v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá, že odvolací soud uvedenou otázku nesprávně právně posoudil, jestliže za aplikace §339 odst. 2 obch. zák. dospěl k závěru, že prodlení žalované s úhradou jistiny dluhu vůči žalobci skončilo až okamžikem, kdy exekutor vyplatil vymožené plnění žalobci. Dovolatelka, poukazem i na konkrétní soudní judikaturu, zastává a obhajuje názor, že je-li dluh vymožen cestou exekuce, dochází k zániku prodlení dlužníka již okamžikem, kdy exekutor plnění pro věřitele vymůže. To koresponduje podle dovolatelky i s právní úpravou obsaženou v exekučním řádu, podle níž pověření exekutora k provedení exekuce zaniká již vymožením pohledávky exekutorem, a nikoli až vyplacením vymožené pohledávky ze strany exekutora oprávněnému. Jiný výklad nemůže podle dovolatelky obstát, neboť doba „prodlení“ mezi okamžikem vymožení částky exekutorem a její skutečnou výplatou oprávněnému nemůže jít k tíži dlužníka (povinného), protože dlužník (povinný) nemá žádný nástroj k tomu, aby toto „prodlení“ ovlivnil. Plněním exekutorovi, kterého lze podle dovolatelky považovat za „místo plnění“, vymáhaný dluh a tím i prodlení dlužníka s úhradou dluhu zaniká. Podle názoru dovolatelky ustanovení §339 odst. 2 obch. zák. dopadá pouze na plnění, které je realizováno v rámci obchodních závazkových vztahů „dobrovolně“, a nikoli na případy plnění vymoženého cestou exekuce, jak tomu bylo v předmětné věci.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku a rozsudek soudu prvního stupně ve druhém bodu výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce zcela ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že i v případě zaplacení dluhu v rámci exekučního řízení zaniká závazek dlužníka vůči věřiteli až připsáním příslušné částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti. Dovolání žalované označil za účelové podání a navrhl, aby ho dovolací soud zamítl.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho druhém bodu výroku, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 18. srpna 1998, čj. 12 C 1/95-100, a rozsudkem ze dne 30. října 2003, čj. 12 C 1/95-197, v rozsahu 17% úroku z prodlení p. a. z dlužné částky 35 702 Kč od 12.5.1994 do 27.5.2003 stejně – žalobě vyhověl).
Dovolací soud však shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. v řešení otázky prodlení dlužníka (žalované) se zaplacením dluhu (jistiny ve výši 35 702 Kč) věřiteli (žalobci), který byl uhrazen v rámci exekučního řízení, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že pohledávka žalobce ve výši 35 702 Kč byla žalovanou splněna až dne 27.5.2003 připsáním finančních prostředků na účet žalobce (resp. jeho advokátky) z účtu exekutora, na což nemá podle jeho názoru žádný vliv ta skutečnost, že finanční prostředky byly odepsány z účtu žalované již dne 5.5.2003. S tímto názorem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí, neboť jeho závěr o zániku dluhu dlužníka vůči věřiteli až připsáním příslušné částky na účet věřitele z účtu exekutora je v rozporu se stávající soudní judikaturou, v níž již byla otázka okamžiku splnění dluhu ze strany dlužníka vůči jeho věřiteli, k němuž dochází v rámci exekučního řízení, řešena, a od jejich právních závěrů dovolací soud nemá žádného důvodu odchýlit se ani v posuzované věci.
Podle zjištění odvolacího soudu byla částka 35 702 Kč odepsána z účtu žalované dne 5.5.2003, přičemž na účet žalobcovy advokátky byla dne 28.5.2003 připsána částka 40 577 Kč, která byla poukázána JUDr. M. R., soudním exekutorem pověřeným provedení exekuce v exekuční věci oprávněného (žalobce) proti povinné (žalované) pro nezaplacenou částku 35 702 Kč. Podle vysvětlení žalobcovy advokátky obsaženého v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zmíněná částka 40 577 Kč zahrnuje kromě jistiny ve výši 35 702 Kč zřejmě i její odměnu za zastupování žalobce v exekučním řízení, přičemž celá částka 40 577 Kč byla na její účet připsána proto, že žalobce sám žádný účet u banky nemá.
Podle ustanovení §339 odst. 2 obch. zák., z něhož odvolací soud při posuzování nároku žalobce na zaplacení úroků z prodlení z uhrazené jistiny dluhu podle odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel, platí, že peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo provozovatele poštovních služeb je splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti.
Podle právního závěru formulovaného Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, uveřejněném pod číslem 66/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který v rámci odvolacího řízení přezkoumával správnost rozsudku soudu prvního stupně v jiné obdobné věci, nemá věřitel právo na úroky z prodlení ze zaplacené částky od okamžiku, kdy dlužník dluh zaplatil v rámci exekučního řízení do rukou soudního exekutora. K tomuto posouzení dospěl na základě úvahy, že platba exekutorovi provedená v rámci nařízené exekuce je plněním vymáhané pohledávky, neboť exekutor přijímá plnění jako osoba oprávněná plnění jménem věřitele přijmout. To má tedy ten důsledek, že zaplacením dluhu dlužníkem na účet exekutora dluh dlužníka vůči věřiteli zaniká a že případné prodlení exekutora s předáním vymožené částky oprávněnému je pak věcí vnitřního vztahu mezi nimi (tj. mezi exekutorem a oprávněným), nemůže však jít jakkoliv k tíži povinného, který dluh splnil.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a že dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn dovolatelkou důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném druhém výroku (včetně závislých výroků o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v rozsahu druhého bodu výroku (včetně závislých výroků o nákladech za řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu