ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3738.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3738/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně GALILEO REAL, k. s., se sídlem v Praze 8, Thámova 181/20, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26 17 52 91, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Raisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Bohumíra Šmerala 3773/19, proti žalovaným 1) Ing. S. T. , 2) V. T. , 3) M. M. a 4) E.M. , všem zastoupeným JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, o zaplacení částky 34,117.068,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 9/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2011, č. j. 24 Co 133/2010-422, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2011, č. j. 24 Co 133/2010-422, v části potvrzujícího výroku ve věci samé, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 14. září 2004 (po částečném zpětvzetí žaloby) se žalobkyně domáhala po žalovaných jako bývalých společnících veřejné obchodní společnosti ručících za závazky společnosti zaplacení částky 10.000.000,- Kč představující dosud nesplacenou jistinu úvěru poskytnutého společnosti TOMY, v.o.s.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 4 C 9/2005-333, ve znění usnesení ze dne 25. února 2009, č. j. 4 C 9/2005-334, a doplňujícího rozsudku ze dne 5. března 2009, č. j. 4 C 9/2005-340, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 10,000.000,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že předchůdkyně žalobkyně Investiční banka, a.s. (dále jen „banka“) uzavřela 6. července 1992 se společností TOMY, v.o.s. (dále též jen „dlužník“) smlouvu o úvěru a na základě této smlouvy poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 32,000.000,- Kč, splatný v dohodnutých splátkách do 25. června 1996. Společníky TOMY, v.o.s. byli ke dni uzavření smlouvy o úvěru a po celou dobu existence společnosti všichni žalovaní. Rozhodnutím valné hromady společnosti TOMY, v.o.s. ze dne 30. srpna 1992 došlo ke zrušení společnosti bez likvidace a její přeměně na společnost ZEMPO-TOMY, s.r.o. se shodným identifikačním číslem a sídlem (dále též jen „společnost“) a k přechodu všech práv a povinností na společnost. TOMY, v.o.s. byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 10. září 1992 a k témuž dni byla zapsána společnost. V souvislosti se zánikem dlužníka uzavřela banka a společnost dne 20. října 1992 dodatek č. 2 ke smlouvě o úvěru, kterým byl změněn „název klienta“ na ZEMPO-TOMY, s.r.o. Smlouvami o postoupení pohledávky byla pohledávka banky ze smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni. Na majetek společnosti byl prohlášen 26. října 1995 konkurs. Pohledávku ze smlouvy o úvěru ve výši 26,389.843,13 Kč banka přihlásila do konkursu 24. listopadu 1995. Pohledávka byla v plné výši zjištěna při přezkumném jednání a podle rozvrhového usnesení byla věřitelka uspokojena částkou 4,452.248,- Kč. Mimo rámec rozvrhového usnesení věřitelka obdržela z konkursní podstaty částku 12.693,50 Kč. V konkursu zůstala žalobkynina pohledávka (přihlášená v celkové výši 45,424.032,70 Kč zahrnující i dosud nesplacený úvěr z druhé smlouvy o úvěru uzavřené dne 27. července 1992, kterou byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 14,000.000,- Kč) neuspokojena ve výši 34,117.068,20 Kč a tuto částku žalobkyně uplatnila žalobou. Konkurs na majetek společnosti byl zrušen usnesením ze dne 5. února 2004, které nabylo právní moci dne 12. července 2004.
Vázán právním názorem odvolacího soudu k otázce pasivní věcné legitimace žalovaných a promlčení pohledávky žalobkyně vyjádřeným v usnesení ze dne 28. června 2007, č. j. 24 Co 671/2006-257 (kterým byl zrušen v pořadí první zamítavý rozsudek soudu prvního stupně), podle něhož ručení společníků veřejné obchodní společnosti změnou právní formy nezaniklo s ohledem na ustanovení §311, §312 a §305 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a počátek běhu promlčecí doby nelze vázat na zánik veřejné obchodní společnosti, ale jen na právo uplatněné žalobou, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní ručí i po zániku společnosti TOMY, v.o.s. za závazky této společnosti celým svým majetkem podle ustanovení §86 obch. zák., ve znění k 10. září 1992, neboť po celou dobu trvání této společnosti byli jejími společníky. Změna právní formy z veřejné obchodní společnosti na společnost s ručením omezeným nic nezměnila na ručitelském závazku žalovaných. Cituje ustanovení §69 odst. 2 a §6 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění), soud prvního stupně uvedl, že přechází-li při změně právní formy společnosti veškeré jmění zaniklé společnosti na nástupnickou společnost a jměním se rozumí soubor obchodního majetku a závazků podnikatele, tedy i závazků z úvěrů poskytnutých dlužníkovi, přešel i tento závazek ze zákona na nově vzniklou společnost. Zdůraznil, že dodatkem č. 2 ke smlouvě o úvěru nemohlo dojít k převzetí dluhu nově vzniklou společností ZEMPO-TOMY, s. r. o. podle ustanovení §531 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť k tomu scházel nezbytný předpoklad, aby k datu převzetí dluhu existoval subjekt, který dluh převádí, a subjekt, který dluh přejímá, což v dané věci nebylo možné, když společnost TOMY, v.o.s. zanikla a na základě jejího zániku teprve vznikla společnost ZEMPO-TOMY, s. r. o. Již tato skutečnost vylučovala možnost, aby došlo k převzetí dluhu podle ustanovení §531 obč. zák.
Námitku promlčení vznesenou žalovanými neshledal důvodnou, neboť přihlášením pohledávky do konkursu dne 24. listopadu 1995 došlo ke stavení promlčecí doby podle ustanovení §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Konkursní řízení bylo pravomocně skončeno 12. července 2004 a žaloba byla podána 14. září 2004. Čtyřletá promlčecí doba od splatnosti pohledávky do přihlášení pohledávky v konkursu a od data skončení konkursu do podání žaloby neuplynula, pohledávka žalobkyně není promlčena a žaloba je důvodná.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že podle upřesnění žalobkyně částka 10,000.000,- Kč, jež zůstala předmětem sporu, představuje část dosud neuhrazených splátek jistiny ze smlouvy o úvěru uzavřené 6. července 1992 splatných od 25. března 1995 do 25. června 1996. Splatnost jednotlivých dosud neuhrazených splátek a jejich výši žalobkyně specifikovala.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na ně. Námitkami opakovanými žalovanými v odvolání, se zabýval již soud prvního stupně a s těmito námitkami se vypořádal v odůvodnění rozsudku. K námitce promlčení zdůraznil, že počátek běhu promlčecí doby u práv na plnění závazku se vztahuje podle ustanovení §392 odst. 1 věty první obch. zák. ke dni, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním. Počátek běhu promlčecí doby je proto třeba upínat k okamžiku splatnosti dluhu. Podle smlouvy o úvěru měl být celý úvěr splacen do 25. května (správně června) 1996. Jeho splatnost však nastala dříve, v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka 16. října 1995. Nastaly tak účinky stanovené v §14 odst. 1 písm. g) ZKV a dosud nesplatný závazek se stal splatným. Banka přihlásila pohledávku do konkursu 24. listopadu 1995 a tímto úkonem došlo podle §20 odst. 8 ZKV ke stavení promlčecí doby. Následujícím dnem po splatnosti závazku mohl věřitel uplatnit právo na plnění u soudu a od tohoto dne začala běžet čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení §397 obch. zák. Od data přihlášení pohledávky do konkursu - 24. listopadu 1995 - do pravomocného skončení konkursu (tj. do 12. července 2004) promlčecí doba neběžela podle ustanovení §402 obch. zák. a její běh pokračoval ode dne následujícího po právní moci usnesení o skončení konkursu do podání žaloby (tj. do 14. září 2004). Ze čtyřleté promlčecí doby od splatnosti pohledávky do podání žaloby uplynuly jen tři měsíce a osm dnů. Právo žalobkyně domáhat se zaplacení částky 10,000.000,- Kč proti žalovaným jakožto ručitelům tak není promlčeno. V té souvislosti odvolací soud poukázal i na ustanovení §310 obch. zák. Žalovaní jako společní ručitelé bývalé společnosti TOMY, v.o.s., jež zanikla bez likvidace ke dni 10. září 1992, ručí dále společně a nerozdílně za její závazky celým svým majetkem podle ustanovení §86 obch. zák., v rozhodném znění, zánikem této společnosti jejich ručení nezaniklo, protože podle ustanovení §311 obch. zák. ručení zaniká toliko zánikem závazku, který zajišťuje, a naopak nezaniká, jestliže závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem, nebo pro zánik právnické osoby, jež je dlužníkem. Ustanovení §305 až §311 obch. zák. platí přiměřeně podle ustanovení §312 obch. zák. i pro zákonné ručení. Právo věřitele nebylo ke dni podání žaloby promlčeno vůči společnosti, není proto promlčeno ani proti ručitelům. V projednávané věci se stran promlčení neuplatní ustanovení §408 odst. 1 obch. zák., neboť řízení bylo zahájeno před uplynutím deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet.
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti oběma výrokům - podali žalovaní dovolání, opírajíce přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé v obecné rovině zcela odkazují na svá dosavadní procesní stanoviska a namítají, že soud k jejich námitkám dostatečným způsobem nepřihlédl a s některými se náležitě nevypořádal. Tvrdí, že nárok žalobkyně je nedůvodný, neboť dodatkem č. 2 ke smlouvě o úvěru byla smlouva změněna tak, že na místo dlužníka vstoupila do tohoto vztahu společnost. Dodatek č. 2 je třeba považovat za převzetí dluhu podle ustanovení §531 obč. zák. Trvá-li podle ustanovení §532 obč. zák. při převzetí dluhu zajištění jen tehdy, jestliže osoby zajišťující závazek původního dlužníka souhlasí se změnou v osobě dlužníka, a žalovaní výslovně neprojevili souhlas s převzetím dluhu, pak jejich ručení za závazek společnosti neexistuje.
Soudům obou stupňů vytýkají, že se nesprávně vypořádaly s námitkou promlčení. Žalobkyně opírá nárok o ustanovení §69d, resp. §92e obch. zák. Určuje-li posléze uvedené ustanovení, že společníci ručí ke dni zápisu změny právní formy společnosti ve stejném rozsahu, jako před změnou právní formy, pak z těchto ustanovení nelze vycházet, neboť jsou účinná až od 1. ledna 2001, ale je nutno vycházet z ustanovení §69 obch. zák. ve znění účinném k datu přeměny společnosti, tj. k 10. září 1992, podle něhož při přeměně společnosti zaniká dosavadní společnost bez likvidace a na novou společnost přechází jmění zrušené společnosti. Ustanovení §92e obchodní zákoník v době přeměny dlužníka na společnost neobsahoval, tato problematika nebyla obchodním zákoníkem upravena, uvedené ustanovení bylo do obchodního zákoníku implementováno zákonem č. 370/2000 Sb., který upravil problematiku přeměn společností odlišně od dosavadní úpravy. Z toho vyplývá, že nedošlo jen ke změně právní formy dlužníka, ale i k zániku jedné společnosti a vzniku společnosti nové.
Dovolatelé nesouhlasí s názorem o nepromlčení pohledávky žalobkyně z důvodu, že prohlášením konkursu na společnost došlo k „přerušení“ běhu promlčecí doby, která začala znovu běžet po skončení konkursu. Tvrdí, že prohlášení konkursu na majetek společnosti nemohlo mít žádný vliv na běh promlčecí doby, neboť se vztahuje k jinému subjektu. Zastávají názor, že k promlčení pohledávky žalobkyně muselo dojít nejpozději dnem 10. září 1996, tj. po čtyřech letech ode dne následujícího po přeměně společnosti, když ručení společníků veřejné obchodní společnosti se vztahuje výlučně na závazek této společnosti, nikoliv na závazek jiných subjektů a jejich závazek podléhá zákonné promlčecí době s počátkem od prvního dne následujícího po dni zániku dlužníka. Pohledávka žalobkyně je proto promlčena.
Dovolatelé dále namítají, že žalobkyně nevylíčila rozhodné skutečnosti k prokázání tvrzení o existenci nároku uplatněného žalobou, zejména ve vztahu k právnímu důvodu tohoto nároku. Po částečném zpětvzetí žaloby není zřejmé, o jaký právní důvod je opírán nyní uplatněný nárok ve výši 10,000.000,- Kč, a tento nedostatek je již neodstranitelný. Uvádějí, že částečné zpětvzetí žaloby je nedostatečně určité, po částečném zastavení řízení nelze říci, jaký nárok je předmětem zbytku žaloby, přestože toto rozlišení je důležité s ohledem na právní jistotu, právní hodnocení a posouzení námitky promlčení. I z tohoto důvodu je rozsudek odvolacího soudu nesprávný.
Dovolatelé rovněž zpochybňují správnost výpočtu náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s čl. II bodem 7. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalovaných výslovně směřuje proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání žalovaných v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (v otázce promlčení nároku a pasivní věcné legitimace žalovaných a tento názor byl v dovolání zpochybněn), který dřívější rozhodnutí zrušil.
Při posouzení dovolání z hlediska jeho důvodnosti Nejvyšší soud pominul jako právně bezvýznamnou tu část dovolací argumentace, v níž dovolatelé obecně odkazují na svá dosavadní procesní stanoviska. Takový odkaz totiž nelze ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat (ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.) za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Podle ustanovení §531 obč. zák. kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal (odstavec 1). Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka (odstavec 2). Smlouva o převzetí dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnou formou (odstavec 3).
Z ustanovení §6 obch. zák. (ve znění účinném k 10. září 1992 - dále jen rozhodné znění) vyplývá, že obchodním majetkem pro účely tohoto zákona se rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot), které patří podnikateli a slouží nebo jsou určeny k jeho podnikání (odstavec 1). Pro účely tohoto zákona se soubor obchodního majetku a závazků vzniklých podnikateli v souvislosti s podnikáním označuje jako obchodní jmění (dále jen „jmění“) [odstavec 2].
Podle ustanovení §69 obch. zák., v rozhodném znění, při dobrovolném zrušení společnosti může být zároveň rozhodnuto, že se přemění v jinou formu společnosti nebo družstvo, nebo se sloučí nebo splyne s jinou společností, popřípadě se rozdělí. Tím nejsou dotčena omezení stanová zvláštním zákonem (odstavec 1). Při přeměně společnosti zaniká dosavadní společnost bez likvidace, jsou-li ke dni podání návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku splněny náležitosti pro vznik nové společnosti nebo družstva. Návrh na zápis nové společnosti nebo družstva musí být podán současně s návrhem na výmaz zrušené společnosti. Výmaz zrušené společnosti a zápis nové společnosti nebo družstva provede rejstříkový soud k témuž dni. Nejsou-li splněny podmínky pro uvedené zápisy, vstupuje zrušená společnost do likvidace. Při přeměně společnosti přechází jmění zrušené společnosti na novou společnost nebo družstvo (odstavec 2).
Podle ustanovení §86 obch. zák. veřejná obchodní společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně.
Závěr o pasivní věcné legitimaci žalovaných jako bývalých společníků zaniklé veřejné obchodní společnosti, kteří ručí podle ustanovení §86 obch. zák. v návaznosti na ustanovení §69 odst. 2 a §6 odst. 2 obch. zák. za závazek této společnosti i po její přeměně na společnost s ručením omezeným, dovolatelé zpochybnili námitkou, že dodatkem č. 2 ze dne 20. října 1992 ke smlouvě o úvěru došlo k převzetí dluhu podle ustanovení §531 obč. zák. s obsáhlou argumentací pouze k ustanovení §532 obč. zák., podle něhož se obsah závazku převzetím dluhu nemění, avšak zajištění dluhu poskytnuté třetími osobami trvá jen tehdy, jestliže tyto osoby souhlasí se změnou v osobě dlužníka. Tvrdí, že výslovně souhlas s převzetím dluhu neprojevili, jejich ručení za závazek společnosti proto neexistuje, aniž by jakkoliv zpochybnili názor soudů nižších stupňů o tom, z jakých důvodů nejde o převzetí dluhu. Jejich argumentace se tak míjí se závěry soudů nižších stupňů a námitka není opodstatněná.
Výhrada nesprávného posouzení námitky promlčení založená na polemice s názorem žalobkyně opřeným o ustanovení §69d a §92e obch. zák. je zjevně nedůvodná, neboť soudy nižších stupňů správně dovodily, že podle těchto ustanovení, jež v době přeměny dlužníka obchodní zákoník neobsahoval, nelze věc posoudit. Závěr o tom, že závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru je podle ustanovení §6 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění, součástí jmění obchodní společnosti a podle ustanovení §69 odst. 2 věty páté obch. zák. při přeměně obchodní společnosti přechází jmění zrušené společnosti na novou společnost, nezpochybnili.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož prohlášením konkursu na majetek společnosti se stala dosud nesplatná část závazku dlužníka splatnou podle ustanovení §14 odst. 1 písm. g) ZKV a přihlášením pohledávky do konkursu došlo ke stavení promlčecí doby podle ustanovení §402 obch. zák., který dovolatelé zpochybnili námitkou, že prohlášení konkursu nemělo na běh promlčecí doby žádný vliv, neboť konkurs byl prohlášen na subjekt odlišný od dlužníka, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 6. března 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2002, in www.nsoud.cz , Nejvyšší soud dovodil, že zákonné ručení společníků veřejné obchodní společnosti zajišťuje její závazek i v případě přechodu závazku na právního nástupce při přeměně společnosti, přičemž majetková povaha právního nástupce je nerozhodná.
Námitka, že po částečném zpětvzetí žaloby není zřejmé, o jaký právní důvod je opírán nárok na zaplacení částky 10,000.000,- Kč, když žalobkyně nevylíčila rozhodné skutečnosti o existenci nároku uplatněného žalobou, není námitkou ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž je podřaditelná pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento dovolací důvod dovolatelé neuplatnili. Oproti mínění dovolatelů je dovolací soud názoru, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (z odst. 2 na straně 6 a z odst. 1 na straně 7), jež vychází z podání žalobkyně, jimiž specifikovala částku, která zůstala předmětem řízení, je nepochybné, co je předmětem sporu. O jaký právní důvod žalobkyně opírá uplatněný nárok je zřejmé již ze žaloby. Námitka vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak není důvodná.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají právo na náhradu svých nákladů a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu