ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3745.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3745/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Husinci, Na Ohradách 31, proti žalovanému Z. S. , zastoupenému Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, o zaplacení částky 25 616,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 196/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2014, č. j. 28 Co 275/2013-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 271 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem pro uznání ze dne 12. března 2013, č. j. 6 C 196/2012-39, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 25 616,58 Kč s 21,90% úrokem z částky 16 039,77 Kč od 19. června 2012 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a na nákladech řízení částku 12 483 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. co do lhůty k plnění tak, že žalovaný je povinen poskytnout žalobkyni všechna uložená peněžitá plnění do čtyř měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně pouze proti prvnímu výroku), v němž co do přípustnosti uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dovolacím soudem ještě nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby uložil žalobkyni uhradit dovolateli náklady dovolacího řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel formuluje otázku, „jakým způsobem posoudit situaci, kdy žalovaný evidentně není schopen dostát ve stanovené lhůtě stanovené povinnosti“. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť nejde o otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.
V rozsudku ze dne 31. října 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat.
Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015).
Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozhodnutí publikované pod číslem 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. výše citovaná rozhodnutí ze dne 31. října 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, a ze dne 19. srpna 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015).
V projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě k plnění peněžitého dluhu delší než třídenní, popř. o určení plnění ve splátkách, vycházel ze zjištění, že žalovaný je nezaměstnaný, kromě invalidního důchodu ve výši 7 167 Kč nemá žádný příjem, průměrná měsíční mzda jeho manželky činí 7 052 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho dluhy dosahují částky 250 000 Kč a jeho pravidelným nezbytným výdajem je nájemné ve výši 8 000 Kč. Odvolací soud uvedl, že je pro žalovaného nereálné splácet žalobkyní navrhované měsíční splátky 3 300 Kč, naopak splátky ve výši požadované žalovaným jsou pro žalobkyni nepřijatelné a pro žalovaného kontraproduktivní. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, jsou pro dovolací soud závazná (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť řádně odůvodnil, proč žalovanému stanovil pariční lhůtu čtyři měsíce.
Dovolatel formuluje též otázku, zda „je soud oprávněn či povinen přihlédnout při stanovení pariční lhůty k době trvání řízení“, přehlíží však, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v projednávané věci. Odvolací soud pouze nad rámec důvodů svého rozhodnutí „podotkl“, že rozsudek pro uznání soud prvního stupně vydal „v březnu loňského roku“, takže časový prostor do rozhodnutí odvolacího soudu získal žalovaný ke svému prospěchu. Tato zmínka odvolacího soudu se netýkala „doby trvání řízení“ jako celku, jak nesprávně dovozuje dovolatel, ale pouze časového úseku od vyhlášení rozsudku, kterým byla žalovanému poprvé uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 616,58 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud proto dovolání ze shora uvedených důvodů podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu