ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.379.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 379/2018-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně WWTP DKNL, s. r. o. , se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Luční 3055, identifikační číslo osoby 27205011, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova 450/7, proti žalovanému městu Dvůr Králové nad Labem , se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí T. G. Masaryka 38, identifikační číslo osoby 00277819, zastoupenému Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o zaplacení částky 3 229 167,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 109 C 11/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2017, č. j. 47 Co 91//2017-390, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu dovolacího řízení částku 26 039 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 10. 3. 2017, č. j. 109 C 11/2012-351 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení 3 229 167,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl jako nedůvodné, a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“)
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Formuluje-li dovolatelka otázku „zda práva a povinnosti vyplývající z dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací, resp. z rozhodnutí správního orgánu vydaného ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., zákona o vodovodech a kanalizacích (dále jen „ZVK“), které takovou dohodu nahrazuje, zejména pak právo vlastníka čističky odpadních vod (dále též jen „ČOV“) na úplatu za čištění odpadních vod vůči vlastníkovi stokové sítě (resp. takovou pohledávku), lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV, a to smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 ZVK, a to i za situace, kdy je takové rozhodnutí správního orgánu předmětem přezkumu v řízení vedeném podle části páté o. s. ř.“, která podle jejího názoru nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným neexistuje vztah z hmotného práva, na základě něhož by žalobkyně byla aktivně legitimována domáhat se po žalovaném úplaty za čištění odpadních vod z městské kanalizační sítě Dvora Králové nad Labem za měsíc únor 2008, jež náleží primárně vlastníkovi čistírny odpadních vod, jímž je společnost EVORADO IMPORT, a. s. Otázku předkládanou dovolatelkou odvolací soud neřešil, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán dovolacím soudem. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pro úplnost lze uvést, že zčásti se Nejvyšší soud touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, v řízení mezi týmiž účastníky a uzavřel, že předmětem postoupení může být jak pohledávka sporná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007), tak i pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu; okamžik postupu budoucí pohledávky je pak totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009). Vzhledem k tomu, že k postoupení jsou způsobilé i pohledávky, jejichž existence je sporná, či pohledávky, které vzniknou teprve v budoucnu, tj. takové pohledávky, u nichž výše peněžitého plnění zpravidla není v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky objektivně zjistitelná, nelze určení přesné výše pohledávky v penězích požadovat za podstatnou náležitost smlouvy, jejíž nedostatek by vedl k neplatnosti smlouvy pro neurčitost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003). Postupovaná pohledávka však musí být identifikována dostatečně určitě, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003 a ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 937/2003). V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že nelze převod práva na úplatu za čištění odpadních vod zjistit z obsahu ujednání nájemních smluv a smluv o provozování čistírny odpadních vod ze dne 29. 4. 2005 a 23. 10. 2007, neboť neobsahují ujednání, jaké konkrétní a nezaměnitelné pohledávky, a to vůči kterému konkrétnímu dlužníku, by měly být převedeny na žalobkyni. Odvolací soud se neodchýlil od citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, pokud nepovažoval předmětné smlouvy za určité.
Dovolatelka dále předkládá otázku „zda úplata za čištění odpadních vod, určená v dohodě vlastníků provozně souvisejících kanalizací, resp. v rozhodnutí správního orgánu vydaného ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 ZVK, které takovou dohodu nahrazuje (rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 3329/2007-16330 ze dne 17. 9. 2007), a to tak, že ‚cena za čištění odpadních vod bude stanovena v souladu s pravidly upravujícími v cenových předpisech výši stočného‘ je stanovena dostatečně určitě, a tuto (resp. takovou pohledávku), lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV, a to smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 ZVK“ majíc za to, že otázka dosud nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena. Dovolatelka však přehlíží, že ani na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí, odvolací soud se otázkou dostatečného určení výše úplaty za čištění odpadních vod nezabýval.
Nad rámec uvedeného lze doplnit, že v rozsudku ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2712/2013, v řízení mezi týmiž účastníky, dovolací soud uzavřel, že tímto rozhodnutím (tj. rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 17. 9. 2007 č. j. 3329/2007-16330) byla pouze stanovena povinnost žalovaného platit vlastníku ČOV za jím převzaté odpadní vody, aniž byla určena její výše. Z odůvodnění rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu je zřejmé, že se tak stalo záměrně; ministerstvo vycházelo z názoru, že cena za poskytované služby není předmětem rozhodnutí podle ustanovení §8 odst. 3 ZVK, a vyjádřilo názor, že cena musí být sjednána. Nejde tak o otázku, která by nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena. Pokud jde o druhou část otázky, tedy zda „tuto (resp. takovou pohledávku), lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV, a to smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 ZVK,“ dovolatelka opakuje již shora formulovanou otázku.
Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí třetí dovolatelkou předložená otázka, „zda pak v takovém případě (při existenci smlouvy uzavřené ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 ZVK), existuje mezi provozovatelem ČOV a vlastníkem stokové sítě vztah z hmotného práva, na základě kterého je provozovatel ČOV aktivně legitimován domáhat se úplaty za čištění přímo po vlastníkovi stokové sítě“, neboť jde o otázku hypotetickou, která navazuje na předchozí otázky a rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí. Odvolací soud založil své rozhodnutí rovněž na závěru, že právní úkony mezi dovolatelkou a vlastníkem ČOV nejsou skutečným projevem jejich vůle, jedná se o dodatečně vytvořené a antedatované listiny (dodatky), které nemohly vyvolat zamýšlené právní účinky (převod nároku na stočné ve prospěch dovolatelky). Smlouva o nájmu a provozování ČOV ze dne 23. 10. 2007 pak je neplatná i pro rozpor se zákonem, když nebyla uzavřena s vlastníkem movitých věcí ČOV. Z nájemní smlouvy a smlouvy o provozování ČOV ze dne 29. 4. 2005 a ze dne 23. 10. 2007 a jejích dodatků nevyplývá, že právo na zaplacení úplaty za provedené čištění odpadních vod bylo na žalobkyni převedeno, a proto uzavřel, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Své rozhodnutí tak nezaložil na závěru o nemožnosti platného převedení (nebo postoupení) práva na úplatu za čištění odpadních vod, které náleží vlastníku ČOV, jak se patrně mylně domnívá dovolatelka, nýbrž na závěru, že v projednávané věci k takovému platnému převedení předmětného práva nedošlo.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelkou (týkající se aktivní legitimace žalobkyně, převedení či postoupení práva na zaplacení úplaty za provedené čištění odpadních vod, neplatnosti právních úkonů nebo pasivní legitimace žalovaného), neboť dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. v této části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu