ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.3852.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3852/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce: Finanční úřad B. – v., proti žalované: U.R., a. s., zastoupené Mgr. T. R., advokátem, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 Cm 48/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 3 Cmo 160/2004-451, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2004, č. j. 26 Cm 48/98-396 (v pořadí druhým), rozhodl, že kupní smlouva, kterou byly převedeny použité výrobní stroje, uzavřená dne 20. 5. 1998 mezi prodávajícím B. h. o. a. s. – v likvidaci a kupujícím U. R. a. s. je vůči žalobci právně neúčinná. Výrobní stroje v hodnotě 9,752.550,- Kč ve vlastnictví U. R. a. s. je tato společnost povinna vrátit do konkursní podstaty úpadce B., h. o., a. s. – v likvidaci. U. R., a. s. je povinna poskytnout do konkursní podstaty úpadce B., h. o., a. s. – v likvidaci, peněžitou náhradu ve výši 9,612.450,- Kč za ty výrobní stroje, které získala do vlastnictví od B., h. o. a. s. – v likvidaci, na základě kupní smlouvy ze dne 20. 5. 1998 a které prodala společnosti R. I., a. s. kupní smlouvou uzavřenou dne 4. 6. 1998 (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že v předchozím řízení soud rozsudkem ze dne 26. 8. 1999, č. j. 26 Cm 48/98-288, žalobu zamítl, avšak k odvolání žalobce usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2003, č. j. 6 Cmo 5/2000-351, byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že v dalším řízení je nutno odstranit vytýkané vady, neboť žalobní petit byl neurčitý, nesrozumitelný a nevykonatelný a rozsudek byl z části nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně se řídil tímto právním názorem odvolacího soudu a po opravě žalobního návrhu žalobcem jednal a rozhodl o tomto opraveném návrhu.
Po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu věci soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §16 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZKV“) a na ustanovení §42a občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), dospěl k závěru, že napadeným právním úkonem dlužníka (žalované) byli konkursní věřitelé zkrácení, přičemž není rozhodující, zda byl zkrácen právě žalobce. Tato skutečnost vyplývá ze zprávy správce konkursní podstaty, dle níž pohledávky věřitelů druhé třídy včetně zbývající části pohledávek oddělených věřitelů budou uspokojeny pouze poměrně, a to nízkým procentem cca ve výší 2 %.
S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2002, soud byl toho názoru, že osobou blízkou dlužníku ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. může být i právnická osoba (a to i když dlužníkem není fyzická, ale právnická osoba), přičemž za osobu blízkou právnické osobě je třeba považovat také fyzickou osobu, která je společníkem, nebo která má k právnické osobě jiný obdobný vztah, pokud by důvodně pociťovala újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. V posuzovaném případě mezi účastníky rozhodných právních úkonů existovalo značné personální propojení. Při uzavírání smlouvy mezi B. a U. R. dne 20. 5. 1998 byl Ing. R. J. v postavení statutárních orgánů obou společností. J.Č. byl předsedou dozorčí rady B. a současně členem představenstva ve společnosti U. R. V případě smlouvy mezi U. R.a R. I. ze dne 4. 9.1998 byli J. Č. a Ing. P. S. členy dozorčí rady ve společnosti R. I. a členy představenstva ve společnosti U. R. Napadené právní úkony dlužníka byly učiněny mezi ním a osobami jemu blízkými. Důkazní břemeno ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. nesou osoby blízké. Žalovaná však pouze tvrdila a neprokázala, že jí nebyl znám event. úmysl zkrátit věřitele.
Z těchto důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku jeho rozsudku shora.
Proti tomuto rozsudku podala žalované odvolání, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2004, č. j. 26 Cm 48/98-396, se potvrzuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle jeho názoru soud prvního stupně věc správně právně posoudil podle §42a odst. 2 obč. zák. a podle §16 ZKV o odporovatelnosti právnímu úkonu dlužníka, pokud se jím zkracuje uspokojení pohledávky věřitele. Žalobce je osobou aktivně věcně legitimovanou k uplatnění odporu, neboť je konkursním věřitelem úpadce B. a žalovaná uzavřela s úpadcem předmětnou kupní smlouvu a proto je v řízení osobou pasivně věcně legitimovanou.
Odvolací soud se ztotožnil nejen se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nýbrž i s jeho právním posouzením otázky osob blízkých ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák., pokud jde o dlužníka jako právnickou osobu. Soud prvního stupně správně usoudil, že kupní smlouva z 20. 5. 1998 byla uzavřena mezi dlužníkem B. a osobou mu blízkou. Soud prvního stupně rovněž správně dovodil, že žalovaná jako osoba blízká musí tvrdit a prokazovat, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat ani při náležité pečlivosti a takový důkaz žalovaná neposkytla.
Přesto odvolací soud poskytl žalované poučení dle §118 odst. 3 o. s. ř. a vyslechl k důkazu Ing. R. J., který popsal okolnosti uzavření předmětné kupní smlouvy, avšak ani touto výpovědí nebylo prokázáno tvrzení žalované, že úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat ani při náležité pečlivosti.
Podle názoru odvolacího soudu výpověď Ing. R. J. nezpochybňuje ani závěr o zkrácení věřitelů dlužníka, který soud prvního stupně učinil ze zprávy správce konkursní podstaty, že konkursní věřitelé druhé třídy budou uspokojeni asi ve výši 2 %. Tento svědek totiž potvrdil, že uzavřením kupní smlouvy byly vyrovnány jen některé závazky úpadce (zejména vůči německé společnosti R. I., a. s.) a že závazky úpadce vůči věřitelům činily v roce 1997-1998 desítky milionů korun.
Odvolací soud proto nepřisvědčil odvolateli, že nedošlo ke zkrácení věřitelů v době, kdy byl odporovatelný úkon učiněn.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že není rozhodné, zda byl napadeným právním úkonem zkrácen právě žalobce. Je nerozhodné, zda úmysl dlužníka zkrátit své věřitele vůbec směřoval proti konkrétním věřitelům (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).
Podle odvolacího soudu není ani rozhodné, jakým způsobem byly zpeněženy stroje, které zůstaly po uzavření kupní smlouvy z 20. 5. 1998 v majetku úpadce, či jak bylo s těmito věcmi naloženo, neboť se jednalo o jiné stroje, než které byly předmětem odporovatelného úkonu. V tomto směru byl proto nadbytečný i výslech správce konkursní podstaty, navrhovaný žalovanou.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud odpůrčí žalobě vyhověl a vyslovil neúčinnost kupní smlouvy z 20. 5. 1998 vůči žalobci, čehož důsledkem je podle §16 odst. 4 ZKV plnění ve prospěch konkursní podstaty, jak to uložil žalované ve formě peněžité náhrady.
Proto tomuto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „v plném rozsahu“, odkazujíc na přípustnost podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a konečně též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Poučení odvolacího soudu v závěru napadeného rozsudku považuje dovolatelka za nesprávné, přípustnost není dána podle §237 odst. 1 písm. c), nýbrž podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud ve shora zmíněném zrušovacím rozhodnutí ze dne 27. 2. 2003, č. j. 6 Cmo 5/2000-351, vytkl soudu prvního stupně to, že žalobce neupozornil na vady žalobního návrhu, které brání pokračování v řízení a dále, že závěr soudu prvního stupně, že dlužníkovy právní úkony nezkracují uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky, je nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně v novém rozhodnutí rozhodl odlišně od svého původního zamítavého rozsudku na základě zprávy správce konkursní podstaty JUDr. K. L. o stavu konkursního řízení ze dne 26. 11. 2003 a na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 o postavení osob blízkých ve smyslu §116 obč. zák.
Podle názoru dovolatelky oba soudy nevzaly v úvahu naprosto zásadní skutečnost, a to faktickou nemožnost případného zpeněžení předmětných strojů správcem konkursní podstaty, či v nejlepším případě zpeněžení těchto strojů za minimální částky. Výroba obuvi je v ČR v nejhlubší krizi a zpeněžení výrobních linek by bylo více než problematické. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované na výslech správce konkursní podstaty, jímž žalovaná hodlala prokázat, že nebylo úmyslem úpadce při uzavření kupní smlouvy z 20. 5. 1998 zkrátit budoucí konkursní věřitele.
Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud se nevypořádal s její námitkou, že soud prvního stupně chybně posoudil zkrácení věřitelů dle §42a obč. zák. ke dni vyhlášení rozsudku ve smyslu §154 odst. 1 o. s. ř., jako rozhodný okamžik měl však být brán den 20. 5. 1998, kdy došlo k převodu majetku.
Dovolatelka dále vytýká, že odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 8. 2002, sp.zn. 21 Cdo 2192/2001, není případný, protože v tomto rozsudku se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, zda právnická osoba může být ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ve vazbě na §116 a 117 obč. zák., osobou blízkou právnické osobě, jak je tomu v projednávaném případě. Odvolací soud sice uvedl, že „právnickou osobu ve smyslu §42a odst. 2 občanského zákoníku lze proto považovat za osobu blízkou dlužníku, který je právnickou osobou, je-li statutárním orgánem či členem statutárního orgánu obou těchto právnických osob totožná fyzická osoba, která by současně důvodně pociťovala újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní“, avšak oba soudy neprováděly žádné dokazování, že Ing. R. J. jako člen statutárních orgánů úpadce žalované, by měl tuto újmu důvodně pociťovat. Podle názoru žalované ani ona, ani úpadce nesplňují předpoklady osoby blízké podle §116 obč. zák.
Dovolatelka rovněž poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, že „tvrdila v řízení, že jí nebyl znám eventuální úmysl dlužníka zkrátit věřitele, ale netvrdila žádnou aktivní činnost, kterou by vyvíjela za účelem poznání tohoto úmyslu a proto lze dovodit, že žalovaná tímto svým jednoznačným tvrzením sama přiznala, že žádnou (natož náležitou) pečlivost nevyvinula“. Dovolatelka přiznává, že skutečně před soudem prvního stupně tvrdila, že jí nebyl znám eventuální úmysl dlužníka zkrátit věřitele a toto své tvrzení neprokazovala, avšak jen proto, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní měl žalobce, když soud prvního stupně žalovanou nepoučil dle §118a odst. 2 o. s. ř. Fakt, že odvolací soud poskytl žalované toliko formální poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. podle názoru dovolatelky výše uvedenou procesní vadu nezhojuje, neboť žalovaná, vzhledem k tomu, že netvrdila žádnou aktivní činnost, kterou by vyvíjela za účelem poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, ani v tomto směru nenavrhovala důkazy k prokázání svých sporných tvrzení.
Dovolatelka je toho názoru, že skutečnost, že soud prvního stupně ji při jednání řádně nepoučil dle §118a odst. 2 o. s. ř., je procesní vadou podle §212a odst. 5 o. s. ř., a že současně v systému neúplné apelace odvolací soud k této vadě podle cit. ustanovení nepřihlédne jen tehdy, jestliže účastník řízení na poučení podle §118a nereaguje poté, co mu je řádně poskytne přímo odvolací soud.
Dovolatelka navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a navrhuje též odklad vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005, jak učinil s odkazem na bod 2 cit. přechodného ustanovení rovněž odvolací soud a uvedl v důvodech napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jak soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že podané dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a vykazuje předepsané náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Především nelze souhlasit s dovolatelkou, že v posuzovaném případě je dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v rozhodném znění, protože v druhém, odvolacím soudem potvrzeném rozhodnutí soud prvního stupně sice rozhodl jinak, než v dřívějším zrušeném rozsudku, nikoli však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud zrušil předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost a zavázal soud prvního stupně nikoli konkrétním právním názorem na podstatu projednávané věci, nýbrž na další procesní postup ve věci.
Přípustnost dovolání může být proto v daném případě posuzována jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soud nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze úspěšně dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Z pohledu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je irelevantní otázka možnosti či nemožnosti zpeněžení předmětných strojů správcem konkursní podstaty se zřetelem k daným tržním podmínkám, poněvadž tato otázka není otázkou právní a nelze ji proto subsumovat dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z dovolání se podává, že dovolatelka považuje dvě právní otázky za otázky zásadního právního významu.
Prvou takovou právní otázku je, zda ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. mohla být osobou blízkou dlužníkovi i právnická osoba, jestliže statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu obou účastnických právnických osob byla totožná fyzická osoba, která by současně důvodně pociťovala újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní.
V řešení této otázky se dovolací soud ztotožňuje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, jež lze obdobně vztáhnout i na projednávaný případ. Ve smyslu §116 obč. zák. je tedy osobou blízkou dlužníkovi – právnické osobě (žalované) právnická osoba B., h. o. a. s. – v likvidaci, jejíž předseda dozorčí rady J. Č. je (byl v rozhodné době) současně členem představenstva žalované a členem dozorčí rady R. I., a. s. (posledního kupujícího). Bývalý člen představenstva B.Ing. P. S. je (byl) současně členem představenstva žalované a členem dozorčí rady R. I., a. s. Likvidátor B. Ing. R. J. je (byl) současně předsedou představenstva žalované. Toto silné personální propojení zúčastněných právnických osob nezpochybnitelně zjistil soud prvního stupně v souvislosti se vznikem (uzavřením) daných kupních smluv a dalších rozhodných právních úkonů. Soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu závěru, že rozhodná kupní smlouva ze dne 20. 5. 1998 byla uzavřena mezi dlužníkem B. a osobou mu blízkou, z tohoto právního závěru vyšel též odvolací soud a dovolací soud se s tímto právním posouzením ztotožňuje. Nelze proto dovodit, že odvolací soud řešil tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem, naopak jeho řešení je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V této souvislosti je namístě uvést, že prokázání úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi ve smyslu §116 obč. zák. blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovém případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat), jak zdůraznil Nejvyšší soud ve shora cit. judikátu.
Druhou otázkou, jejíž právní řešení považuje dovolatelka za zásadně právně významné, je procesně-právní otázka, zda byla dostatečně soudy poučena ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., v případě odvolacího soudu za použití §212a odst. 5 o. s. ř, a to ve vazbě na prokázání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.
K této tvrzené vadě řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a tak tomu v daném případě není.
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné a proto je – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu