ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3941.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3941/2016-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně BUS.COM a. s. , se sídlem v Praze 5, Lumiérů č. p. 181, č. or. 41, PSČ 152 00, identifikační číslo osoby 25497995, zastoupené JUDr. Ivou Berkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Na Doubkové 1281/2, PSČ 150 00, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 34 C 129/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 4. 2016, č. j. 30 Co 325/2015-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 4. 2015, č. j. 34 C 129/2013-115, tak, že žaloba o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 1430, o výměře 3199 m 2 , jiná plocha, ostatní plocha, a pozemku parc. č. 1442/1, o výměře 12429 m 2 , trvalý travní porost, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Č. L., pro obec a katastrální území Č. L. na listu vlastnictví č. 6000 (správně 60 000), včetně součástí a příslušenství, se zamítá (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Dovolání, jímž žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích, neshledal Nejvyšší soud přípustným.
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka se oproti tomu, co jí výslovně ukládá zákon, k přípustnosti dovolání vyjádřit opomněla, z hlediska obsahového (věcného) však vymezení předpokladu přípustnosti dovolání odpovídá argumentace (a pouze tato), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde uvedená, dostupný na http://www.nsoud.cz ), kdy Nejvyšší soud vyslovil, že účelem zákona č. 91/1992 Sb. (správně č. 92/1991 Sb.), o převodu majetku státu na jiné osoby, bylo převést majetek státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, že převáděny neměly být jen majetkové hodnoty samy o sobě, ale podniky, popř. jejich části. Nejvyšší soud pak v tomto rozhodnutí konstatuje, že bylo-li v průběhu řízení zjištěno, že sporné pozemky jsou součástí areálu, došlo k jejich převodu spolu s podnikem, byť v soupisu nemovitého majetku uvedeny nebyly“.
V tom dovolatelce nelze přisvědčit. Především ze skutečnosti, že ze souboru pozemků, k nimž měl státní podnik právo hospodaření a které tedy byly součástí podniku jako věci hromadné, byly v procesu privatizace státního podniku v privatizačním projektu určité pozemky vyňaty (k povaze jednotlivých věcí v právním smyslu, tvořících věc hromadnou, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014), rozhodně nelze usoudit, že předmětem převodu majetku státu na jinou osobu poté již nebyl podnik ve smyslu §5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), nýbrž jen majetkové hodnoty samy o sobě (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5070/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2567/16). To platí obdobně též pro část podniku ve smyslu §487 obch. zák.
Ve věci sp. zn. 32 Cdo 3813/2008 pak Nejvyšší soud řešil otázku vymezení předmětu převodu majetku státu v jiném hmotně právním režimu. V tam souzené věci šlo o pozemky, které sice nebyly pojaty do výčtu obsaženého v privatizačním projektu, rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 22. 10. 1993 však byla na Fond národního majetku (dále jen „FNM“) převedena celá část státního podniku (sporné pozemky jím vyčleněny nebyly), kterou pak FNM jako zakladatel vložil do základního kapitálu žalující obchodní společnosti. Nejvyšší soud vzhledem k době, v níž došlo k privatizaci, aplikoval zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění novely provedené zákonem č. 210/1993 Sb., účinné od 13. 8. 1993, z něhož dovodil, že pro určení privatizovaného majetku je rozhodující jeho vymezení v rozhodnutí o privatizaci podle §11 odst. 1 tohoto zákona a v kupní smlouvě, popřípadě v zakladatelské listině subjektu, do jehož základního kapitálu měl být privatizovaný majetek vložen, a nikoliv v samotném privatizačním projektu, který je pouze podkladem pro privatizační proces. Na základě toho pak uzavřel, že došlo k převodu sporných pozemků spolu s podnikem, jehož součástí byly, v procesu privatizace, byť tyto pozemky nebyly uvedeny v soupisu nemovitého majetku v příloze privatizačního projektu.
V souzené věci se však vzhledem k době privatizace uplatní zákon č. 92/1991 Sb. ve znění účinném do 12. 8. 1993, podle jehož §5 se převod majetku provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo jeho části. Prosadí se tu proto závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, ročník 2008, pod číslem 163, podle nichž privatizační projekt podle §6 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 13. 8. 1993, měl zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a v rámci privatizace nebylo možno převést jiný majetek než ten, který v něm byl vymezen; až novelou provedenou zákonem č. 210/1993 Sb. byl tento stav změněn ve prospěch institutu rozhodnutí o privatizaci, jež mohlo privatizační projekt změnit. Jestliže tedy nemovitost nebyla ve schváleném privatizačním projektu či v jeho přílohách uvedena, nestala se součástí majetku určeného k privatizaci ve smyslu uvedeného zákona a nemohla být tedy podle tohoto zákona převedena. Argumentaci, podle níž nedostatek spočívající v opomenutí zanést určité nemovitosti do privatizačního projektu nemůže převážit nad záměrem dosavadního vlastníka převést „veškerý majetek“ na jiný subjekt, Nejvyšší soud shledal nepřiléhavou s poukazem na skutečnost, že právě privatizační projekt je oním vyjádřením „záměru“ dosavadního vlastníka (státu) převést určitý majetek na jiný subjekt. Jestliže je takový projekt schválen a následně příslušný majetek podle tohoto projektu vyjmut a převeden na nabyvatele, není možné namítat, že na nabyvatele byl převeden i majetek jiný, ve schváleném privatizačním projektu neuvedený.
Dovolatelkou zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je s těmito závěry v souladu. Dovolatelka ve své argumentaci opomíjí, že podle zjištění soudů nižších stupňů v tzv. Dokladaci majetku, která byla přílohou privatizačního projektu a v níž byly uvedeny též předmětné pozemky, byl toliko popsán stávající majetek závodu Č. L. (ostatně též podle dovolatelky z ní vyplývá, že v majetku provozovny byly evidovány mimo jiné i oba sporné pozemky), a že v „seznamu vkládaných nemovitostí“, který byl součástí privatizačního projektu, sporné pozemky na rozdíl od jiných uvedeny nejsou (což reflektuje též dovolatelka, argumentujíc, že se tak stalo zřejmě nedopatřením). Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že je otázkou, zda a jaký mohla mít v této souvislosti význam skutečnost vyplývající ze spisu, že podle částečného výpisu z evidence nemovitostí z listu vlastnictví č. 769 pro obec a katastrální území Č. L., vyhotoveného dne 9. 9. 1991, byl právě jen u předmětných pozemků uveden jako uživatel čs. stát – MěstNV, číslo evidenčního listu 38, zatímco u ostatních byl jako uživatel uveden „vlastník“, tj. čs. stát – Československá státní autobusová doprava, a číslo evidenčního listu 29.
Dovolatelka dále uvádí, zjevně zaměňujíc předpoklad přípustnosti dovolání s dovolacím důvodem, že dovolání podává i „z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, jak je uvedeno níže“. V dalším obsahu dovolání se však již k předpokladům přípustnosti dovolání nikterak nevyjadřuje.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolatelka v tomto ohledu nedostála. Tyto nedostatky nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení v tomto směru, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v příslušném rozsahu posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Tím spíše pak dovolání nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., pokud směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť v tomto ohledu postrádá jakoukoliv argumentaci. Ani v tomto ohledu se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu