ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4161.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4161/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) E. Z. , 2) T. Z. , zastoupenému JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem v Dačicích, Komenského 6/V a 3) J. D. , o zaplacení částky 928.986,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 C 130/2007, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2010, č. j. 27 Co 340/2008-141, ve znění usnesení ze dne 9. června 2010, č. j. 27 Co 340/2008-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a druhý žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 11. června 2008, č. j. 2 C 130/2007-80, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 928.986,08 Kč, úrok ve výši 4.158,30 Kč, poplatek ve výši 150,- Kč, úrok z prodlení do 28. května 2007 ve výši 36.766,24 Kč a úrok z prodlení ve výši 15,99 % z částky 928.986,08 Kč od 29. května 2007 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. v části, kterou byl druhý žalovaný spolu s první žalovanou a třetím žalovaným zavázán zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 928.986,08 Kč, úroky ve výši 4.158,30 Kč, poplatek ve výši 150,- Kč, úroky z prodlení ve výši 21.761,18 Kč a úroky z prodlení z částky 928.986,08 Kč ve výši a za dobu uvedenou ve výroku (první výrok), co do úroků z prodlení ve výši 15.005,06 Kč a úroků z prodlení z částky 928.986,08 Kč ve výši a za dobu specifikovanou ve výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu ve vztahu ke druhému žalovanému zamítl (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a druhým žalovaným (třetí výrok) a o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal druhý žalovaný dovolání, aniž by se zabýval přípustností dovolání a podřazením dovolacích námitek pod dovolací důvody. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovanými jako spoludlužníky 28. dubna 2006, je platným úkonem druhého žalovaného. Namítá, že volní vlastnosti dovolatele byly silně ovlivněny restauračním prostředím, kde smlouvu podepisoval, jednajícími osobami, text smlouvy byl pro něj náročný, nesrozumitelný, ujišťoval se proto u jednajících osob, zda jde skutečně o „platový doplněk“ a jimi byl ujišťován o formálnosti tohoto úkonu, jeho rozumová a životně zkušenostní způsobilost nebyla „způsobilá takto podvodnému jednání čelit“.
Dovolatel nesouhlasí rovněž se závěrem, že pro posouzení otázky platnosti smlouvy není významné, zda při podpisu smlouvu obdržel. Dovolatel se domnívá, že soudy obou stupňů se měly zabývat nejen uzavřením smlouvy, ale i jednáním o poskytnutí úvěru. Namítá, že žalobkyně jednala výlučně s první žalovanou o podmínkách úvěru a od počátku věděla, že pouze první žalovaná má zájem na koupi nemovitosti, na niž byl úvěr poskytnut. Výkon práva žalobkyně byl v rozporu s poctivým obchodním stykem, a to zejména ze strany jejího makléře, resp. byl v rozporu s dobrými mravy, protože jednání bylo vedeno pouze ke zvýhodnění jediného účastníka, a to první žalované. Vůlí dovolatele nebylo stát se spoludlužníkem, smlouva je proto neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dovolatel jednal v omylu, přitom jde o omyl úmyslný podle ustanovení §49a obč. zák.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). O případ uvedený pod písmenem b) nejde, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, nýbrž podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že dovolatel jako osoba plně způsobilá k právním úkonům si při podpisu smlouvy o úvěru počínal ledabyle a nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, aby se případnému omylu vyhnul, přičemž smlouva mu byla předložena s jednoznačným označením, že je smluvní stranou, a to spoludlužníkem, který odvolací soud učinil na základě zjištěných skutečností po provedeném dokazování o okolnostech provázejících uzavření smlouvy. Tím však polemizuje s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a proti právním závěrům odvolacího soudu brojí prostřednictvím zpochybnění správnosti skutkových zjištění, z nichž pro něho nepříznivé právní posouzení vychází. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno jeho výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že text smlouvy o úvěru byl pro dovolatele nesrozumitelný, a smlouva je proto neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. Otázkou, kdy jde o právní úkon nesrozumitelný, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 11. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, v němž dovodil, že nesrozumitelnost je dána tehdy, jestliže ani výkladem právního úkonu nelze objektivně zjistit, co jím mělo být po slovní (jazykové) či jiné stránce vyjádřeno, v důsledku čehož není jiným subjektům umožněno se s tímto sdělením seznámit a chápat je. Z uvedeného vyplývá, že označení smlouvy jako smlouvy o úvěru, smluvních stran a její jednotlivá ujednání nelze považovat za nesrozumitelné.
Namítá-li dovolatel, že jednání žalobkyně při uzavření smlouvy o úvěru bylo v rozporu s poctivým obchodním stykem, resp. s dobrými mravy, přehlíží, že výkonem práva, které by mohlo být posouzeno jako rozporné s poctivým obchodním stykem, resp. s dobrými mravy, je až uplatnění práva z platného právního úkonu, nikoliv jednání vedoucí k uzavření smlouvy.
Jelikož dovolání druhého žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu