ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4190.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 4190/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně SPRING-STAV, spol. s r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Plzni, Hálkova 1203/32, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 49790871, zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, se sídlem v Rokycanech, ulice Míru 17, proti žalované MEA MEISINGER, s. r. o. , se sídlem v Plzni, Domažlická 180, PSČ 314 56, identifikační číslo osoby 00871281, zastoupené JUDr. Zoltánem Pálinkásem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze – Novém Městě, náměstí Republiky 1079/1a, o zaplacení částky 13.553.417,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 1114/1999, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2011, č. j. 1 Cmo 109/2011-803, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Zoltána Pálinkáse, LL.M., se sídlem v Praze – Novém Městě, náměstí Republiky 1079/1a.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni (v pořadí třetí) ze dne 14. ledna 2011, č. j. 28 Cm 1114/1999-765, ve znění opravného usnesení ze dne 2. března 2011, č. j. 28 Cm 1114/1999-773, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny. Soud prvního stupně sice rozhodl jinak než ve svém dřívějším, v pořadí prvním rozsudku (ze dne 9. května 2003, č. j. 28 Cm 1114/99-135), nikoliv však proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí rozsudkem ze dne 18. května 2004, č. j. 1 Cmo 280/2003-214, v dotčené části zrušil. Vázán byl totiž právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 23. září 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010, jímž dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2009, č. j. 1 Cmo 335/2008-676, v potvrzujícím výroku ve věci samé, jakož i (v pořadí druhý) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. srpna 2007, č. j. 28 Cm 1114/1999-611, v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 13,553.417,30 Kč s úrokem z prodlení, a to právě z toho důvodu, že závazný právní názor vyjádřený v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, na němž byla navazující (dovolacím soudem zrušená) rozhodnutí soudů nižších stupňů založena, shledal nesprávným.
Dovolání tedy může být přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je - bez dalšího - přípustné. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné bezpodmínečně, bezpodmínečnou přípustnost dovolání nezakládá; podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští (srov. k tomu blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce přitom může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (která je pro toto rozhodnutí určující) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz .
Dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.
Námitce, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v jeho předchozím kasačním rozhodnutí a nesprávně aplikovaly ustanovení §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nelze přisvědčit; soudy důsledně vycházely z toho, že žalovaná nese důkazní břemeno stran svého tvrzení, že dovolatelka provedla stavební práce v menším rozsahu než v tom, který odpovídá (měřeno obvyklou cenou stavebních prací) uznání dluhu, totiž pouze v tom rozsahu a nikoliv vyšším, než jak je zachycen ve znaleckém posudku Ing. V. S., který žalovaná nechala vypracovat poté, co dovolatelka opustila staveniště. Při respektu tohoto východiska pak soudy cestou hodnocení provedených důkazů posuzovaly, zda byla příslušná tvrzení žalované prokázána, a dovodily, že se tak stalo. Zamítavé rozhodnutí ve věci samé pak po skutkové stránce založily na skutkových zjištěních a skutkových závěrech odpovídajících příslušným tvrzením žalované. Podle obsahového vymezení takto uplatněné dovolací námitky ostatně dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, koho z účastníků a v jakém ohledu (stran kterých právně významných skutečností) tíží důkazní břemeno a jaké procesní konsekvence z toho vyplývají, nýbrž – tak jako prostřednictvím dalších uplatněných dovolacích námitek - podrobuje kritice právě jen skutkový závěr soudů, založený na hodnocení provedených důkazů, že se žalované podařilo příslušné právně významné skutečnosti prokázat.
Jedinou dovoláním otevřenou právní otázkou je tak otázka výkladu ustanovení §15 obch. zák., která však závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí přivodit nemůže, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá.
Právní závěr, který dovolatelka přičítá odvolacímu soudu a jehož správnost zpochybňuje, totiž že „za konkrétní právní subjekt, právnickou osobu nemůže vykonávat nikdo jiný žádnou činnost a to ani na základě smluvního vztahu“, resp. že nebyl-li Ing. P. P., zaměstnanec společnosti Hutní projekt, a. s., která na základě mandátní smlouvy vykonávala pro žalovanou činnost technického dozoru investora, statutárním orgánem či zaměstnancem žalované, nebyl oprávněn podepsat za žalovanou zápisy o stavu prací ucelených částí stavby, odvolací soud neučinil. Soudy nižších stupňů - v rámci hodnocení uvedených zápisů jako listinných důkazů, což je třeba zdůraznit - posoudily tyto zápisy jako nevěrohodné, a to mimo jiné též z toho důvodu, že nebyly podepsány žalovanou. Soudy přitom dovodily, že ustanovení §15 obch. zák. nelze na uvedený případ vztáhnout, neboť Ing. P., který zápisy podepsal, nebyl pověřen určitou činností u žalované, nýbrž u společnosti Hutní projekt, a. s., která stavební dozor pro žalovanou vykonávala na základě mandátní smlouvy. Tento právní závěr odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci a judikatuře Nejvyššího soudu; osobou, kterou žalovaná pověřila určitou činností, byl nikoliv Ing. P., nýbrž jeho zaměstnavatel, společnost Hutní projekt, a. s., a zástupčí oprávnění této společnosti nevyplývalo ze zákona, z ustanovení §15 odst. 1 obch. zák., nýbrž z mandátní smlouvy uzavřené s žalovanou, tudíž – ve světle judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených např. v rozsudku ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, pod číslem 49, či v rozsudku ze dne 6. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1352/ 2005, in www.nsoud.cz - aplikace ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. nepřichází v úvahu.
K tomu lze pro úplnost dodat, že aplikace ustanovení §15 obch. zák. je v souzené věci vyloučena již z toho důvodu, že zákonným zastoupením podnikatele, jež toto ustanovení upravuje, se rozumí zastoupení při takovém jednání za zastoupeného, z něhož zastoupenému vznikají práva a povinnosti (srov. §22 odst. 1 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“), tj. při právních úkonech (srov. §34 obč. zák.). Odvolací soud však nedospěl k závěru, že uvedené zápisy měly povahu právních úkonů, a dovolatelka tuto skutečnost nenamítá. Dovolatelčina argumentace nepřesně citovanou judikaturou (má jít zřejmě o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2005, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 3986/2007, obě in www.nsoud.cz ) je nepřiléhavá, neboť převzetí díla, o něž se v uvedených rozhodnutích jednalo, právním úkonem je. Posouzení, zda lze podpis Ing. P. na uvedených zápisech přičítat samotné žalované a zda tedy - z hlediska věrohodnosti obsahu těchto zápisů jako listinných důkazů – jsou tyto zápisy zprávou jí samotné o tom, jaké práce pro ni žalobkyně provedla, tedy na výkladu a aplikaci ustanovení §15 obch. zák. nezávisí.
K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce nemohou vést ani ostatní námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jejichž prostřednictvím polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů může být napaden toliko dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K okolnostem uplatněným takovým dovolacím důvodem se však při posuzování, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, podle ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. nepřihlíží. Nadto se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení 132 o. s. ř. platí, že samo hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145 a v ústavně právní rovině nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nevyhověl jejímu návrhu na vypracování nového znaleckého posudku a že jeho rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, pak namítá, jak ostatně sama správně reflektuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a uplatňuje tudíž dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ani k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem při posouzení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. přihlédnout nelze. O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku, neboť je odrazem střetu o výklad normy procesního práva, a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; dovolatelka v rámci námitky procesních vad žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , akcentující požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nevyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná vůči dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jejích hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se jeho odměna určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 ve spojení s §18 odst. 1 větou první této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20%, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.360,- Kč je dovolatelka povinna žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu