ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4407.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4407/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. E. K. , advokátky , správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P. a.s. , zastoupené JUDr. E. H., advokátkou , proti žalované V. a.s. , zastoupené JUDr. T. V., advokátem , o 309 248 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 16 Cm 278/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2009, č. j. 5 Cmo 179/2008-161, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2009, č. j. 5 Cmo 179/2008-161, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 27. března 2008, č. j. 16 Cm 278/2002-130, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 27. března 2008, č. j. 16 Cm 278/2002-130, jímž Krajský soud v Ostravě uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 309 248 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.) Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení kupní ceny za dodané zboží dle kupních smluv uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že o vzniku tohoto závazku žalované vůči úpadkyni nebylo mezi účastníky pochyb, výsledek sporu závisel na posouzení důvodnosti procesní obrany žalované spočívající v tvrzení, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla zápočtem ve smyslu §580 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) se vzájemnou pohledávkou žalované na nájemné, respektive podnájemné, za nebytové prostory, který byl obsažen jednak v samotných kupních smlouvách a dále v samostatném právním úkonu ze dne 25. listopadu 1998.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že k tvrzenému započtení nedošlo. K tomuto shodnému posouzení dospěly soudy obou stupňů na základě závěru, že jsou-li nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanou jako nájemkyní a subjekty A. – Ř., a.s., resp. J. Ř., jakožto pronajímateli pro absenci zákonem předepsaného souhlasu příslušného správního orgánu k pronájmu předmětných nebytových prostor absolutně neplatné, jsou neplatnými rovněž navazující smlouvy o podnájmu předmětných nebytových prostor uzavřené mezi žalovanou jako nájemkyní a shora označenou úpadkyní jako podnájemkyní). Soud prvního stupně uvedl, že jde o neplatnost ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. pro počáteční právní nemožnost plnění, neboť žalovaná se platně nestala nájemkyní vymezených nebytových prostor. Proto bylo od počátku právně nemožné, aby žalovaná činila úkony směřující k uzavření smlouvy o jejich podnájmu. Soud prvního stupně dále vysvětlil, že z neplatné smlouvy o podnájmu tak nevznikla žádná práva a ani žádné povinnosti účastníků tohoto neplatného právního úkonu, tedy ani právo žalované na podnájemné. Pokud za této situace žalovaná započítávala výslovně nárok z nájemného za nebytové prostory (kupní smlouvy), respektive nárok z faktury číslo 98096 za užívání prodejních ploch ve spojení s vymezeným nárokem z nájmu pronajímatele, jde o neplatné právní úkony pro počáteční nemožnost plnění, kterou shledává v neexistenci žalovanou započítávaného nároku.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v posouzení otázky, zda nesprávná právní kvalifikace započítávané pohledávky má vliv na platnost samotného zápočtu.
Soudy obou stupňů dle názoru dovolatelky zásadně právně pochybily, jestliže z neplatnosti podnájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a úpadkyní automaticky dovodily i neplatnost posuzovaného zápočtu. I když Nejvyšší soud dovolatelkou předestřenou otázku dosud neřešil, zabýval se již analogickou situací při posuzování platnosti postoupení pohledávky z neplatné nájemní smlouvy, jestliže je pohledávka označena jako nájemné. Dovolatelka poukazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu a akcentuje, že žalobkyně, resp. úpadkyně předmětné nebytové prostory užívala, a proto vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení. V této souvislosti dále uvádí, že v průběhu řízení nebylo nijak zpochybňováno, že by výše nájemného (podnájemného) jakkoli vybočovala z mezí obvyklé úplaty za užívání nebytových prostor v daném místě a čase, a proto by výši sjednané úplaty za užívání prostor bylo prakticky možné ztotožnit s výší bezdůvodného obohacení. Podle názoru dovolatelky měly soudy i přes neplatnost smlouvy kvalifikovat provedený zápočet jako platný, neboť žalovaná započítávala existující pohledávku, byť z jiného právního titulu. Kromě toho neodpovídá skutečnosti, uvedl-li soud prvního stupně, že žalovaná výslovně započítávala pohledávku z nájemného (podnájemného). Zdůrazňuje, že zápočet byl proveden typizovaným oznámením ze dne 25. listopadu 1998 odkazujícím na fakturu číslo 98096, v jejímž textu je uvedeno, že je fakturováno za užívání prodejních ploch úpadkyní.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval dovolací soud v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud shledává dovolání přípustným (a potud má napadené rozhodnutí za zásadně právně významné) podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. v otázce posouzení zápočtu žalobní pohledávky se vzájemnou pohledávkou žalované na nájemné, resp. podnájemné, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je Nejvyšší soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil závěr o tom, že k žalovanou tvrzenému zápočtu nedošlo, na posouzení absolutní neplatnosti nájemních smluv a na nich navazujících podnájemních smluv, které se týkají předmětných nebytových prostor. S tímto právním posouzením věci se dovolací soud neztotožňuje, neboť nemá jakoukoli oporu v právních předpisech.
Podle ustanovení §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Ustanovení §580 obč. zák. vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení. Jiné (další) předpoklady (tedy ani právní kvalifikaci započítávané pohledávky) zákon pro započtení nevyžaduje. Vyvodil-li proto v posuzované věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) z neexistence nároku žalované na podnájemné za nebytové prostory pro absolutní neplatnost předmětných podnájemních smluv ten důsledek, že k žalovanou tvrzenému započtení nedošlo, nemůže tento jeho právní závěr obstát.
Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že právní kvalifikace pohledávky (dluhu) ze strany účastníka řízení je pro platnost právního úkonu nerozhodná. Například v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil právní závěr, že důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou; není přitom rozhodné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. Obdobně Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 28. února 2003, sp. zn. 15 Cmo 11/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, pod číslem 127, na něž poukazuje i dovolatelka, dovodil, že je-li pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky identifikována dostatečně určitě, je smlouva platná, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení a nikoliv o pohledávku z titulu dlužného nájemného.
Obdobně je proto třeba dovodit, že ani právní kvalifikace započítávané pohledávky nemá na započtení (jeho platnost) vliv. Započíst lze proto platně pohledávku, aniž je právně kvalifikována, je-li jinak dostatečně identifikována a pokud je právně kvalifikována, bez ohledu na její právní kvalifikaci, jestliže existuje a lze ji přiznat i z jiného právního titulu (například nikoliv z titulu smluvního plnění, ale z titulu bezdůvodného obohacení). Ztotožnil-li se proto odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že k započtení nedošlo na základě posouzené absolutní neplatnosti nájemních smluv a na ně navazujících podnájemních smluv, které se týkají předmětných nebytových prostor, aniž posuzoval existenci zákonných předpokladů, za nichž k započtení podle §580 obč. zák. dochází, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu