ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4486.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4486/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně: W. – s. s., a. s., proti žalovaným: 1) S. H., 2) J. Š., zast. JUDr. J. N., advokátem, a 3) L. B., o 249.701,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 209/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č. j. 21 Co 179/2007-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 12.257,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. N.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 5 C 209/2004-150, že žalované 1) a 3) jsou povinny zaplatit žalobkyni částku 249.701,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ročně ode dne 18. září 2003 do zaplacení z částky 208.969,50 Kč s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhé žalované (výrok I.), ve vztahu žalobkyně k žalovanému 2) žalobu zamítl (výrok II.), žalovaným 1) a 3) uložil povinnost nahradit žalovanému 2) náklady řízení ve výši 9.840,- Kč (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému 2) náklady řízení ve výši 56.417,90 Kč.
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně jako věřitele na zaplacení překlenovacího úvěru, poskytnutého ke stavebnímu spoření žalované 1) v částce 300.000,- Kč s dohodnutou sazbou úroku ve výši 6,9 % p. a., přičemž žalovaný 2) – vedle žalované 1), která úvěr přijala dne 10. 6. 2002 – prohlášením o přijetí úvěru z téhož dne nabídku úvěru údajně přijal jako manžel žalované 1). Pro neplacení splátek žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila a domáhala se zaplacení dlužných prostředků po žalovaných 1) a 2) z důvodu splnění závazku ze smlouvy o úvěru, po žalované 3) pak z titulu ručení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že o poskytnutí překlenovacího úvěru mohla požádat jen žalovaná 1), neboť jen ta byla účastníkem stavebního spoření, na něž bylo poskytnutí úvěru vázáno. Mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemohl vzniknout vztah z úvěrové smlouvy, neboť tu chyběl návrh na uzavření smlouvy adresovaný žalovanému 2). Soud konstatoval, že prvá a druhý žalovaní byli manželé v době od 3. 12. 1994 do 11. 5. 2004 (kdy manželství zaniklo rozvodem), tedy i v době uzavření smlouvy o úvěru první žalovanou. S odkazem na ust. §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) soud dovodil, že úvěrové prostředky měly být použity na rekonstrukci družstevního bytu, kde výlučným členem družstva byla žalovaná 1). Členský podíl zahrnuje též hodnotu bytu. Ve smyslu §704 obč. zák. sice žalovanému 2) vzniklo právo nájmu k družstevnímu bytu ze zákona dnem uzavření manželství s žalovanou 1), tím však nebylo založeno členství žalovaného 2) v družstvu. Jeho právo nájmu zaniklo rozvodem ve smyslu §705 odst. 2 věta prvá obč. zák. Z toho podle názoru soudu plyne, že závazek vzniklý žalované 1) z úvěrové smlouvy netvoří společné jmění manželů. Rozhodné je, že úvěrové prostředky byly použity na rekonstrukci bytu v majetku žalované 1), přičemž žalobkyně plnila na účet žalované 1).
Z uvedeného vyplývá i další závěr soudu prvního stupně, že žalovaný 2) nemohl ve smyslu §588 věta první obč. zák. platně uznat neexistující dluh. Přitom listina označená jako prohlášení přijetí úvěru a uznání dluhu ze dne 10. 6., resp. 11. 6. 2002, nesplňuje náležitosti platného právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., jmenovitě co do určitosti, když z listiny není zjistitelná výše dluhu.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný 2) není ve věci pasivně věcně legitimován a žalobu ve vztahu k němu zamítl.
Pokud je o vztah mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3), soud vzal za prokázané, že první žalovaná odpovídá za nesplněný závazek ze smlouvy o úvěru a třetí žalovaná pak odpovídá z titulu ručení a proto ve vztahu k nim žalobě vyhověl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v rozsudku v záhlaví označeném rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. potvrzuje (výrok I.) a že žalovanému 2) se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním, tj. ve vztahu k žalovanému 2) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že závazek žalovaného 2) jako společný závazek manželů zaplatit poskytnutý překlenovací úvěr ke stavebnímu spoření nevznikl. Účastníkem této smlouvy je podle §5 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb. žalovaná 1), která uzavřela smlouvu o stavebním spoření a měla právo na poskytnutí úvěru podle Všeobecných obchodních podmínek stavebního spoření. Jde o tzv. absolutní obchod podle §261 odst. 3 obchodního zákoníku. Žalobkyně netvrdila, že žalovaný 2) byl s uvedenými obchodními podmínkami seznámen, a tudíž jimi zavázán. Žalovaný 2) nebyl účastníkem smlouvy o úvěru, nabídka tohoto úvěru byla určena toliko žalované 1). Prohlášení o přijetí úvěru ve vztahu k žalovanému 2) není ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. platné, a není ani platným uznáním dluhu dle §588 obč. zák.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl též ke správnému závěru, že nejde o závazek žalovaného 2) tvořící společné jmění manželů. Jde o výjimku z ust. §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., úvěr byl poskytnut pouze žalované 1), na její oddělený majetek, který netvoří společné jmění manželů (dále též „SJM“). Členství v družstvu a členský podíl představuje určitou majetkovou hodnotu, ale právo nájmu majetkovou hodnotu nemá a proto není majetkem, který by tvořil SJM. Po žalovaném 2) nelze žádat splnění závazku podle §145 odst. 3 obč. zák., pokud k závazku žalované 1) nepřistoupil, k čemuž nedošlo. Žalovaný 2) neučinil žádný právní úkon, ze kterého by bylo možno dovodit jeho postavení solidárního dlužníka podle cit. ustanovení.
Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do jeho výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV., tedy ve vztahu k žalovanému 2). Přípustnost dovolání opírá žalobkyně o ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 cit. ustanovení o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka ve vyřešení právní otázky, která podle jejího názoru byla řešena v rozporu s hmotným právem. Důvod dovolání podle dovolatelky spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka shledává zásadní právní význam v „nepřiměřeně formalistickém posouzení existence smlouvy o úvěru ve vztahu k žalovanému 2)“. Smlouva o úvěru je tvořena dvěma nedílně spojenými částmi, které nemohou existovat samostatně a odděleně bez zřetele na gramatický a logický výklad, jak již dovolatelka namítala v odvolacím řízení. Nepřiměřený formalismus podle názoru dovolatelky – a tudíž i nesprávné právní posouzení – spočívá v tom, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neaplikoval výkladová pravidla podle §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Smlouva o úvěru jako celek byla jako oferta předložena a doručena k rukám žalovaného 2) na místě před podpisem a žalovaný 2) svou smluvní vůli projevil svým vlastnoručním podpisem, který byl úředně ověřen. Smlouva o úvěru byla tedy ve vztahu k žalovanému 2) dostatečně adresná a určitá. V textu smlouvy je uvedeno „dlužíme rukou společnou a nerozdílnou“ a „souhlasíme s Všeobecnými obchodními podmínkami stavebního spoření a Úvěrovými podmínkami, které jsou součástí nabídky úvěru…“ Žalovaný 2) tak byl seznámen se Všeobecnými obchodními podmínkami, jak tvrdila žalobkyně již v předchozím řízení.
Dovolatelka je toho názoru, že závěr o neurčitosti a neadresnosti dovozený z toho, že v záhlaví I. části smlouvy „nabídka úvěru“ není uveden žalovaný 2) a podpisy dlužníka – žalované 1) a spoludlužníka – žalovaného 2) byly umístěny na 2. části smlouvy, je ryze formální a nepřijatelný. Přitom smlouva o úvěru (§497 an. obch. zák.) nemusí být písemná a nelze pominout konkludentní jednání ve smyslu §35 odst. 3 obč. zák.
Dovolatelka se domnívá, že právní vztah ze smlouvy vůči žalovanému 2) měl být rovněž posouzen dle obchodního zákoníku, stejně jako totožné vztahy ze smlouvy vůči žalované 1) a žalované 3) jako ručitelce podle §303 obch. zák., a nikoliv podle občanského zákoníku.
Dovolatelka míní, že závěr odvolacího soudu, že žalovanému 2) dluh nemohl vzniknout, protože žádný neměl, postrádá právní logiku, když dluh při uzavření smlouvy nemůže vzniknout, ten vzniká až vyplacením úvěrových prostředků věřitelem dlužníkovi. Taktéž závěr, že předmětnou listinu (smlouvu) není důvodné posuzovat podle režimu obchodního zákoníku, odporuje platné právní úpravě.
Dovolatelka dále dovozuje, že 2. část smlouvy je zároveň akceptací a uznáním závazku podle §323 obch. zák., nikoliv podle §588 obč. zák., jak nesprávně usuzoval odvolací soud. Soud měl opět listinu posuzovat jako jeden celek v pořadí nejprve 2. část a poté 1. část, na niž odkazuje uznání závazku včetně identifikace výše poskytovaného úvěru, a to dostatečně určitě v souladu s konstantní judikaturou. Žalovanému 2) vznikl závazek buď podle smlouvy o úvěru nebo minimálně na základě uznání dle §323 obch. zák. Předmětná listina je platná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.
Podle dovolatelky se odvolací soud též nedostatečně vypořádal s její námitkou, že závazek z úvěru se vztahuje k právu společného nájmu bytu žalovaných 1) a 2) za trvání manželství pro bytové účely, takže jde o společné závazky manželů z titulu společného jmění manželů. O úvěr požádali oba manželé. Právní postavení spoludlužníka ve smyslu §497 an. obch. zák. nevyžaduje nutnost čerpání finančních prostředků a zákonem o stavebním spoření č. 96/1993 Sb. není takové postavení spoludlužníka nikterak dotčeno.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání namítá, že z obsahu dovolání není zřejmé, v čem spočívá zásadní právní otázka. Tuto právní otázku dovolatelka nevymezuje. Žalovaný 2) dále popírá, že by s ním byla uzavřena smlouva o poskytnutí úvěru 300.000,- Kč a k žádné smlouvě nepřistoupil, žádný závazek se žalobkyní nesjednal a žádné finanční prostředky od ní neobdržel. Neměl tedy ani co uznávat jako svůj dluh. Předmětný úvěr měl být poskytnut na rekonstrukci družstevního bytu, k němuž žalovanému 2) nikdy nesvědčilo právo členství. Přitom samotná výše úvěru sjednaného pouze žalovanou 1) nutně musela přesahovat míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů (viz §143 odst. 1 písm. b) obč. zák.).
Žalovaný 2) navrhuje zamítnutí dovolání a přisouzení nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a náležitosti podle zákona (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat přípustností podaného dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti předmětnému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být založena pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatelka také výslovně poukazuje. Podle cit. ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) (a podle tohoto ustanovení v daném případě dovolání přípustné není) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ust. §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jímž je zásadně nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Dovolatelka žádnou otázku obecného právního významu, která by měla judikatorní přesah, nevymezuje. Její výhrady představují námitky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem v několika otázkách.
Prvotní je otázka, zda žalovaný 2) byl zatížen závazkem z předmětného úvěru, tj. zda mu vznikl (solidární) závazek ze smlouvy o úvěru vůči žalobkyni jako věřitelce. V tomto ohledu jsou rozhodnými žádost o úvěr ze dne 24. 2. 2002 (ve spise č. l. 7), adresovaná žalobkyni a podepsaná pouze žalovanou 1) (tehdy ještě manželkou žalovaného 2), tj. příjmením „Š.“), dále nabídka úvěru ze dne 30. 5. 2002, adresovaná žalobkyni rovněž pouze žalované 1), jakožto návrh smlouvy, a konečně „prohlášení o přijetí úvěru a uznání dluhu ke smlouvě o stavebním spoření č. 15783319“ ze dne 10. 6. 2002, které je podepsáno oběma žalovanými 1) a 2) (ve spise č. l. 12). Z těchto právních úkonů se podává, že posledně uvedené prohlášení obsahuje text „přijímáme nabídku úvěru“ a „uznáváme, že jsme… dlužni úvěr ve výši uvedených částek…“ a „u více příjemců úvěru dlužíme rukou společnou a nerozdílnou“, avšak tento úkon spolu se žádostí o úvěr a nabídkou úvěru, adresovanými žalované 1), nelze hodnotit jako uzavření úvěrové smlouvy – vedle žalované 1) – též se žalovaným 2). Oferta (návrh smlouvy) nesměřovala vůči žalovanému 2), který tak nemohl být jejím „příjemcem“ a akceptovat ji a nemohlo tak dojít k uzavření smlouvy (akceptu) ve smyslu §43c an. obč. zák. Přitom žalovaný 2) se nemohl stát příjemcem překlenovacího úvěru ze stavebního spoření také věcně, a to proto, že jednak nebyl subjektem stavebního spoření [tím byla žalovaná 1)] a kromě toho mu nebyly poskytnuty úvěrové prostředky jako členu bytového družstva a majiteli členského podílu (členem byla pouze žalovaná 1).
Předmětné „prohlášení“ nemohlo být ani uznáním dluhu či závazku (ať už podle §558 obč. zák. nebo podle §323 obch. zák.), neboť úmysl žalovaného 2) uznat dluh (závazek) z úvěru ve smyslu cit. ustanovení z obsahu jím projevené vůle dovodit nelze.
Právní posouzení uvedených otázek odvolacím soudem i soudem prvního stupně je proto správné a není v rozporu s hmotným právem.
Nerozhodná je rovněž námitka dovolatelky, že vztah vůči žalovanému 2) měl být posuzován podle obchodního zákoníku, nikoli podle občanského zákoníku. Vztah ze smlouvy o úvěru je sice absolutním obchodem (§261 odst. 3 písm. d) obch. zák.), uzavírání smlouvy je však podrobeno obecným ustanovením §43a an. obč. zák., jak již shora zmíněno.
Odmítnout je třeba též námitku dovolatelky, že závazek z úvěru se vztahoval k právu společného nájmu bytu žalovaných 1) a 2) a tudíž šlo o společný závazek manželů z titulu SJM za trvání manželství. Byla-li členkou bytového družstva pouze manželka [žalovaná 1)], nemohl závazek z úvěrové smlouvy, uzavřené k účelu rekonstrukce bytu, směřovat vůči žalovanému 2) jako pouze nájemci bytu, jak bylo již shora dovozeno. Správně rovněž zdůraznil odvolací soud, že právo nájmu bytu není majetkovou hodnotou, spadající do SJM.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a dovolání proto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaný 2) má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů spočívajících v odměně advokáta za sepis vyjádření podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále za jeden paušál hotových výloh ve výši 300,- Kč a konečně 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 1.957,- Kč, celkem tedy v částce 12.257,- Kč k rukám advokáta žalovaného 2).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu