ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4504.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4504/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. arch. J. Ch. , zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Masná 20, proti žalovanému JUDr. MUDr. J.O. , o 106 146 Kč s příslušenstvím a o 46 232 Kč s příslušenstvím ze vzájemné žaloby, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 392/92, o dovolání žalobce a dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2009, č. j. 27 Co 767/2006-299, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolání žalobce se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o dovolání žalovaného částku 8 685 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Dalibora Lorence.
IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání žalobce.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal v řízení zaplacení doplatku dohodnuté ceny prací, které provedl pro žalovaného na základě uzavřené smlouvy o dílo, jakož i úhrady víceprací, které si podle tvrzení žalobce žalovaný sjednával bez jeho vědomí a v rozporu se smlouvou ústně u subdodavatelů. Žalovaný uplatnil vzájemným návrhem majetkové sankce za prodlení s dokončením díla a slevu za neodstraněné vady, přičemž popřel vícepráce jak co do části jejich sjednání, tak i jejich samotné realizace.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. prosince 1997, č. j. 16 C 392/92-102, ve znění opravného usnesení ze dne 11. února 1998, č. j. 16 C 392/92-114, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 43 088 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v rozsahu částky 63 058 Kč s příslušenstvím a vzájemný návrh žalovaného o zaplacení 46 232 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. srpna 2001, č. j. 27 (28) Co 234/98-130, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 16. května 2006, č. j. 16 C 392/92-278, zastavil řízení v částce 32 135 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 74 011 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), dále zastavil řízení o vzájemném návrhu v rozsahu 18% úroku z prodlení z částky 46 232 Kč za dobu od 1. dubna 1992 do 22. dubna 1993 (bod III. výroku), zamítl vzájemný návrh o zaplacení 46 232 Kč s 18% úrokem z prodlení p. a. z dlužné částky od 23. dubna 1993 do zaplacení (bod IV. výroku) a uložil žalovanému zaplatit náklady řízení České republice (bod V. výroku).
Soud prvního stupně vyšel po doplnění dokazování ze zjištění, že mezi žalobcem jako dodavatelem a žalovaným jako odběratelem byla dne 15. listopadu 1991 uzavřena hospodářská smlouva na rekonstrukci portálu parteru domu Pekařská 44 v Brně za celkovou smluvní cenu ve výši 199 400 Kč. V bodě 2. smlouvy, kterou právně kvalifikoval jako platně uzavřenou hospodářskou smlouvu ve smyslu §1 a násl. hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“), si její účastníci sjednali, že fakturace bude prováděna dodavatelem vždy po ukončení samostatné etapy podle skutečně provedených prací s termínem proplacení do 14 dnů. Samostatně měly být fakturovány materiálové zálohy do výše 100 000 Kč po vzájemné dohodě. V článku VII. smlouvy bylo dohodnuto, že veškeré její změny a dodatky je možné provést pouze písemně, a to pod sankcí neplatnosti. Soud vzal dále za prokázané, že při provádění rekonstrukce došlo ze strany žalovaného k rozšíření objednaných prací, jež byly ze strany subdodavatelů akceptovány a jako vícepráce posléze fakturovány žalobcem společně s pracemi a materiálem provedenými v rámci hospodářské smlouvy. V otázce rozsahu skutečně provedených prací a jeho finančního ocenění soud vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož činila celková cena rekonstrukce k okamžiku předání stavby do užívání částku 230 323 Kč, z níž 198 903 Kč představuje hodnotu prací dohodnutých účastníky v hospodářské smlouvě. Pakliže žalovaný uhradil dosud žalobci částku 156 112 Kč (správně má být 156 312 Kč), zbývá mu na plnění podle smlouvy zaplatit částku 42 791 Kč (správně má být 42 591 Kč).
Na provedení víceprací v celkové hodnotě 31 420 Kč nebyla podle zjištění soudu uzavřena žádná ústní či písemná hospodářská ani jiná smlouva, což koresponduje i s tvrzením samotného žalobce, že vícepráce si objednal žalovaný přímo u subdodavatelů, kteří je následně žalobci jakožto generálnímu dodavateli vyfakturovali a jimž je žalobce proplatil. Podle posouzení soudu jde v případě uskutečněných víceprací o plnění bez právního důvodu, které spočívá ve zhodnocení nemovitosti žalovaného, na jehož straně tak došlo k bezdůvodnému obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).Soud prvního stupně proto s ohledem na výsledky provedeného dokazování vyhověl žalobě v rozsahu částky 74 011 Kč, jež se skládá ze dvou částek, a to z dosud nezaplacené části dohodnuté ceny sjednaného díla a z ceny zjištěných víceprací ve výši 31 420 Kč. Protinávrh žalovaného zamítl, neboť neshledal důvod k vyčíslení majetkových sankcí představujících penále za prodlení s ukončením první a druhé etapy stavby, jakož i v části slevy za neodstraněné vady.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. března 2009, č. j. 27 Co 767/2006-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části napadeného bodu II. výroku, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 74 011 K č, a v bodu IV. výroku (výrok I.). Dále ho změnil ve zbývající části bodu II. výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení 18% úroků z prodlení z částky 74 011 Kč od 29. května 1992 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VIII.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil na základě dokazování listinami, které popsal v odůvodnění rozhodnutí. Podle posouzení soudu byla mezi účastníky uzavřena hospodářská smlouva podle ustanovení §318b hosp. zák., jejíž předmět byl z hlediska určitosti právního úkonu dostatečně vymezen. Ze zápisu o předání rekonstrukce portálu domu Pekařská 44 sepsaného mezi účastníky vyplývá, že odběratel převzal stavbu do užívání, přičemž zjištěné drobné nedostatky měly být odstraněny do 31. března 1992. Převzetím stavby došlo podle odvolacího soudu ke splnění sjednané dodávky ve smyslu §293 hosp. zák., čímž vznikl žalobci nárok na zaplacení dohodnuté ceny předmětu plnění ve výši 199 400 Kč. Pakliže na ni žalovaný dosud uhradil žalobci částku 156 312 Kč, nebylo dosud zaplaceno 43 088 Kč, z čehož žalobce po částečném zpětvzetí žaloby, o němž soud prvního stupně pravomocně rozhodl, požaduje 42 591 Kč. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba je v této částce, která představuje nezaplacenou cenu předmětu plnění, důvodná a to z titulu poskytnutého smluvního plnění. Pokud jde o práva z odpovědnosti za vady z titulu zjištěných drobných vad a nedodělků, které byly specifikovány v předmětném zápise, odvolací soud setrval na názoru vysloveném již v kasačním usnesení ze dne 31. srpna 2001, v němž dovodil, že nárok žalovaného na přiměřenou slevu z ceny předmětu plnění z důvodu drobných vad a nedodělků zanikl, neboť svá práva z odpovědnosti za vady uplatnil u soudu vzájemným návrhem až po uplynutí prekluzívní lhůty upravené v §131e odst. 2 písm. a) hosp. zák.
Vycházeje z ustanovení §123 odst. 1 a 3 hosp. zák. odvolací soud shledal důvodným i nárok žalobce na zaplacení provedených a ve smlouvě nedohodnutých víceprací v částce 31 420 Kč, kterou stanovil znalec z konečné zjištěné ceny díla ve výši 230 323 Kč a jejichž rozsah má soud za prokázaný výpověďmi svědků a dále dopisem ze dne 9. března 1992, jímž se žalovaný pokusil věc mezi účastníky mimosoudně vyřídit. Nárok na zaplacení víceprací odvolací soud přiznal žalobci z titulu neoprávněného majetkového prospěchu na straně žalovaného, přičemž vysvětlil, že s ohledem na právní režim smlouvy je nutné též bezesmluvní plnění, které se prolínalo s plněním poskytovaným podle smlouvy a které od něj nelze oddělit, posuzovat v režimu hospodářského zákoníku.
Odvolací soud posoudil jako důvodnou námitku žalovaného, že soud prvního stupně pochybil, přiznal-li žalobci úroky z prodlení podle obchodního zákoníku. Je tomu tak proto, že podle právní úpravy obsažené v §378 odst. 1 hosp. zák. by v případě prodlení žalovaného se zaplacením ceny smluveného a dodaného předmětu plnění přicházelo v úvahu jedině právo žalobce na zaplacení poplatku z prodlení, který však v řízení nebyl požadován (v rozporu se zákonem byly žalovány úroky z prodlení). Pokud jde o prodlení žalovaného s úhradou neoprávněného majetkového prospěchu, který žalovaný získal plněním bez právního důvodu, byl žalobce oprávněn požadovat pouze úroky z prodlení podle §378a hosp. zák. Pakliže hospodářský zákoník nezná pojem příslušenství pohledávky a analogické použití ustanovení občanského zákoníku je vyloučeno, měly být úroky z prodlení v žalobě vyčísleny a žalovány jako samostatný nárok. Byly-li proto požadovány do budoucna jako příslušenství pohledávky, odvolací soud ani v této části žalobě nevyhověl.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným vzájemný návrh žalovaného na zaplacení penále, které bylo ve smlouvě dohodnuto za prodlení se splněním jednotlivých etap. Učinil tak na základě závěru, že žalobce se dostal do prodlení především z důvodu mimořádně chladného zimního počasí, pro které nebylo možné pokračovat v plánovaných pracech, čímž došlo k naplnění ujednání o posunutí termínu plnění v případě nepříznivých povětrnostních podmínek, obsaženého v článku II. smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce, který napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku, opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvádí, že uplatňuje dovolací důvody obsažené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Odvolací soud podle dovolatele právně pochybil, dovodil-li, že žalobci vzniklo za prodlení žalovaného se zaplacením ceny provedených prací právo na zaplacení poplatku z prodlení ve smyslu §378 hosp. zák. S tímto posouzením nesouhlasí a namítá, že mu ze zákona přísluší nárok na úrok z prodlení podle §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť jde o prodlení žalovaného se splněním peněžitého závazku, který mu vznikl dnem 22. května 1992, kdy bylo provedeno vyúčtování dodaných prací a materiálu, tedy v době platnosti a účinnosti tohoto ustanovení. Jestliže žalovaný předmětnou fakturu v den její splatnosti 29. května 1992 neuhradil, ocitl se v prodlení a žalobci vznikl ze zákona nárok na úrok z prodlení, který řádně uplatnil u soudu.
Dovolatel rovněž oponuje odvolacímu soudu, vyloučil-li v daném případě možnost aplikace občanského zákoníku, neboť ustanovení §121 odst. 3 obč. zák. vymezující pojem příslušenství pohledávky platí podle jeho názoru ve smyslu §1 odst. 2 obch. zák. i pro oblast obchodních závazkových vztahů.
Dovolatel dále spatřuje „vadu v právním posouzení“ v tom, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis. Rovněž tak posoudil zjištěný skutkový stav věci jinak než soud prvního stupně a odňal žalobci právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, jestliže zpochybnil jeho zákonné právo na zaplacení úroků z prodlení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že žalobce v dovolání neuvádí žádné nové skutečnosti. Navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost.
Žalovaný napadl obsáhlým dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního, čtvrtého, šestého, sedmého a osmého výroku. Jeho přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., který spatřuje v řešení rozhodných právních otázek v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a hmotným právem. Jako dovolací důvod uvádí skutečnost, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§214a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobce ve vyjádření považuje dovolání žalovaného za nedůvodné, a to zejména pro jeho stavění na týchž argumentech, s nimiž se vypořádaly již soudy v nalézacím řízení. Kromě toho ho však pokládá za nepřípustné, neboť žalovaný v něm nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a své námitky soustřeďuje výhradně do skutkových zjištění.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalovaného v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli o doplacení ceny díla podle smlouvy uzavřené podle hospodářského zákoníku a úhradu víceprací), když částí dovoláním dotčeného potvrzujícího prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve výši 74 011 Kč bylo rozhodnuto o dvou nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem. Jednak o částce 42 591 Kč, představující doplatek ceny prací dle smlouvy, a dále o částce 31 420 Kč, představující neoprávněný majetkový prospěch na straně žalovaného za provedené vícepráce.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobce s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z obou těchto nároků přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě požadovaného nedoplatku ceny díla ve výši 42 591 Kč a neoprávněného majetkového prospěchu z titulu provedených víceprací ve výši 31 420 Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 50 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že v rozsahu částky 74 011 Kč se jedná ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
S ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není přípustné ani dovolání proti zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného ve výši 46 232 Kč s příslušenstvím.
Za situace, kdy je nepřípustné dovolání žalovaného i ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti čtvrtému, šestému, sedmému a osmému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolání žalobce je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení §378 odst. 1 hosp. zák. o poplatku z prodlení a §378a hosp. zák. o úroku z prodlení na prodlení žalovaného s úhradou doplatku ceny díla dle smlouvy a provedených víceprací.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na zaplacení poplatku z prodlení ve smyslu §378 odst. 1 hosp. zák. za prodlení s úhradou doplatku ceny prací provedených na základě smlouvy uzavřené v režimu hospodářského zákoníku a dále na zaplacení úroků z prodlení ve smyslu §378a hosp. zák. za prodlení žalovaného s úhradou víceprací, které nebyly předmětem smluvního plnění a na jejichž úhradu vznikl žalobci nárok z titulu neoprávněného majetkového prospěchu. Zpochybňuje-li dovolatel toto posouzení a tvrdí-li, že mu ze zákona přísluší nárok na úrok z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zák., zcela při své argumentaci přehlédl ustanovení §763 odst. 1 větu druhou obch. zák., podle něhož právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona (míněno zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1992) a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
Právo na poplatek z prodlení je ve smyslu citovaného ustanovení právem z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářské smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti obchodního zákoníku, a proto je závěr odvolacího soudu o aplikaci §378 odst. 1 hosp. zák. správný. Nejvyšší soud tak nemá důvodu jakkoli se odchýlit od své dřívější judikatury (srov. například právní závěry formulované v rozsudku ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98), v níž vysvětlil, že ve vazbě na přechodné ustanovení §763 odst. 1 větu druhou obch. zák. není u práv z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských smluv rozhodné, kdy toto právo vzniklo; dosavadními předpisy se proto řídí i práva vzniklá po 1. lednu 1992, jestliže je jejich základem právní vztah vzniklý před uvedeným datem. Z toho proto vyplývá, že při splnění výše uvedených podmínek se dosavadními předpisy (tedy hospodářským zákoníkem) řídí zejména důsledky porušení závazků a jiných povinností při prodlení se splněním povinnosti, jak tomu bylo i v posuzované věci. Jestliže tedy žalovaný nezaplatil včas fakturu, kterou mu bylo vyúčtováno plnění ze smlouvy uzavřené v režimu hospodářského zákoníku, bude i toto jeho prodlení posuzováno podle téže právní normy a je zcela právně bezvýznamné, kdy mu jeho peněžitý závazek vznikl (byť se tak stalo v době platnosti a účinnosti §369 odst. 1 obch. zák., jehož aplikace se dovolatel domáhá). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že poplatek z prodlení nebyl podle právní úpravy obsažené v hospodářském zákoníku příslušenstvím pohledávky, jako tomu je podle ustanovení §121 odst. 3 obč. zák., ale jednalo se o samostatný nárok odlišný od práva na zaplacení kupní ceny (ceny dodávky). Nepřiznal-li proto odvolací soud v souzené věci žalobci nárok na úroky z prodlení z důvodu, že nebyly žalovány jako samostatný nárok, nýbrž jako příslušenství pohledávky, které hospodářský zákoník nezná, a analogické použití ustanovení občanského zákoníku vyloučil, ani tohoto tvrzeného pochybení se nedopustil. Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení o dovolání žalobce je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Výrok o náhradě nákladů řízení o dovolání žalovaného je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1. a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 6 937,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 447,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu