ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4607.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4607/2017-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Hypoteční banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalované M. P. , zastoupené Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, o zaplacení 1 990 484,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 275/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 69 Co 438/2016-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. 5. 2016, č. j. 13 C 275/2013-176, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 990 484,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení částky 253 378,59 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 73 644,80 Kč (výrok III.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, v němž formuluje otázky hmotného a procesního práva, které podle ní dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny:
1) „Zda mohou soudy v civilním řízení odmítnout provedení důkazu navrženým výslechem svědků a účastníka řízení s odkazem na předchozí prošetřování dané věci orgány činnými v trestním řízení a namísto provedení těchto důkazů vycházet z obsahu trestního spisu … a zda nevede tento postup k neúplnému a tedy i nesprávnému právnímu posouzení věci.“
2) „Zda je smlouva o úvěru a návrh dovolatelky na čerpání úvěru platným právním úkonem, pokud majetkový prospěch z tohoto úkonu by měl mít v tomto případě z 95 % čerpané částky přímo faktický zprostředkovatel úvěru, tedy osoba, se kterou spotřebitel při uzavírání úvěrové smlouvy jedná, přičemž tato osoba je povinna dodržovat celou řadu zákonných povinností“ a „zda v daném případě smlouva směřovala k výsledku zákonu odporujícímu a zda je tedy neplatná z důvodu obcházení zákona“.
3) Zda lze učinit závěr o platnosti smlouvy i tehdy, pokud osoba jednající jako faktický obchodní zástupce smluvní strany docílí v rozporu se svými zákonnými povinnostmi vlastního prospěchu vůči další smluvní straně tím, že „je plnění použito v rozporu s účelem úvěru na uspokojení pohledávky z neplatného právního jednání pro rozpor s dobrými mravy (v daném případě smlouva o půjčce uzavřená s poskytovatelem plnění hrazeného z úvěru)“, tj. zda jde o natolik provázaná právní jednání a „zda bez úplného právního posouzení relevantních okolností jednoho jednání vč. jeho platnosti (smlouva o půjčce) lze úplně právně posoudit platnost druhého jednání (smlouva o úvěru)“.
Dovolatelka považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobkyní uzavřela platnou úvěrovou smlouvu a že následně platně podala návrh na čerpání úvěru, neboť má za to, že smlouvu o úvěru i žádost o čerpání úvěru připravoval zprostředkovatel úvěrové smlouvy pan B., se kterým dovolatelka jednala při sjednávání úvěrové smlouvy a který obdržel 95 % poskytnutých úvěrových prostředků. Tvrdí, že jím byla uvedena v omyl především při podepisování příkazu k čerpání úvěru, neboť se domnívala, že prostředky z úvěru budou připsány na účet prodávající, která z nich následně uhradí své závazky, a nikoliv přímo na účet pana B. Namítá neplatnost úvěrové smlouvy i návrhu na čerpání úvěru podle §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Nesouhlasí s tím, že soud se při dokazování okolností uzavření úvěrové smlouvy spokojil se závěry vyplývajícími z trestního spisu, nevyslechl ji a další navrhované svědky. K otázce provádění dokazování poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu dále uvedená, na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Podle dovolatelky v napadeném rozhodnutí absentují i právně významná skutková zjištění pro posouzení neplatnosti smlouvy o úvěru pro obcházení zákona, což vede k neúplnému právnímu posouzení a odchýlení se od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, a ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (včetně jím potvrzeného rozhodnutí soudu prvního stupně) z důvodu, že by jí neprodlený výkon rozhodnutí způsobil závažnou újmu a existenčně by ji ohrozil.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První z otázek formulovaných žalovanou přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích vyslovil závěr, že soudu přísluší posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv, přičemž neprovede ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Za důkaz mohou sloužit podle §125 o. s. ř. všechny prostředky, kterými lze zjistit stav věci, tedy i vyjádření učiněná v rámci trestního řízení a jiný obsah trestního spisu. Je na soudu, aby v rámci volného hodnocení důkazů posoudil jejich vypovídací hodnotu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3258/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3814/14, a ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1374/17). Vycházel-li odvolací soud při zjišťování okolností uzavření smlouvy o úvěru kromě dalších listinných důkazů též z obsahu trestního spisu a současně uvedl důvody, pro které neprovedl další žalovanou navrhované důkazy výslechem osob, které již byly slyšeny v trestním řízení, od uvedených závěrů se neodchýlil. Prostřednictvím první z otázek navíc dovolatelka fakticky zpochybňuje hodnocení důkazů provedených v řízení k okolnostem uzavření smlouvy o úvěru. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2669/2016, nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 222/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2464/16).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další dvě otázky položené žalovanou, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud při posouzení otázky platnosti smlouvy o úvěru vyšel ze skutkových zjištění, že při jejím uzavření a při shromažďování podkladů žalovaná sama nejednala přímo s panem B., který měl mít z uzavřené smlouvy majetkový prospěch, ale jednala s pověřenými pracovnicemi žalobkyně a neučinila při sjednávání smlouvy nic, aby ochránila své zájmy. Dovolatelka formuluje druhou a třetí otázku na základě vlastního skutkového závěru, který je odlišný od skutkového závěru odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. přitom nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017).
Odvolací soud se též neodchýlil od dovolatelkou zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002, pokud při posouzení námitky neplatnosti úvěrové smlouvy pro obcházení zákona dospěl vzhledem k jejímu obsahu k závěru, že důsledkem úvěrové smlouvy neměl být výsledek odporující zákonu, neboť měla být poskytnutými peněžními prostředky uhrazena kupní cena nemovitosti podle podmínek kupní smlouvy, přičemž zákon neurčuje, jak má prodávající s prostředky hrazenými na kupní cenu naložit.
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých veškerých právně významných skutkových zjištění odvolací soud vycházel a na základě jakého závěru o skutkovém stavu dospěl k právnímu posouzení otázky platnosti smlouvy o úvěru. Odlišný názor dovolatelky na to, zda provedené důkazy stačí k prokázání takových relevantních skutečností, který vychází z její odlišné skutkové verze případu, není způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017).
Dovolání žalované výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí údaj, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nemůže být důvodný ani dovolatelkou uplatněný návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým. Rozhodnutím o odmítnutí dovolání je proto rozhodnuto též o tomto návrhu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. 11. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu