ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.4661.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4661/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr.Ing. Jana Huška v právní věci žalobce B. B., n.p., , zastoupeného JUDr. K. Č. jr., Ph.D., advokátem, proti žalované B. m. p., a.s., , zastoupené JUDr. R. Š., advokátem, o ochraně práv z ochranných známek a práv z nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.. 13 Cm 1053/2001, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2007 č.j. 3 Cmo 48/2007-719, takto:
I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuji proti části výroku v prvním odstavci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2007 č. j. 3 Cmo 48/2007-19, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 250 000 Kč, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.079,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. K.Č. jr., Ph.D, advokáta.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal ochrany proti neoprávněnému zásahu žalované do svých práv z ochranných známek a ochrany v hospodářské soutěži podanou žalobou, v níž požadoval, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se distribuce a prodeje jí vyráběného piva pod značkou „B. B.“, a to na hlavní (břišní) etiketě a na krčkové etiketě, dále povinnost zdržet se distribuce a prodeje jí vyráběného piva pod značkou „B. B.“ na zadní etiketě, na víčku nebo jinde na pivních lahvích, dále povinnost zdržet se distribuce a užívání reklamních a marketingových předmětů se značkou „B. B.“, a to pivních tácků, účtenek, ubrusů, sklenic, vývěsních štítů, světelných tabulí, slunečníků, markýz a přepravek, dále povinnost zničit všechny výrobky se značkou „B. B.“, zejména etikety a jiné materiály, které jsou v jejím vlastnictví, a to pivní tácky, účtenky, ubrusy, sklenice, vývěsní štíty, světelné tabule, slunečníky, markýzy a přepravky, dále povinnost zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění 1 mil. Kč.
Podle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila porušení práv žalobce k proslulým ochranným známkám - slovní č. 154251 „B.“ s prioritou od 31.3.1960 a slovní grafické č. 159506 „B. .B“ s prioritou od 7.1.1970, porušení práv žalobce z dalších ochranných známek uvedených v žalobě, podle zákona o ochranných známkách, a dále jednání nekalé soutěže podle §46 a 47 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, v pořadí již druhým, ze dne 26. října 2006 č.j. 13 Cm 1053/2001-696 u l o ž i l žalované povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč (výrok I.), z a m í t l žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění 900.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. června 2007 č.j. 3 Cmo 48/2007-719 z m ě n i l rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 250.000,- Kč, jinak výrok II. v rozsahu povinnosti zaplatit 650. 000,- Kč p o t v r d i l, a rozhodl o nákladech řízení.
Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí učiněna veškerá skutková zjištění v potřebném rozsahu, žádný z účastníků ani doplnění dokazování v odvolacím řízení nenavrhoval. Odvolací soud proto zjištění soudu prvního stupně, na něž ve svém rozsudku pro stručnost odkazuje, pro své rozhodnutí převzal a plně z nich vycházel, rovněž převzal jejich hodnocení a zčásti se ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně z nich učinil, o důsledcích jednání nekalé soutěže žalované.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce se po právu (podle §15 odst. 3 tehdy platného zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách – dále jen zák. o ochr. zn.) domáhá ochrany svého výlučného práva užívat ochranné známky ve spojení s výrobky, pro něž jsou zapsány, proti jednání žalované a že projev nekalé soutěže lze spatřovat v užití označení „.B B“ jako značky (názvu) piva žalovanou distribuovaného v rozhodném období let 2001 - 2002 a dále užívaného stejným způsobem na reklamních panelech, propagačních a dalších předmětech ve smylu §44 odst. 1 a §47 obch. zák. Odvolací soud vedle toho však považoval jednání žalované za klamavé označení zboží podle §46 odst. 1 obch. zák. a parazitování na pověsti podle §48 obch. zák. Pokud žalobce dlouhodobě užívá k označení svého piva název „B. B.“ s doplněním o označení „B.“ (podle slovní ochranné známky), pak žalovaným přijatý název piva „B. B.“ (jako dominantní prvek hlavní etikety na pivní lahvi či jako jediné označení v reklamních a dalších předmětech), podle názoru odvolacího soudu zcela jednoznačně navozuje mylnou domněnku, že jde o pivo žalobce a reklamní předměty, jímž je takto propagována nově zaváděná značka jeho piva. Žalovaná tak pro sebe, pro odbyt svého výrobku totožného druhu a s určením pro shodný okruh spotřebitelů (jako je dodáván konkurenční výrobek žalobce) užila označení žalobcem dlouhodobě prosazované a spotřebiteli i spojované s podnikem žalobce; ve svůj prospěch tak využila pověst svého konkurenta a jeho produkce. Újma na goodwillu žalobce a jeho produkce, jenž je mj. determinován i šíří zákaznické veřejnosti upřednostňující v konkurenčním boji žalobce a jeho výrobky, je tak podle názoru odvolacího soudu podstatně rozsáhlejší, než s ní uvažoval (pro jednání podle generální klauzule a vyvolání nebezpečí záměny) soud prvního stupně.
Dále odvolací soud považoval za oprávněnou námitku odvolatele, že soud prvního stupně zcela pominul známkoprávní rozměr újmy žalobce. Poukázal na vymezení povahy práv z ochranné známky a práv k označení původu a na speciální zákonnou úpravu (§16 odst. 1 zák. o ochr. zn.), podle níž platí, že vlastník ochranné známky (zde např. slovní ochranné známky „B.“) je povinen strpět užívání údajů o původu výrobků (zde „B. B.“), a to přesto, že tyto údaje jsou shodné či zaměnitelné s ochrannou známkou, popř. tvoří její součást, avšak jen za předpokladu, že tyto údaje jsou používány v souladu s obchodními zvyklostmi a dobrými mravy soutěže. Podle názoru odvolacího soudu je jednoznačné (viz též tímto soudem vydané rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 29.3.2002 č.j. 3 Cmo 21/2002-130), že uvedením údaje, jež je zapsaným označením původu výrobku, na etiketě piva a dalších předmětech jako názvu či značky piva, jednala žalovaná v rozporu s dobrými mravy soutěže, obchodními zvyklostmi a své právo v konkurenčním boji zneužila. Stav, kdy byly vedle sebe na trhu výrobky žalobce, jenž používá při jejich označování na etiketě znění své ochranné známky, a žalované, která jako název výrobku (jeho značku), a proto jako dominantní prvek na etiketě, užívala zapsané označení původu, byl stavem závadným, jenž mohl vést k matení spotřebitelské veřejnosti o výrobci i povaze výrobku. Z vymezení obou průmyslových práv plyne, že označení původu výrobku slouží jako informace spotřebitelům o tom, z jakého zeměpisného místa výrobek pochází, neslouží tedy jako u ochranných známek k rozlišení výrobců. Není tedy na místě, aby označení původu bylo užíváno jako název výrobku, neboť by došlo k popření zákonného smyslu vlastní úpravy označení původu jako údaje o oblasti, z níž výrobek pochází.
Jednání žalované, která užila označení původu jako název svého výrobku, nelze podřadit pod přípustné jednání dle §16 odst. 1 zák. o ochr. zn., které by žalobce jako vlastník ochranných známek byl povinen strpět. Žalovaná zasáhla užitím označení „B. B.“ do práv žalobce z ochranných známek, jež ve svém znění mají slovo „B.“ (zejména jde o zásah do slovní ochranné známky č. 154251 „B.“ a slovní grafické známky č. 159506 „B. B.“), tedy známek prohlášených podle předchozí právní úpravy za známky proslulé s účinností od 23.9.1991, z čehož plyne i význam a také vlastní hodnota těchto ochranných známek. Odvolací soud proto nehmotnou újmu žalobce, spočívající v rozmělňování a tedy ve snižování rozlišovací způsobilosti a dobrého jména obou ochranných známek, ve snížení jejich významu a tedy i hodnoty pro goodwill podniku žalobce, považoval za ještě podstatnější, než z jednání nekalé soutěže, jež však se zásahem do ochranných známek bezprostředně souvisí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že nehmotná újma žalobce je v důsledku zásahu do práv k ochranným známkám a v důsledku jednání nekalé soutěže žalované několikanásobně vyšší, než s ní uvažoval soud prvního stupně, přestože i odvolací soud bral v úvahu relativně krátké časové období protiprávního stavu, omezený územní dopad i menší množství výrobků, jehož se věc týká i další hlediska, která soud prvního stupně v rozhodnutí uváděl v souvislosti s funkcí zadostiučinění. Při zohlednění konkrétních okolností této věci, jak plynou ze zjištění soudu prvního stupně (v jeho rozsudku podrobně rozvedených), závažnosti zásahu (především do označení chráněných proslulými ochrannými známkami žalobce) a jeho intenzity (jež se odvíjí vedle množství samotných výrobků žalované s kolidujícím označením i s jeho užitím na reklamních panelech, štítech a předmětech, jež ovlivní rovněž široce povědomí veřejnosti), dopadu závadného jednání jako celku na veřejnost, obchodní partnery, nutnou vědomost žalované o závadnosti jednání, jež bylo ukončeno také nikoli dobrovolně, ale na základě vydaného předběžného opatření soudu, i s přihlédnutím k prokazovanému postavení obou účastníků na trhu a jejich podílu na něm, dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřeným se k vzniklé nehmotné újmě žalobce a všem okolnostem případu, jež soud nutně musí při rozhodování o peněžitém zadostiučinění vzít v úvahu, jeví zaplacení částky 350.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu pouze v části výroku I., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 250 000 Kč a ve výrocích II. a III., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, napadla žalovaná v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Důvodnost svého dovolání opřela žalobkyně o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále o ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí o přiznání žalobci na přiměřeném zadostiučinění dalších 250.000,- Kč spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle tvrzení dovolatelky žalobci nemohl být přiznán nárok na přiměřené zadostiučinění, neboť v řízení neprokázal, že mu byla jednáním žalované způsobena újma. Podle názoru dovolatelky bez existence újmy je nárok žalobce na přiznání přiměřeného zadostiučinění nepodloženým tvrzením a tento nárok má fakticky formu „sankce“ za porušení tvrzených práv žalobce; český právní řád však takovou formu sankce nezná a neumožňuje ji přiznat. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění vznikal již v situaci, kdy újma žalobci vzniknout může, resp. že je nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění nárokem nikoliv reparačním, ale sankčním. Podle tvrzení dovolatelky odvolací soud byl povinen zkoumat, zda žalobci skutečně v důsledku jednání žalované vznikla újma, což neučinil; pokud by takové posouzení provedl, nemohl by pak dospět k závěru o vzniku újmy žalobci. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud má být chápáno tak, že není třeba existenci „újmy“ vzniklé žalobci zkoumat (což neučinil ani odvolací soud ani soud prvního stupně). Dále dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pokud má být chápáno tak, že odvolací soud považuje existenci újmy žalobce za prokázanou. V napadeném rozhodnutí není nijak odůvodněno, proč částka dalších 250.000,- Kč odpovídá újmě, jež měla žalobci vzniknout.
Dovolatelka namítá, že i kdyby v důsledku jejího jednání žalobci skutečně újma vznikla a bylo tak důvodné poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění, nemohlo by být toto zadostiučinění žalobci poskytnuto v penězích, neboť v řízení nebylo vůbec zkoumáno a ani prokázáno, že újma způsobená žalobci nemůže být vyrovnána v nepeněžité formě, například omluvou žalovaného a podobně. V této souvislosti odkazuje dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2005 sp. zn. 32 Odo 1318/2004 („...musí být v řízení prokázáno, že účastník utrpěl v souvislosti s jednáním nekalé soutěže nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžité formě.“). Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud tím, že přiznal přiměřené zadostiučinění v penězích, aniž by zkoumal možnost náhrady žalobci údajně vzniklé újmy jinou formou, postupoval v rozporu se zákonem a názor odvolacího soudu na přípustnost takového postupu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V závěru dovolání dovolatelka pokazuje i na vady napadeného rozhodnutí ve věci přiznání nároku na náhradu nákladů řízení žalobci a výši takové náhrady(odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7.1997 sp. zn. 3 Cmo 58/97: „...přiměřené zadostiučinění požadované v penězích má nahradit nemajetkovou újmu, jež jednáním žalovaného žalobci vznikla, nárok má a musí vycházet ze skutečností, jež jsou známy pouze žalobci, neboť jím vyjadřuje svou vlastní újmu nemajetkové povahy.“).
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované, uvedl, že žalovaná se mýlí, když tvrdí, že pro vznik nároku na přiměřené zadostiučinění je nezbytné prokázat vznik konkrétní újmy. Stávající judikatura Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 684/95 není nijak v rozporu s žalovanou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR: „...pokud soud dospěje na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že oprávněnému vznikla imateriální újma... musí posoudit, jaká výše zadostiučinění je přiměřená; nepřichází v úvahu doložení určité výše újmy žalobce, neboť sama povaha této újmy její přímé vyčíslení neumožňuje. ... Rozhodnou je úvaha soudu.“ Toto rozhodnutí dle názoru žalobce zcela vystihuje podstatu institutu přiměřeného zadostiučinění - peněžní forma přiměřeného zadostiučinění nemá povahu paušalizované náhrady škody, ale je kompenzací za jiné neprokazatelné ztráty, které žalobce utrpěl. Pokud žalobce tvrdil vznik nemateriální újmy spočívající v rozmělnění a snížení rozlišovací způsobilosti jeho ochranných známek s dobrým jménem (dříve proslulých ochranných známek), v poškození pověsti těchto známek a ve snížení dobrého jména, pověsti (goodwillu) žalobce, považoval tuto újmu za tak závažnou, že k jejímu odškodnění nepostačovala omluva či jiná nepeněžitá forma zadostiučinění. Žalobce proto žádal zadostiučinění ve výši 1 mil. Kč, což s ohledem na prokázanou intenzitu zásahu, na prokázanou hodnotu jeho ochranných známek, na doložené postavení na trhu jak žalobce tak žalované a na další žalobcem tvrzené a prokázané skutečnosti (náklady na reklamu, hodnocení podniku žalobce atd.) považoval za přiměřenou částku.
Žalobce namítá, že interpretace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1318/2004, provedená žalovanou, je mylná, resp. zavádějící - žalobce v celém řízení tvrdil vznik nemajetkové újmy takového rozsahu, že nepostačuje nepeněžitá forma zadostiučinění; nemusel a ani nemohl prokazovat konkrétní výši požadovaného zadostiučinění. Oba soudy dospěly podle názoru žalobce ke správnému závěru a odvolací soud ve svém rozhodnutí (na str. 5 - 6) podrobně rozvedl úvahy ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zcela v souladu s platnou judikaturou. Neobstojí tedy námitky dovolatelky o nesprávném právním posouzení věci, o skutkových zjištěních, které nemají oporu v provedeném dokazování.
Výtka žalobce směřuje také k nesprávné argumentaci dovolatelky v části věnované rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení - aplikace §142 odst. 3 o.s.ř. při stanovení výše nákladů řízení je zcela na místě.
Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako zjevně nedůvodné, příp. aby je zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posuzoval dovolání, které podala žalovaná, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Způsobilým dovolacím důvodem, je v posuzované věci pouze uplatněn důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatelka uvádí i dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 3 o.s. ř., že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které namá oporu v provedeném dokazování,z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka napadá pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 250.000,- Kč a dále povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem.
Dovolací soud považuje právní závěr obou soudů o tom, že jednáním žalované došlo k zásahu do práv žalobce z ochranných známek, jakož i k jednání nekalé soutěže, za správné.
Dovolací soud se dále ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že nehmotná újma žalobce je v důsledku zásahu do práv k ochranným známkám a v důsledku jednání nekalé soutěže žalované několikanásobně vyšší, než s ní uvažoval soud prvního stupně. Správný je závěr odvolacího soudu, že vzhledem k vzniklé nemateriální újmě žalobce a se zohledněním všech konkrétních okolností tohoto případu se přiměřeným jeví zaplacení částky 350.000,- Kč. K připomínce dovolatelky je třeba uvést, že přiměřené zadostiučinění v penězích nejčastěji přichází v úvahu v případě, kdy zásah do nemateriální sféry dotčeného soutěžitele může způsobit ztráty také v jeho majetkové sféře a nelze předpokládat, že nepeněžitá satisfakce (např. omluva apod.) tuto ztrátu vyrovná.
K námitkám a připomínkám dovolatelky uvedeným v dovolání dovolací soud konstatuje, že odvolací soud zvažoval správně všechny okolnosti i detaily uvedeného případu, z nichž vycházel při svém rozhodnutí. Jednou z těchto významných okolností bylo použití slova „B.“ žalovanou na etiketě piva a dalších předmětech jako názvu či značky piva, čímž jednala žalovaná v rozporu s dobrými mravy soutěže, obchodními zvyklostmi a svoji účast v hospodářské soutěži a v konkurenčním boji tak zneužila, čímž u žalobce došlo (ale také vůbec nemuselo dojít, což jako eventualitu dovolatelka odmítá a nesprávně argumentuje ve svém dovolání) k nemateriální újmě. Použití dominantního prvku - slova „B.“ žalovanou na svých výrobcích a dalších svých předmětech zcela jednoznačně navozuje u spotřebitelů mylnou domněnku, že jde o pivo žalobce a reklamní předměty, jímž je takto propagována nově zaváděná značka žalobcova piva. Žalovaná tak ve svůj prospěch využila pověst konkurenta a jeho produkce, když pro odbyt svého výrobku totožného druhu a s určením pro shodný okruh spotřebitelů užila označení žalobcem dlouhodobě prosazované a spotřebiteli spojované s výrobkem a podnikem žalobce. Přesto, že u dnešního tzv. průměrného spotřebitele má být míra jeho pozornosti posuzována přísněji než dříve (již nejen povrchní či zběžná pozornost, ale „rozumná míra pozornosti a opatrnosti“ - viz bod 18 preambule Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách), shodně oba soudy zcela správně uzavřely svá zjištění, že jednáním žalované došlo k zásahu do práv žalobce z ochranné známky a k nekalé soutěži.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, správně věc posoudil po právní stránce a rozhodoval v souladu s hmotným právem. Lze tak uzavřít, že dovolatelkou uváděný dovolací důvod, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), ani důvod, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), nebyly v souzené věci naplněny. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání žalobkyně v rozsahu napadeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu z a m í t l (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze tak uzavřít, že dovolání v tomto rozsahu proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je proto pro nepřípustnost odmítl /§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř./.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o- s. ř.Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 21 000Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 4 047 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z.č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 25 347 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. října 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu