ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5151.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5151/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně O.K. Trans Praha spol. s r.o. , se sídlem v Chýni, Hlavní 182, identifikační číslo osoby 00473251, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované Catlin Innsbruck GmbH , se sídlem v Innsbrucku, Herzog - Friedrich – Str. 10, identifikační číslo osoby ATU63066400, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Jiřím Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Železné lávky 568/10, o zaplacení 95 334,40 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 EVC 1/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, č. j. 29 Co 374/2014-163, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014, č. j. 29 Co 374/2014-163, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 16. 5. 2014, č. j. 3 EVC 1/2011-154, rozhodl o návrhu žalobkyně podle ustanovení §107 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že na místo žalované bude soud v řízení pokračovat se společností Catlin GmbH, se sídlem Kranhaus 1, Im Zollhafen 18, DE 60678 Köln, IČ HRB 52434 (dále jen „společnost Catlin GmbH“). Soud prvního stupně tak rozhodl na základě zjištění, že se žalovaná sloučila fúzí se společností Catlin GmbH, která jako procesní nástupkyně vstoupila do práv a povinností zaniklé žalované.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že na místo žalované nebude soud pokračovat se společností Catlin GmbH. Odvolací soud tak shledal důvodnou námitku odvolatelky, že podmínky ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř. pro procesní nástupnictví na straně žalované nebyly naplněny.
Odvolací soud uvedl, že se žalobkyně žalobou v řízení domáhá výplaty pojistného plnění na základě pojistné smlouvy, kterou uzavřela se společností Catlin Insurance Company (UK) Ltd. jako pojistitelem, nicméně žalobou uplatněný nárok směřuje výlučně proti makléřské společnosti Catlin Innsbruck GmbH, která není pojišťovnou, nýbrž pojišťovacím zprostředkovatelem, který také předmětnou pojistnou smlouvu v zastoupení společnosti Catlin Insurance Company (UK) Ltd. jako upisovatele rizika podepsal. Pakliže právní úprava pojištění v České republice vylučuje, aby pojistitelem byl pojišťovací zprostředkovatel, nemohly žalované vzniknout ze zákona práva a povinnosti pojišťovny a vzhledem k tomu, že ani předmětná pojistná smlouva takováto práva a povinnosti pro žalovanou nezaložila, nemohla takto neexistující práva a povinnosti přejít na právní nástupkyni žalované (pojišťovacího zprostředkovatele), resp. právní nástupkyně nemohla do neexistujících práv a povinností pojišťovacího zprostředkovatele vstoupit. Odvolací soud akcentoval, že i právní nástupkyně žalované – společnost Catlin GmbH – je dle výpisu z obchodního rejstříku výlučně pojišťovacím zprostředkovatelem, a nikoliv pojistitelem a jejím předmětem činnosti nemůže být nic jiného, než zprostředkování uzavření pojistné smlouvy, jejímž nositelem, tj. pojistitelem je pojišťovna Catlin Insurance Company (UK) Ltd.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, majíc s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. za to, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva i otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být vyřešena otázka hmotného práva jinak. Dovolatelka pokládá dovolání za přípustné i podle ustanovení §238a o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že se odvolací soud v otázce procesního práva, konkrétně ustanovení §107a o. s. ř. (správně má být §107 o. s. ř.) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže při rozhodování o procesním nástupnictví žalované v důsledku fúze posuzoval na popud žalované otázku její pasivní legitimace, o níž však soud prvního stupně dosud nerozhodl, a nikoli skutečnosti svědčící o zániku žalované a právním nástupnictví společnosti Catlin GmbH po žalované, tedy skutečnosti svědčící o fúzi žalované se společností Catlin GmbH. Odvolací soud tedy postupoval v rozporu s §107 o. s. ř. a jeho rozhodnutí je chybné. S odkazem na konkrétní soudní judikaturu zdůrazňuje, že otázku nedostatku věcné legitimace řeší soud zpravidla až po provedeném dokazování a v souvislosti s rozhodováním ve věci samé, a nikoliv při řešení otázky právního nástupnictví, jak učinil odvolací soud. Uvádí, že pro řešení změny účastníka řízení v důsledku jeho zániku jsou rozhodující otázky směřující k existenci či neexistenci právního nástupnictví, a nikoliv posuzování věci samé.
Dovolatelka se kromě toho domnívá, že se odvolací soud odchýlil v otázce hmotného práva od ustálené soudní judikatury, jestliže prováděl výklad předmětné pojistné smlouvy na základě zákona č. 277/2009 Sb., který v době jejího uzavření neexistoval, a jestliže neprovedl výklad jejího obsahu v souladu s hmotným právem, konkrétně s občanským zákoníkem (zákonem č. 40/1964 Sb. či zákonem č. 89/2012 Sb.). Dovolatelka je dále přesvědčena o tom, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů, zejména předmětné pojistné smlouvy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a judikaturou dovolacího soudu. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že pochybil i při řešení otázky hmotného práva ve věci náležitostí a obsahu předmětné pojistné smlouvy, činnosti pojišťovacího zprostředkovatele, formy a náležitostí zastoupení na základě plné moci, a proto by měl dovolací soud posoudit tyto právní otázky jinak než odvolací soud.
Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována. V rámci hospodárnosti soudního řízení i jeho urychlení pak žádá, aby dovolací soud vydal i závazný právní názor k posouzení pasivní legitimace žalované; v opačném případě pokládá za pravděpodobné, že po pravomocném ukončení tohoto soudního sporu mezi účastnicemi bude tato otázka jednou ze stran sporu dovolacímu soudu předložena k vyřešení. Pro úplnost doplňuje, že se žalovanou vede na základě předmětné pojistné smlouvy více soudních sporů.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
V obsáhlém vyjádření k dovolání žalovaná reaguje na jednotlivé dovolací námitky s tím, že se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje a dovolání označuje za nedůvodné. K námitce dovolatelky, že odvolací soud vůbec nehodnotil skutečnosti svědčící o fúzi žalované se společností Catlin GmbH, ale posuzoval jen otázku pasivní legitimace, o níž soud prvního stupně dosud nerozhodl, mimo jiné uvádí, že ani soud prvního stupně nemohl k závěru o právním nástupnictví dospět bez toho, aniž by se vypořádal s otázkou pasivní legitimace, kterou však nesprávně kvalifikoval. Na rozdíl od dovolatelky zastává názor, že společnost Catlin GmbH nemůže být její procesní nástupkyní, protože, pokud jde o závazek k výplatě pojistného plnění z uzavřené pojistné smlouvy, nikdy nevstoupila a v právním postavení pojišťovacího makléře do jejich práv a povinností ani vstoupit nemohla. Akcentuje, že nositelem tohoto závazku je výlučně pojistitel, za něhož byla pojistná smlouva uzavřena.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání sice není oproti očekávání dovolatelky přípustné podle §238a o. s. ř., neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných, je však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – otázky právního nástupnictví dle §107 o. s. ř. na straně žalované, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejich práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
Občanský soudní řád v ustanovení §107 o. s. ř. předvídá procesní postup soudu v situaci, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno. Zákon tak soudu ukládá, jak má procesně postupovat. Umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem právnické osoby, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejich práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
O tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení, tedy kdo je jeho procesním nástupcem v projednávaném sporu nebo v jiné právní věci, soud vždy rozhodne usnesením. Šetření podmínek procesního nástupnictví podle §107 o. s. ř. není dokazováním o skutkovém stavu věci, a proto k němu není zapotřebí před vydáním usnesení nařídit jednání. Nebude-li řízení zastaveno a je-li možné v řízení ihned pokračovat nebo odpadla-li překážka bránící pokračování v řízení, pro kterou bylo řízení případně přerušeno, soud zjistí (bez návrhu „z úřední povinnosti“) kdo je procesním nástupcem zemřelého (zaniklého) účastníka ohledně práv nebo povinností, o něž v řízení jde. K objasnění této otázky provede všechna potřebná šetření; protože tu jde o postup soudu v řízení (a nikoliv o dokazování o skutkovém stavu věci), soud není vázán případnými návrhy účastníků o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, ani navrhovanými prostředky ke zjištění tohoto procesního nástupce. Rozhodnutí o tom, s kým bude na místě zemřelého (zaniklého) účastníka v řízení pokračováno, představuje pouze vyřešení otázky procesního nástupnictví a žádným způsobem nepředurčuje věcnou legitimaci při rozhodování o věci samé. Ukáže-li se posléze podle výsledků dokazování, že procesní nástupce není ve skutečnosti aktivně nebo pasivně věcně legitimován, soud žalobu zamítne (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 725, 726 a 727).
Obdobně například v usnesení ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1873/2009 (které je, stejně jako níže uvedená rozhodnutí, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a na něž ostatně poukazuje i dovolatelka), Nejvyšší soud vysvětlil, že případný nedostatek věcné legitimace účastníka jako hmotněprávní otázku řeší soud zpravidla až na základě výsledků dokazování a v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí). Rozhodnutím o právním nástupnictví není žádným způsobem předjímáno rozhodnutí ve věci samé ani otázka pasivní legitimace účastníka, ale je řešen pouze okruh účastníků pro další fázi řízení.
V usnesení ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1919/2013, Nejvyšší soud deklaroval, že pro rozhodnutí o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místo účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, je významné, zda povaha věci umožňuje, aby v řízení bylo pokračováno, a kdo vstoupil do práv a povinností (popř. je převzal) zaniklého účastníka. K povaze věci se Nejvyšší soud vyjádřil například v usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3091/2012, a to tak, že povahou věci se z hlediska ustanovení §107 odst. 1 věty první o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného.
Pro úvahu soudu o tom, zda v případě zániku účastníka řízení v průběhu občanského soudního řízení, má být řízení zastaveno anebo má být přerušeno či v něm pokračováno, je rozhodující, zda zánikem účastníka dochází k zániku uplatněného nároku nebo tento nárok přechází na právní nástupce. Sama existence právního nástupce zaniklého účastníka není pro takovou úvahu významná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 946/2003).
Odvolací soud však v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu při výkladu a aplikaci §107 o. s. ř. nepostupoval. Při přezkoumávání odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že namísto ní bude soud v řízení pokračovat se společností Catlin GmbH, na odvolacím soudu ve smyslu §107 o. s. ř. bylo, aby nejprve zkoumal, zda-li žalovaná ztratila po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení. Pokud soud prvního stupně na základě zjištění, že žalovaná zanikla, dospěl k závěru, že její procesní nástupkyní je společnost Catlin GmbH, měl odvolací soud posuzovat, zda jde v případě této společnosti o právní nástupkyni žalované a dále zda povaha věci umožňuje v řízení pokračovat. Podle odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud tyto otázky neřešil a namísto toho se zabýval otázkou pasivní legitimace žalované a její právní nástupkyně. Jak však již Nejvyšší soud vysvětlil, případný nedostatek věcné legitimace účastníka jako hmotněprávní otázku řeší soud zpravidla až na základě výsledků dokazování a v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí).
Vázal-li proto odvolací soud závěr o naplnění předpokladů procesního nástupnictví dle §107 o. s. ř. na posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalované, činil tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud při výkladu a aplikaci §107 o. s. ř. pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
S ohledem na toto právní pochybení Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Vzhledem k závěru, který odvolací soud ve věci zaujal, se již nemusel zabývat řešením dalších hmotněprávních otázek vymezených dovolatelkou.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu