ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.5187.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 5187/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. L. P., advokátem, proti žalované N. – I., spol. s r.o., zastoupené JUDr. L. K., advokátem, o zaplacení 648 147,50 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 122/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2007, čj. 1 Cmo 321/2006-221, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č. j. 1 Cmo 321/2006-221, v potvrzujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 95 190,60 Kč, v potvrzujícím výroku o nákladech za řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 30 Cm 122/97-194, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 95 190,60 Kč a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek (v pořadí druhý) Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, čj. 30 Cm 122/97-194, v napadeném výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 648 147,50 Kč a náklady řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu byl předmětem odvolacího přezkumu nárok na zaplacení částky 95 190,60 Kč opírající se o smlouvu o dílo č. a nárok na zaplacení částky 552 956,90 Kč opírající se o smlouvu o dílo č., přičemž odvolatelka (žalovaná) založila obranu proti uplatněnému nároku na argumentaci, že žalobní požadavek neodpovídá provedeným, resp. smluveným pracem a že žalobci nárok na zaplacení ceny díla nevznikl, neboť dílo nepředal dohodnutým protokolárním způsobem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud při posuzování žalobního nároku na doplacení ceny díla vyšel, si účastníci řízení ve smlouvě o dílo č. ze dne 11. ledna 1993 dohodli základní cenu díla ve výši 1 563 192 Kč, přičemž žalobce ohodnotil skutečný rozsah prací částkou 1 658 382,60 Kč, kterou také žalované fakturou č. vyfakturoval. Z této faktury je podle odvolacího soudu také zřejmé, že žalovaná uhradila zálohy ve výši 420 000 Kč, 642 128 Kč a 501 064 Kč a tyto zálohy, jejichž součet činí 1 563 190 Kč (správně má být uvedeno 1 563 192 Kč), žalobce od požadované částky odpočítává a požaduje doplacení částky 95 190,60 Kč. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že dohodnutá základní cena díla byla uhrazena a žalobce se ve sporu domáhá navýšení ceny díla ve výši 95 190,60 Kč. S námitkou nedostatku protokolárního předání díla se odvolací soud podle odůvodnění rozsudku již zcela vypořádal v usnesení ze dne 13. prosince 2001, jímž v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. ledna 2000 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proto v tomto směru na závěry ve svém předchozím rozhodnutí odkázal se zdůrazněním, že postup žalované, která sice dílo protokolárně nepřevzala, avšak nechala provádět další etapy výstavby a celou stavbu předala investorovi, nelze podle jeho názoru vyložit jinak než jako faktické převzetí díla žalovanou, která navíc jakékoliv pozdější jiné předání díla (zakrytím dalšími etapami výstavby) znemožnila. Obě námitky žalované však nejsou pro posouzení věci podle odvolacího soudu podstatné, jestliže žalovaná cenu díla (základní) již uhradila.
Při posuzování otázky, zda žalobci vznikl nárok na požadované zvýšení ceny díla, vyšel odvolací soud ze znění článku II. smlouvy o dílo č., v němž si účastníci dohodli cenu „na základě rozpočtu nezávazného – neúplného“ s tím, že jde o cenu platnou ke dni nabídky a upraví se při změně cen vstupů, a dále z ustanovení §547 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) upravujícího právo zhotovitele požadovat po objednateli zvýšení ceny, o němž by měl v případě nesouhlasu objednatele rozhodnout soud. Za situace, kdy podle zjištění odvolacího soudu žalobce zvýšil základní cenu o 12 %, s čímž žalovaná vyslovila souhlas, odvolací soud uzavřel, že se účastníci na tomto zvýšení ceny dohodli, a žalobní nárok v této části shledal jako oprávněný.
V případě smlouvy o dílo č. ze dne 27. dubna 1993 byla podle zjištění odvolacího soudu v jejím článku II. dohodnuta cena ve výši 1 600 000 Kč. Pakliže žalobce požadoval za práci při provádění díla 879 687,90 Kč, je s ohledem na zálohy zaplacené žalovanou ve výši 10 000 Kč a 316 731 Kč předmětem sporu doplatek ve výši 552 956,90 Kč. Námitku žalované o absenci protokolárního předání díla posoudil odvolací soud s odkazem na totéž zdůvodnění jako u smlouvy o dílo č. jako nedůvodnou. Odvolací soud však považuje za podstatné dále uvedené skutečnosti a z toho i plynoucí popsané důsledky, které žalovaná pomíjí. Jestliže totiž dílo dokončeno nebylo (sám žalobce ani netvrdil, že dílo zcela dokončil, a proto také nepožaduje celou cenu díla), nemohlo být také (dokončené) podle názoru odvolacího soudu smluvně sjednaným způsobem předáno. Podle zjištění soudu dílo nedokončil žalobce, nýbrž polská firma A., přičemž k přerušení prací na provádění díla žalobcem došlo z podnětu žalované. Bylo proto především na ní, aby s ohledem na ukončení prací na díle žalobcem vztahy účastníků nově (například dohodou o narovnání) upravila, k čemuž však nedošlo. To má podle odvolacího soudu ten důsledek, že nelze přesně zjistit, kterou část díla provedl ještě žalobce, když jiná firma jako zhotovitel dílo dokončila. Za situace, kdy dílo dokončil jiný zhotovitel a žalovaná následně dílo předala investorovi, odvolací soud uzavřel, že závazek žalobce provést dílo včetně jeho předání pro nemožnost plnění zanikl a jeho nárok na cenu části jím provedeného díla se stal splatným. Pakliže přesné posouzení výše tohoto nároku není za dané situace možné, vyšel odvolací soud v této otázce ze závěrů znalců, podle nichž vyúčtování prací na díle žalobcem s největší pravděpodobností odpovídá skutečně provedeným pracem a jejich hodnotě, jakož i ze zjištění, jaké části díla byly pod jednotlivými objekty provedeny. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci, přičemž soudům obou stupňů rovněž vytýká, že jejich rozhodnutí vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Podle názoru dovolatelky by závěr odvolacího soudu o převzetí díla žalovanou mohl obstát pouze při existenci platné smlouvy a konkludentního projevu vůle. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Podle přesvědčení dovolatelky soudy obou stupňů právně pochybily, vycházely-li z platného uzavření písemných smluv o dílo č., neboť tyto smlouvy, pro jejichž zpracování použil žalobce předtištěný vzor, trpí neurčitostí a nesrozumitelností. Tento vytýkaný nedostatek je podle dovolatelky zjevný u ustanovení o ceně díla, kdy byla současně dohodnuta pevná smluvní cena, cena na základě nezávazného rozpočtu, přičemž se smluvní strany současně dohodly, že cena a ani způsob jejího dodatečného určení nebudou vůbec stanoveny. Totéž platí podle dovolatelky pro úpravu přechodu vlastnického práva a platebních podmínek. To má ten důsledek, že z uvedených formulací nelze vůbec posoudit, na čem se vlastně účastníci dohodli, což činí písemná ustanovení smlouvy absolutně neplatnými. To však nevzaly soudy obou stupňů vůbec v potaz, a proto ani nezkoumaly, zda nedošlo případně k uzavření ústní smlouvy a s jakým obsahem.
Dovolatelka rovněž oponuje odvolacímu soudu, dovodil-li, že došlo ke konkludentnímu převzetí díla žalovanou, neboť takový závěr nemá podle jejího názoru oporu v provedeném dokazování. Následně pak dovozuje, že pokud dílo nebylo převzato, závazek provést dílo (byl-li platně uzavřen) zůstal nesplněn, a nemohlo proto dojít ani k platnému vyúčtování ceny díla ze strany žalobce. I kdyby však došlo k zániku závazku žalobce provést dílo předáním celé stavby žalovanou investorovi a ve stejný okamžik se stal splatným i nárok žalobce na zaplacení části díla, jak dovodil odvolací soud, bylo podle dovolatelky opomenuto, že žalobce vystavil předmětné faktury v roce 1993, tedy před splatností nároku žalobce, neboť k předání stavby investorovi došlo podle zápisu o předání a převzetí až následně dne 26. října 1994. Na to pak navazuje podle dovolatelky i nesprávný závěr odvolacího soudu, že zálohami byla zaplacena část díla v rozsahu, ve kterém byla fakturována.
Podle dovolatelky je nesporné, že žalobce nějaké stavební práce v její prospěch vykonal. Učinil však tak bez právního důvodu, a proto bude třeba poskytnuté plnění považovat za bezdůvodné obohacení na její straně s tím, že na jeho vypořádání bude třeba započíst jí uhrazené finanční částky.
Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že na ni nesprávně přenášel důkazní břemeno v otázce vzniku majetkového prospěchu a provedení díla a dovozoval, že pokud nesplněním některé její povinnosti (dle jejího názoru navíc domnělé) vznikla situace, že je obtížné přesně zjistit skutkový základ pro určení výše uplatněného nároku, má jít tento stav k její tíži. Poukazuje na to, že důkazní povinnost je na straně žalobce, a že příčinou toho, že ji žalobce neunesl, bylo to, že uplatnil nárok až těsně před koncem promlčecí lhůty, tedy v době, kdy již prakticky nebylo možné zjistit stav díla rozhodný pro uplatnění nároku.
Dovolatelka dále poukazuje na skutkové závěry, které podle jejího názoru nemají oporu v provedeném dokazování. Podle jejího mínění nebylo předně v řízení prokázáno, že by to byla ona, kdo ukončil spolupráci se žalobcem. Jde pouze o účelové tvrzení žalobce, když i svědek B. vypověděl shodně se žalovanou, že kooperaci ukončil žalobce, a to tím, že bez jakéhokoliv zdůvodnění opustil stavbu, přičemž i svědek A. A. vypověděl, že k ukončení spolupráce došlo dohodou. Povolání další firmy k dokončení části díla, které měl provést žalobce, bylo tedy důsledkem, nikoliv příčinou přerušení prací a nedokončení díla žalobcem.
Podle názoru dovolatelky žalobce v řízení neprokázal rozsah provedených prací a množství použitého materiálu, neboť výpověď svědka A. A., zaměstnance žalobce, nelze pokládat za věrohodnou. Ačkoli dovolatelka uplatnila tuto námitku v již podaném odvolání a současně i poukázala na skutečnosti, z nichž nevěrohodnost jmenovaného dovozuje (přímá podřízenost žalobci a odpovědnost za realizované dílo z titulu funkce stavbyvedoucího, zjevná chaotičnost zápisů ve stavebním deníku, avšak podezřelá přesnost výpovědi vzhledem k velkému časovému odstupu od dosvědčovaných skutečností, rozpory s jinými výpověďmi), odvolací soud k této její výhradě nijak nepřihlédl a považoval výpověď A. A. za věrohodnou.
Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, pokud závěr o rozsahu prací provedených žalobcem opřel o znalecké posudky (Ing. P., prof. Ing. B. a Ing. F.), které pouze vycházely z údajů poskytnutých žalobcem, tedy bez toho, že by zjišťovanou skutečnost objektivně stanovily, a pokud bez jakéhokoliv zdůvodnění pominul znalecký posudek Ing. V., který zcela jednoznačně konstatoval, že určení rozsahu provedených stavebních prací není fakticky možné.
Pochybení při zjišťování skutkového stavu vedla podle dovolatelky k tomu, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily. Proto navrhla, aby dovolací soud jejich rozsudky zrušil.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožnil. Podle jeho názoru soudy náležitě vyhodnotily veškeré důkazy (včetně výpovědi svědka A. A. a znaleckých posudků) a z těchto důkazů při svém rozhodování také vycházely. Námitku dovolatelky o neplatnosti smluv mezi účastníky označil za nedůvodnou, přičemž za nevěrohodné označil i její tvrzení, že dílo nepřevzala ani konkludentním způsobem. Proto navrhl, aby její dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (v pořadí prvním) rozsudku ze dne 3. ledna 2000, č. j. 30 Cm 122/97-19, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, přičemž v rozsahu částky 95 190,60 Kč je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Námitky dovolatelky lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Námitce dovolatelky, že skutková zjištění odvolacího soudu ohledně rozsahu provedených prací a množství materiálu použitého na zhotovení díla nemají oporu v provedeném dokazování, dovolací soud nepřisvědčil.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
V posuzované věci nelze souhlasit s dovolatelkou, že by skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně rozsahu provedených prací z provedených důkazů nevyplývalo. Z obsahu spisu se podává, že soudy ohledně uvedeného zjištění vycházely zejména ze znaleckých posudků včetně předmětných faktur a dodacích listů a svědeckých výpovědí, přičemž odvolacímu soudu (potažmo soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění hodnotil jako správná) nelze vytýkat, že by nějaké skutečnosti vyplývající z provedených důkazů pominul nebo vycházel ze skutečností, které z provedených důkazů nevyplývají či že by v jeho hodnocení důkazů byl logický rozpor.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Dovolací soud se dále zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem z pohledu dovolacích námitek, které dovolatelka založila na tvrzené neplatnosti smluv o dílo z důvodu jejich neurčitosti a nesrozumitelnosti a na nesouhlasu s jeho závěrem o konkludentním převzetí díla žalovanou.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. platí, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Uplatnila-li proto dovolatelka skutečnosti, z nichž dovozuje neplatnost obou smluv o dílo uzavřených mezi účastníky, až v podaném dovolání, dovolací soud k nim při své přezkumné činnosti nemohl přihlížet. Zbývá tak posoudit důvodnost její námitky, že k předání a převzetí díla konkludentně nedošlo.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že závěr o tom, že dílo mezi účastníky bylo fakticky (konkludentně) předáno a převzato tím, že je od žalované převzal její objednatel (investor), zaujal odvolací soud pouze u díla vztahujícího se ke smlouvě o dílo č. ze dne 11. ledna 1993, jemuž odpovídá žalobci přiznaný nárok ve výši 95 190,60 Kč. V případě smlouvy o dílo č. ze dne 27. dubna 1993 odvolací soud dovodil, že dokončováním díla jiným zhotovitelem a následným předáním celé stavby investorovi závazek žalobce provést dílo včetně jeho předání zanikl pro následnou nemožnost plnění a jeho nárok na zaplacení části jím provedeného díla se stal splatným. Tento závěr odvolacího soudu však dovolatelka nenapadla, a proto – s ohledem na vázanost uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) – dovolací soud jeho správnost neposuzoval.
S názorem odvolacího soudu, že předmět díla žalovaná jako objednatelka od žalobce převzala fakticky (konkludentně), když na protokolárním předání netrvala, a když dílo od žalované jako zhotovitelky převzal její objednatel (investor), se dovolací soud neztotožňuje.
Podle zjištění odvolacího soudu uvedeného v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 13. prosince 2001, čj. 2 Cmo 188/2000-39, si účastníci v článku IX. smluv o dílo nazvaném „Splnění závazku zhotovitele – předání a převzetí díla“ sjednali, že po zhotovení díla vyzve zhotovitel objednatele 10 dnů předem k jeho předání a převzetí v místě plnění, přičemž o průběhu a výsledku předávacího řízení sepíší smluvní strany zápis, v jehož závěru objednatel výslovně uvede, zda dílo přejímá, nebo nepřijímá s uvedením důvodu. To má ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž obchodní zákoník v ustanovení §548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla [což koresponduje i se shodným ujednáním účastníků v článku VII. smluv o dílo nazvaném „Platební podmínky“, v němž si podle zjištění odvolacího soudu účastníci sjednali, že objednatel (žalovaná) se zavázal zaplatit zhotoviteli (žalobci) cenu díla po jeho řádném provedení, předání a převzetí s tím, že objednatel se zavázal platit zhotoviteli nezávisle na postupu prací zálohy dále v článku uvedené], tak mohlo dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani konkludentně tím, že dílo od žalované převzal její objednatel (investor), jak dovodil odvolací soud. Nedošlo-li proto k naplnění předpokladů pro vznik práva žalobce na doplatek ceny díla (ve výši 95 190,60 Kč vztahující se ke smlouvě o dílo č.), přičemž v řízení bylo zjištěno (a nebylo o tom mezi účastníky ani sporu), že žalobce pro žalovanou nějaké práce na díle vykonal, nezbude, než jeho žalobní nárok v rozsahu požadované částky ve výši 95 190, 60 Kč posoudit pode ustanovení o bezdůvodném obohacení. Lze tak uzavřít, že napadené rozhodnutí v tomto rozsahu nemůže obstát, a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 95 190,60 Kč (vztahující se ke smlouvě o dílo č.) a v závislém výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 95 190,60 Kč a v závislém výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti potvrzujícímu výroku ve věci samé v rozsahu částky 552 956,90 Kč (vztahující se ke smlouvě o dílo č.), dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu