ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.5254.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 5254/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně TRANSFIN INTERNATIONAL spol. s r.o. , se sídlem v Praze 5, Radlická 103, IČ 47539666, zastoupené JUDr. Janou Hejlovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kotlářská 47, PSČ 602 00, proti žalované České republice-Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 238.466,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 77/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008, č. j. 1 Cmo 335/2007-65, takto:
I. Dovolání proti výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008, č. j. 1 Cmo 335/2007-65, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008, č. j. 1 Cmo 335/2007-65, se ve výroku II. a ve výroku III. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 27. září 2004 požadovala žalobkyně po právním předchůdci žalované, jímž byl Fond národního majetku České republiky (dále rovněž jen „FNM“) zaplacení částky 238.466,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 15. února 2004 do zaplacení.
Podle žalobních tvrzení došlo dne 1. října 1992 v rámci privatizace státního podniku ŠUMAVAN se sídlem ve Vimperku k převodu majetku tohoto podniku na společnost UNIBRAS ENTERPRISE a.s., jež změnila obchodní firmu na Šumavan-Unibras a.s. (dále rovněž jen „společnost Unibras“, popř. „nabyvatelka“). Na nabyvatelku přitom přešly i závazky souvisící s privatizovaným majetkem, mj. vůči státnímu podniku TIBA, který změnil později právní formu na akciovou společnost. Pravomocnými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. září 1994, č. j. 13 Cm 1475/92-50, a ze dne 27. ledna 1995, č. j. 13 Cm 2004/92-72, bylo uloženo společnosti Unibras zaplatit společnosti TIBA, a.s. částky 130.656,- Kč a 107.810,- Kč a rovněž náklady řízení ve výši 14.718,40 Kč a 10.658,80 Kč. Dne 23. dubna 1997 byl na majetek společnosti Unibras prohlášen konkurs. Pohledávky přiznané shora uvedenými rozsudky byly přihlášeny do konkursu a správcem konkursní podstaty uznány, uspokojeny však byly pouze z nepatrné části. Společnost TIBA a.s. tyto pohledávky dne 22. prosince 2003 postoupila žalobkyni. Ta uplatnila po ukončení konkursního řízení nároky u právního předchůdce žalované, který je však odmítl uhradit, ač ve smyslu ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném ke dni 1. října 1992, za ně ručil.
FNM s obsahem žaloby nesouhlasil, namítaje především promlčení žalovaných nároků s ohledem na ustanovení §408 obchodního zákoníku (dále rovněž jen „obch. zák.“), podle něhož skončí promlčecí doba nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy počala běžet, a to bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku. V tomto případě začala běžet promlčecí doba již od účinností kupní smlouvy ze dne 25. září 1992, tedy dnem 1. října 1992, a skončila tak nejpozději dnem 1. října 2002. Žaloba však byla podána až po jejím uplynutí. Namítal rovněž, že nároky, jež jsou předmětem řízení, byly zčásti uhrazeny v průběhu konkursního řízení na majetek společnosti Šumavan- Unibras a.s.
Městský soud v Praze poté, co usnesením ze dne 27. února 2006, č. j. 42 Cm 77/2004-27, rozhodl v souladu s ustanovením §107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“) o vstupu České republiky do řízení na místo zaniklého FNM, rozsudkem ze dne 20. dubna 2006, č. j. 42 Cm 77/2004-37, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.), maje žalované nároky za promlčené, a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Podle názoru soudu prvního stupně ručitelský závazek žalované vznikl dnem 1. října 1992, kdy nabyla účinnosti kupní smlouva ze dne 25. září 1992, č. 278/1992-I mezi FNM a společností UNIBRAS ENTERPRISE a.s. (dále rovněž jen „kupní smlouva“), a jeho promlčení je tedy třeba posuzovat podle obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Podle ustanovení §408 tohoto zákona s přihlédnutím k ustanovení §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož se desetiletá promlčecí doba neprodlužuje ani přihlášením pohledávky do konkursu, tak promlčecí doba uplynula „v roce 1992“ (správně nepochybně v roce 2002), zatímco žaloba byla podána až dne 27. září 2004. Soud prvního stupně se přitom neztotožnil se stanoviskem žalobkyně, která poukazovala na zákon č. 224/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na třetí osoby a další předpisy, podle něhož má věřitel nabyvatele privatizovaného majetku právo se domáhat splnění závazků nabyvatele privatizovaného majetku po FNM až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli, a s ohledem na dobu ukončení konkursního řízení tak žalované nároky promlčeny nejsou. Nelze totiž aplikovat právní předpis, který neplatil v době, kdy kupní smlouva nabyla účinnosti.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 8.704,- Kč a 9% úroku z částky 238.466,- Kč (první výrok), změnil je co do částky 229.762,- Kč tak, že žalovanou zavázal k úhradě této částky žalobkyni (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že promlčení u ručitelského závazku běží autonomně na promlčení závazku dlužníka, počátek promlčení je závislý na jeho splatnosti a ta počíná teprve po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku podle ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 224/1994 Sb., tedy teprve po nabytí právní moci rozvrhového usnesení vydaného Městským soudem v Praze dne 27. února 2003, č. j. K 270/1993-913. Pokud by totiž měla právní úprava provedená zákonem č. 224/1994 Sb. dopadat pouze na ručitelské závazky vzniklé až po dni, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti, byla by tato úprava zbytečná, protože již podle zákona č. 210/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb. a další zákony, bylo ručení FNM vypuštěno ze znění §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. a po tomto datu tak již nemohly žádné ručitelské závazky FNM v souvislosti s privatizací vznikat. Žalované nároky tedy nejsou promlčeny; je však nutno odečíst jejich část, která byla uspokojena v rámci konkursního řízení, a žalobě nelze vyhovět ani v části, v níž se žalobkyně domáhala úroků z prodlení, protože jde o nárok vzniklý za účinnosti hospodářského zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, zaměřeným proti jeho druhému a třetímu výroku, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení počátku běhu promlčecí doby vedoucí k závěru, že žalované nároky nejsou promlčeny. Ručitelský závazek FNM vznikl ze zákona účinností kupní smlouvy a podle právního stavu platného k tomuto dni (ke dni 1. října 1992) je třeba posuzovat i nároky s ním souvisící. Promlčecí doba běžela od tohoto dne až do 6. prosince 1994, kdy nabyl účinnosti zákon č. 224/1994 Sb., bez podmínky, že věřitel vyčerpal všechny právní prostředky vůči dlužníkovi. Právní úprava provedená zákonem č. 224/1994 Sb. se totiž podle ní týká až případů, kdy k privatizaci došlo po 6. prosinci 1994 a na nabyvatele přešly závazky vzniklé před 13. srpnem 1993. K promlčení tak došlo již ke dni 1. října 2002.
Žalovaná navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné v části, v níž směřuje proti výroku o nákladech řízení napadeného rozhodnutí. V části, v níž směřuje proti jeho druhému výroku, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože tímto výrokem bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a v této části je rovněž důvodné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř., z nichž je zřejmé, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných ustanoveních není obsaženo), jak uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Dovolací soud proto dovolání v části, v níž směřuje proti výroku o nákladech řízení, jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.), tj. správnost právního závěru, že žalované nároky nejsou promlčeny, protože splatnost ručitelského závazku FNM mohla nastat teprve po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, tedy až po právní moci rozvrhového usnesení v konkursu na majetek společnosti Šumavan-Unibras, neboť ustanovení zákona č. 224/1994 Sb., jenž tuto úpravu zavedl, se vztahují i na ně.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud uzavřel, že k promlčení závazku ručitele dochází nezávisle na závazku dlužníka, přičemž běh promlčecí doby počíná jeho splatností, jež může nastat teprve po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku (§15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 224/1994 Sb.), z čehož dovodil, že žalobkyně mohla vyzvat FNM jako ručitele k plnění teprve po vydání rozvrhového usnesení v konkursu na majetek společnosti Unibras a její nároky proto nejsou promlčeny. Jeho právní názor, že promlčení počíná běžet od splatnosti závazku, lze akceptovat, nikoliv však již závěr, který z něj vyvodil.
Při řešení právní otázky, jaký má vliv úprava obsažená v zákoně č. 227/1994 Sb. na právní vztahy, vzniklé před 3. listopadem 1994, dovolací soud přihlédl především k tomu, že k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů, který lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. např. právní názor uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. února 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) je naproti tomu v právní teorii i praxi obecně považována za přijatelnou nepravá zpětná účinnost. To znamená, že od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se však řídí zrušenou právní normou. Aplikuje se tu princip ochrany minulých právních skutečností a zejména právních jednání.
Absentují-li v zákoně č. 224/1994 Sb. přechodná ustanovení, je třeba jej vykládat v souladu s výše uvedeným jako normu nepřímo zpětně účinnou a z toho dovodit, že věřitel, který do doby nabytí jeho účinnosti (tedy do 3. listopadu 1994) nevyzval FNM ke splnění ručitelského závazku podle ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění dosud platném, mohl to od uvedeného dne učinit pouze poté, co vyčerpal všechny prostředky proti nabyvateli privatizovaného majetku; do té doby to však mohl učinit, aniž byla uvedená podmínka splněna. K témuž závěru ostatně dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. října 1998, sp. zn. 1 Odon 144/97, v němž uzavřel, že na pohledávku vůči FNM, jejíž splatnost nastala před účinností zákona č. 224/1994 Sb., nelze vztáhnout podmínky splatnosti, stanovené tímto zákonem. Posouzení provedené odvolacím soudem by naopak vedlo k závěru, že jde o normu s pravou zpětnou účinností, odporující ústavnímu pořádku.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné (a dovolací důvod vymezený dovoláním tím naplněn), protože právní předchůdkyně žalobkyně měla možnost požadovat plnění po FNM jako ručiteli nikoliv až po vydání rozvrhového usnesení v konkursu na majetek společnosti Unibras, ale rovněž kdykoliv od účinnosti kupní smlouvy do účinnosti zákona č. 224/1994 Sb. (tedy od 1. října 1992 do 3. listopadu 1994), poté, co marně vyzvala nabyvatele privatizovaného majetku k zaplacení své pohledávky, popř. kdy nepochybně zjistila, že nabyvatel svůj závazek nesplní (§306 odst. 1 druhá věta obch. zák.). Splatnost by nastala v takovém případě na základě její výzvy a od té doby by začala běžet promlčecí doba. Dosud však nebyla v tomto směru (tedy zda a popřípadě kdy tak učinila) přednesena žádná skutková tvrzení.
Vzhledem k přípustnosti dovolání zkoumal dovolací soud rovněž, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustanovením §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. toto rozhodnutí zrušil ve výroku II. a na něm závislém výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu